PRVNÍ KONTAKT SE ŠKOLOU

Tak jsem dorazila. Otázkou je, zda když se dostanete z letiště na nejbližší metro, pak podjedete celé město, abyste se vynořili uprostřed toho nejhnusnějšího sídliště, které jste kdy viděli, můžete vyřknout jednoznačný soud. Za ty zhruba 3 dny jsem neviděla prakticky nic a z toho, co jsem viděla, jsem nanejvýš zmatená. Chtěla jsem vám něco napsat, ale jediný, na co myslím, je, jak je to tady všechno strašně veliký. Mám pořád před očima anonymního sovětského soudruha, jak se rozohňuje nad plánem sídliště a vykřikuje: „Víc, větší, ještě větší, mnohem větší!!!!“ No a pak, když za ním přijdou znova a chtěli by ty domy třeba nějak vybavit nebo zabydlet, zamítne to s tím, že na to už nezbyli peníze, protože se všechno postavilo tak strašně veliký.

Nicméně tady je alespoň něco trochu studijního. Dneska, tedy v pátek 2. 9. 2011 jsem byla poprvé ve škole. Tedy abych to upřesnila na právnické fakultě Státní univerzity v Petrohradě. Teda byla jsem tam, musím se přiznat, už ve čtvrtek, kdy proběhlo oficiální přivítání pro studenty prvních ročníků. Co se toho týče. V prvé řadě je nutné si uvědomit, že na této fakultě studoval nejen Putin, ale i současný prezident Medvěděv. Mimo teda všechny ty velevýznamné právníky, soudce a kdoví koho ještě. Takže všichni profesoři, kteří se vystřídali na stupínku, vykládali zejména o tom, jak moc pilně je třeba studovat a jak moc pevné je třeba si udělat kontakty. Což mi připomnělo první den na naší právnické fakultě, takže žádná moc změna.

Potom vylosovali náhodně studenty, kteří dostali cenu (ano, myslím to vážně, dostali igelitku, předpokládám s nějakým tím reklamním předmětem.) A teda musím říct, že se trefili. Byla tam nadšené děvče, které se nahrnulo k mikrofonu, aby všem přítomným sdělilo, že se bylo přijato sice až napodruhé, ale zejména proto, že usilovně celý rok pracovalo, protože když něco hodně chcete, a myslím opravdu hodně, tak toho prostě dosáhnete. Pak tam byl chlapec, který se připravoval na přijímací zkoušky zhruba tři měsíce (lidi se smáli, takže to asi není moc), během měsíce se naučil ruskou historii a pravděpodobně dobře, protože uspěl. (Na děvče s vysokými cíly to vrhlo trochu špatné světlo). Pak tam byla dcera právníka, absolventa (samozřejmě) a nakonec děvče z venkova, které na nádraží přišla vyprovodit celá vesnice, ona zastrčila slámu do bot a odjela do města dělat kariéru. Reprezentativní vzorek studentů práva kdekoli na světě.

Do druhého dne jsem si měla vybrat předměty a tehdy jsem si doopravdy uvědomila, že tu budu studovat právo a taky že nemám nejmenší tušení, jak to udělám. Navíc na všechny doposavad položené otázky jsem zatím dostala jen nic neříkající odpovědi…
„Kolik předmětů si musím zapsat?“
„Musíte absolvovat 12 hodin.“
„A to je kolik předmětů?“
„?“
„?“
Takže jsem si zapsala cosi a budu doufat, že se mi časem podaří se z toho odhlásit.
Momentálně čekám na rozvrh, protože zjevně sestavení individuálního plánu napříč všemi ročníky studia zabere nějaký ten čas. Bude to trvat zhruba 14 dní. Škola začíná v pondělí. A bylo mi řečeno, že musím chodit na přednášky. Takže se stejně zase jen já sama musím podívat na všechny ty rozvrhy všech ročníků, všech skupin a sestavit si vlastní rozvrh. Jen mně to může trvat nejdéle víkend, jim to bude trvat dva týdny. Uf.

Další hluboký zážitek byl jakýsi protikorupční seminář, na který mi bylo doporučeno se zajít podívat. Ve čtvrtek pouze zmínili, že je tu ta možnost, řekli mi je to zítra v deset, tak přijď, třeba tě to bude bavit. V pátek, když jsem neuváženě dorazila na tu desátou, nás více méně donutili se toho semináře zúčastnit, odvedli nás do konferenční místnosti, postavili před nás vodu a sedli si za nás, abychom nemohli utéct. Zřejmě to udělali proto, že žádní Rusové nepřišli.

Přátelé, zažila jsem novou úroveň absurdity, když jsem v Rusku poslouchala německé studenty, jak anglicky přednáší dalším německým studentům o korupci v Německu a boji proti ní. Kromě mě tam teda byla ještě vedoucí ruské katedry mezinárodního práva, jedna o dost mladší Ruska, která se podezřele lepila na Němce v růžové košili s brýlema lenonkama na nose a vlasy sčesanými dozadu, trochu přimaštěnými, takže vypadal jako Ondřej Havelka v Saturninovi. Jen doufám, že má na hotelu pokoj sám pro sebe, jinak ty tanečky, které tam ti dva předváděli, byly dost k ničemu. A nakonec, předsedající se jmenoval Zimmerman!!!

Musím říct, že jsem každou chvíli čekala, že se probudím. Když se pak zeptali, zda má někdo nějaké otázky, chtěla jsem vstát a vykřiknout: „Víte vůbec, kde to jste??? A propána Jána, vždyť jste všichni Němci? Proč jste se prostě nesrazili doma? A ty? Ty se doopravdy jmenuješ Cimrman? To myslíš vážně?“

Matoucí bylo zejména to, že nám nikdo nedal žádný program nebo tak něco, jen byla na můj vkus až příliš mnohokrát skloňována sobota. Po dvou příspěvcích udělali čurací přestávku a já jsem ucítila šanci. Vyklouzla jsem s cílem vyřešit rozvrh a zdržet se tam co nejdéle. Navíc jsem se ještě musela jít registrovat (nemyslím partnersky, ale na území Ruské federace), což mi přišlo jako dobrá výmluva. Bylo mi ovšem řečeno, že na registracích jsou až do čtyř, tak ať pěkně šupu na seminář a ještě tak hodinku tam pobudu. Před kanceláří jsem to chtěla stočit ke schodům, ovšem to neklaplo, Hned mě odchytli s tím, že jsem zapomněla cestu a hezky mě táhli na druhou stranu. V nestřeženém okamžiku se mi naštěstí přece jen podařilo uniknout, takže až se mě někdo zeptá na protikorupční opatření, asi nebudu schopna odpovědět, nicméně jsem si zachovala duševní zdraví.