Česko – Polská párty aneb „What the hell happened yesterday?“

Ano, takto komentovala páteční noc jedna z účastnic naší Česko-Polské akce. V tomhle městě je trochu problém najít místo, kde se můžeme jako studenti sejít, popít, popovídat si… Většina erasmáků bydlí na kolejích, což znamená malé nepohodlné pokojíky a kuchyň, kam se víc než pět lidí nenarve, sedm možná, když budou stát a nebudou se moc hýbat. Ani priváty nejsou zrovna výhra, je to kombinace moc daleko, moc malý a majitel zakázal studentské párty. Tento problém jsme musely vyřešit jako první, když jsme se v nějaké světlé chvilce rozhodly s polskou kamarádkou naši nacionalistickou (i když přiznávám, že Česko-Polská kombinace je poněkud netradiční) party uspořádat. Možná jsme o tom teda měly chlapci, jehož byt jsme si vyhlídly, říct dřív než všem ostatním, ale co už, nakonec souhlasil s poskytnutím prostor, když nebude muset vařit.

Hlavním lákadlem byly české a polské nápoje (díky rodičové za tu becherovku, přišla vhod) a také česká a polská kuchyně. Všichni dobře víte, že vaření nepatří mezi mé nejmilejší záliby, tak jsem se rozhodla nepokoušet se o něco příliš složitého jako třeba knedlíky a podobně a zvolila jsem studenou alternativu. Naložený hermelín (přesněji řečeno camembert) se povedl ale neuvěřitelně a sklidil veliký úspěch. Utopenci nebyli zavření moc dlouho a taky pořadního špekáčka aby člověk pohledal. Použitý substitut nebyl ani zpola odpovídající. Celé páteční odpoledne jsme pak strávily vytvářením pirohů nadívaných bramborama se sýrem. Naprosto dokonalé! (Doporučuji pro ilustraci kliknout na fotogalerii, podmínky bojové a postup netradiční.)

Pozvaly jsme spoustu lidí, přišli všichni a přišlo jich dokonce víc. Hrála veselá polská hudba, lidé jedli, konverzovali, pili… Ano, pili. Dostáváme se do bodu, který je docela zásadní pro další vývoj událostí.

Měly jsme jednu láhev becherovky (která se pak zázračně rozrostla ještě o jednu) a jednu láhev žubrowky a pozvali jsme 20 lidí. Říkáme si, každý ochutná, kupovat něco víc nebudem, ať si každý přinese pití, co a kolik bude chtít a potřebovat. A oni přinesli. Hodně. Ale to by pořád nebyl problém. My jsme si zkrátka neuvědomily, že například pro francouzské ženy znamená ochutnat dva druhy pití naprosto se zřídit. Navíc jsem chtěla, aby ochutnali becherovku samotnou, protože chuť je to typická, nač do toho hned rvát tonik. Přátelé, asi jsem tam ten tonik narvat měla. Pokud má alkohol víc než 17% a není zároveň silně ředěn, stává se pro naše spoluevropany ze západu naprosto nepopivatelný. Proto jediný, komu becherovka chutnala, byl Bulhar… a pak ještě cosi tvrdili Finové, ale to si myslím bylo spíš z lítosti, protože mě to jako hodně mrzelo.

Každopádně si ale myslím, že se naše akce hodně povedla. Já osobně jsem se ráno probudila bez kabátu, mobilu a foťáku, s polskou občankou a cizími klíči od bytu v tašce a trvalo mi celý den, než jsem všechny tyto „drobnosti“ vyřešila (neboj mami, svoje věci mám zpátky) a překlenula obávaný ranní stav obvyklý po podobných večírcích. Taky myslím, že jsme iniciovaly různé další národnostní menšiny k úvahám o uspořádání něčeho podobného. Nás už asi netrumfnou, ale mohou to také pojmout nějak netradičně, ne?

Lenka na výletě aneb nemůžu za to, že prší, protože tady prostě prší pořád.

Když jsem v září přijela do Aberu, nepršelo. Nepršelo prvních čtrnáct dní, pak jeden den mrholilo a pak zase čtrnáct dní nepršelo. Bylo to zvláštní, neočekávané, ale příjemné. Později, když pršet začalo, tak jsme si říkali: „Konečně jako v Anglii.“ A dělali jsme si z toho legraci. Dnes už se nesměje nikdo, ale už se ani nikdo nerozčiluje, už o tom nikdo ani nemluví.

Několik pravidel anglického deště. Když prší, tak fouká. Když fouká, nemá cenu používat deštník, protože se vám bude otáčet semo tamo a maximálně vás ještě víc postříká. Deštník po chvíli přestane fungovat tak jako tak (jo mami, to jsem ti chtěla říct, že ten deštník, co jsi mi dala, už nemám). Když neprší, znamená to, že brzy pršet začne, když prší, znamená to, že jen tak pršet nepřestane. Když je déšť slabý, není dobré nečekat na autobus, protože to přece není tak hrozný, protože síla deště je velmi relativní pojem. Déšť se pojí v zásadě pouze s jedním přídavným jménem a jedním příslovcem: „fucking“ a „again“. V Anglii je dobré používat voděodolnou řasenku i když člověk zrovna nejde plavat, protože i tak může potkat vodu. Hodně vody. I když zrovna neprší, není dobré chodit přes trávník, protože pršelo před chvílí a bahno tam bude tak jako tak. Nehledě na to, že v bílých polobotkách by člověk přes trávník neměl chodit nikdy, že Kačenko…

Když za mnou přijela Lenka na návštěvu, zrovna hodně pršelo (překvapivě). Mně to nezaskočilo, dokonce jsem se úplně divila, jak je z toho zaskočená ona. V Čechách totiž, když prší, tak i pršet přestane, myslím přestane na víc než dvě hodinky. To se tady nestává moc často. Z naplánovaného výletu nakonec sešlo, protože jsme zaspaly a stejně pršelo.

Ještě jedno dešťové pravidlo jsem zapomněla zmínit a to patří k těm nejdůležitějším, nejzásadnějším a taky umožnilo, aby vůbec Lenka něco viděla jinak než skrze rozteklou řasenku. Neprší tu v neděli. Teda, z tohoto pravidla jsou celkem časté výjimky, ale v zásadě platí. Déšť je tu slušně vychovaný a dopřává pracujícím pěkné chvilky volna v den sváteční. Může pršet konstantně celý týden, ale jakmile se minimálně před dvěma osobami zmíníte, že plánujete na neděli piknik, pršet nebude. Bude hezky, bude sluníčko, možná jen trochu větrno.

Možná mi nevěříte, protože u nás je to přesně naopak, ale zamyslete se nad českou povahou (tedy i povahou českého deště), mi si taky nic nepřejem, tak proč by nám měl déšť věnovat slunečné neděle? Jen ať je pěknej slejvák vždycky, když je v plánu cyklo nebo jakýkoli jiný výlet, když zrovna máte jediný den čas okopávat záhonky a když se vám zrovna nechce učit.

Nic přátelé, je sobota večer, venku leje jako z konve a já jdu spát, abych byla ready na zítřejší vycházku;)

Měním se, přátelé, měním…

Ano, dneska se opět po nějaké době můžete těšit na článek, jehož hlavním účelem není pobavit, ale položit si pár zásadních, existenciálních otázek. Chtěla bych se tu zamyslet nad životem a pojmy jako je vlastenectví, národní i jakákoli jiná identita (Docentce Klusákové třikrát nazdar, že mi ukázala pravý význam tohoto pojmu),id, ego, superego (třikrát nazdar také Freudovi, že s tou podřadnou lidskou rasou ztrácel čas) a nad hodnotou modrých bot na vysokém podpatku v životě ženy.

Ve skupině mezinárodních studentů je nejběžnějším obsahem hovorů komparace čehokoli. Porovnáváme jídlo, školu, zvyky, návyky, zlozvyky, jazyky… člověk si uvědomí, že je Čech pořádně až když se dostane do kontaktu s něčím jiným, protože druhá otázka kdykoli si s někým třesete rukou (nebo ho oblíbáváte z obou stran obličeje, což je ta horší varianta) je odkud jsi. Vím toho asi víc o jednotlivých národech než o lidech samotných, což je mi trochu líto.

Nicméně, mimo to, že tahle země nejspíš způsobuje, že se mi zpomaluje mozek a všechno mi nějak později dochází. Připadám si jak děti bilingvních rodičů – mluví sice dvěma jazyky jako rodilí mluvčí, ale naučí se mluvit později než jejich vrstevníci. Já na sobě pozoruji, že se mé intelektuální schopnosti přizpůsobují úrovni, ve které jsem schopna je vyjádřit, což v angličtině není zrovna vyhra.

Zároveň mám pocit, že ztrácím i některé přirozeně vrozené české návyky a principy chování. Uvedu jeden příklad za všechny, který konec konců inicioval tyto moje hluboké úvahy. V úterý večer jsme se s kamarádkou záhadným způsobem dostaly k poukázkám na jídlo zdarma v naší oblíbené restauraci. (Jednoduše je někdo zapomněl na stole před námi). Tak jsme se rozhodli je hned následující den spotřebovat. A protože byly každá pro dvě osoby, pozvali jsme i další, ale nakonec jsme byli jen tři.

A teď. Co by udělal správně vychovaný český člověk? Odpověď je, že by si objednal čtyři jídla a to přebývající si rozdělil. Co jsme udělali my? Objednali jsme tři. A pak, když se objevil někdo čtvrtý, už jsme z nich to jídlo nedostali. A já jsem si říkala, co je to ženo s tebou? Taková základní, školácká chyba? Co bude následovat? Prvni nevyuzita vec zadarmo jen spusti lavinu a cely system se zhrouti.

Bylo mi z toho smutno a rozmrzelo mě to, tak jsem si potřebovala zlepšit náladu. Zakonverzovala jsem se se svou českou přítelkyní na rohu ulice a jen tak mimochodem jsem jí ukázala úžasné modré lodičky, za výlohou. A teď je mám na nohách. A je mi v nich trochu zima, protože jsou bez špičky. Ano, koupila jsem si modré vysoké lodičky bez špičky a po celou cestu domů jsem nepřišla na to, kam bych se v nich mohla vypravit ani co bych si k nim mohla oblíct.

Sedím teď ve svém pokoji, mám na nohou modré boty a dochází mi, že v mém životě nastal velký posun. Kdo to neví, tak když si žena koupí boty v jiné barvě než černé, hnědé nebo bílé, znamená to, že k těmto botám bude moci nosit jen určité, přesně definované, pečlivě vybrané barevně ladící oblečení. Se zvyšujícím se počtem různobarevných bot se zvyšuje počet oblečení, které k nim musí žena pečlivě vybírat. To je, přátelé, jeden z posledních stupňů na její cestě k dospělosti, kterému předchází tělesné změny, rozkol s rodiči, uvědomění si, že muž je jiná odrůda člověka, pokusy o kříženích různých odrůd lidí, smíření se s rodiči, uvědomění si, že je stejná jako její matka, boj s tím, že je jako její matka, smíření se s tím, že jako její matka a po čemž následuje už jen svatba a dítě a sebrané dílo Aloise Jiráska.

Měním se přátelé, ale nebojte se, to v těch modrých botách, to jsem pořád já… i když trochu jiná;)

První esej a co to se mnou dělá

Přátelé. Nebudete tomu věřit, ale napsala jsem svou první esej v angličtině. Teda, nepřišlo mi to ani tak hrozný, ale pak jsem to poslala kamarádce na opravení a zjistila jsem o sobě jednu hroznou věc. Ale vůbec nepoužívám členy. Ale vůbec. A tím vůbec, myslím vůbec. Strávila jsem večer dopisováním the/a/an před téměř všechna podstatná jména a to jsem ignorovala její poznámky za větou typu: „tak tomuhle vůbec nerozumím…“ A „nevím, jestli jsem tvou myšlenku pochopila správně, ale nemělo by to být spíš…“ a podobně.

Moje téma: „Jak industrializace ovlivnila způsoby trávení volného času?“ Přátelé. Není to tak hrozný, jak to vypadá. Původně jsem si teda brousila zuby na něco zajímavějšího. Něco jako: „Jakými způsoby se podílela hudba na budování národní identity v Británii ve dvacátém století.“ nebo „Do jaké míry britská hudba reflektovala, případně budovala generové role a sexuální identity v průběhu dvacátého století?“ Ovšem co naplat, angláni jsou už zaběhlí a vypůjčovali mi všechny knížky ještě dřív, než jsem vůbec zjistila, jak se to dělá. (A že je to sranda, mají mašinu na půjčování i na vracení a všechny knížky na policích, je to jako v pohádce.)

Vybrala jsem si téma a zjistila, že čtení v angličtině je dost opruz, protože i když tomu náhodou aspoň trochu rozumím, trvá to všechno mnohem dýl. Tak jsem se nejprve snažila něco uvařit z vody, pak jsem použila nějaký výpisky z hospodářských dějin od Míši (díky za ně;), pak jsem použila výpisky z přednášky odtud, ale pak jsem zjistila, že to asi není úplně ono a tak jsem si půjčila asi 8 knížek a najela na obvyklý hromádkový systém.

Nejprve jsem se trochu zalekla, protože v brožurce „jak psát eseje“, kterou jsem vyfasovala z departmentu, jsem narazila na kapitolku: Proti nůžkám a lepidlu. Byla tam zhruba popsaná běžná metoda mé práce, v určitých kruzích známá jako kompilace. Poté, co jsem se asi hodinu snažila formulovat své vlastní myšlenky, jsem se rozhodla tuto kapitolu ignorovat a začala jsem citovat všechno, co se mi hodilo do konceptu.

Esej měla mít rozsah 2000-2500 slov (tedy to vychází tak na 6 stránek řádkování 1,5). To není moc. Zvlášť když máte, stejně jako já, rádi úvody. Úvodem jsem se dostala na číslo 1300 a zavětřila jsem problém. Dotáhla jsem to na nějakých 2800 bez jakékoli šance to zkrátit. Tedy myslím zkrátit bez toho, abych to musela celý přepsat. Tak jsem se byla zeptat, jako že jsem se trochu rozjela a jestli je to moc problém, když to nechám tak. Zahrála jsem na city, protože přece jenom, ten jazyk mi dělá problém a vyšlo to. Ještěže tak.

Nakonec jsem vyplnila specielní formulář, kde jsem uvedla své jméno, číslo a další náležitosti. Odevzdala jsem dvě kopie a teď čekám. Byla to pro mě novinka, ale známkování a hodnocení je anonymní. Odevzdáte do kanclu práci a oni ji očíslují a předají učiteli. Ten na to mrkne, napíše hodnocení a zase to odnese do kanceláře, aniž by měl tušení, kdo to psal. Trochu mě to vyděsilo a zmenšilo to důležitost představovacího kolotoče, který jsem povedla na začátku semestru. Naštěstí mi v žilách proudí česká krev. Je to vlastně prosté. Vzhledem k tomu, že jsem z celého departmentu asi jediná schopná citovat českou literaturu, myslím, že mám shovívavé hodnocení v kapse.

Tak uvidíme, snad to dopadne, no…

Jak nás sebrali policajti aneb „Víte, že se tady nesmí pít na ulicích?“ „No tak to teda v žádném případě nevíme!!!“

Byla jsem takhle jednou na domové párty (přeloženo do slova). Když jsme přišli, skoro nikdo tam nebyl, z toho jsem polovinu lidí neznala a museli jsme hrát veselou zahřívací hru. Naštěstí náš tým byl velice úspěšný, a proto jsme si nemuseli pít panáky navzájem z břicha ani mlíko z talíře jako kočky a vesele u toho mňoukat. Jen jsem pořád nemohla přijít na to, proč tu hru hrajeme a proč mě těm lidem nikdo nepředstaví. Naštěstí začali přicházet další návštěvníci (přičemž poměr lidí, které jsem znala, se začal zmenšovat) a to nás „donutilo“ hru ukončit.

Společnost se pak rozdělila na tři skupiny, skupina hrající ale opravdu malý, malinkatý ping pong, skupina snažící se navzájem se opít házením míčků do piva (zájemcům vysvětlím pravidla na písemné požádání, hra je to mimořádně účinná, zvlášť když přiberete do týmu abstinenta s nebezpečně přesnou muškou) a třetí skupinu (do které jsem se počítala i já), která se držela své plechovky nechutného anglického carlsbergu a pokoušela se o konverzaci. A občas dostala míčkem. Prostort o byl opravdu malý.

Zhruba po třech hodinách už se v místnosti nedalo dýchat a přišel muž, kterého nikdo neznal, ale který přinesl absint a tak byl iniciačním rituálem slavnostně přijat do skupiny. Poté, co padl i absint jsme rozhodli k ústupu, nebo spíše přesunu. Uchopivší poslední plechovku něčeho, co se pivu podobalo ještě míň než zmiňovaný carlsberg, jsem se s finskou dvojicí vydala vstříc jednomu ze dvou klubů, které se v tomto bohem zapomenutém městě nachází.

V družném rozhovoru si to šineme skrz park, o kterém někteří pamětníci tvrdí, že tam stával hrad, když tu najednou z křoví vyskočí dva. Ano, dva policajti, muž a žena, žena o hlavu větší a tak o patnáct kilo těžší než muž a na rozdíl od podobných dvojic v Čechách, oba hráli klaďase.

„Hej, přátelé, jste místní?“
„No to nejsme…“
„A víte, že je tu zakázáno pít alkohol na ulicích?“
„No, na hlavní ulici je to zakázáno.“
„No to ne, tady je to všude zakázáno.“
„Aha, tak to jsme teda vůbec nevěděli, tak to se moc omlouváme, teda, co teď s tím budeme dělat, to je nám ale opravdu moc líto, ono je to ve Finsku uplně normální, teda jako povolený, ne v Čechách my pijem vlastně jen na ulicích, to mně ani nenapadlo, teda, nemohli bysme to nějak tak teda, to nás ale opravdu dost jako mrzí!“
„Ne, v pořádku přátelé, támhle je odpadkový koš, tam ty plechovky hoďte, my si tu jen teď od vás vezmeme občanky, mrknem na to, zapíšeme si vás a příště ale teda už bez alkoholu, jasný?“
„Jasný, určitě, to jste teda moc hodný, to policajti ve Finsku, to by takhle určitě nedopadlo, a čeští policajti, to si nedokážete představit, to jste na nás moc milí, ale vážně.“

Tak jsem zaregistrovaná jako alkoholik. Naštěstí si nevzali otisky prstů a můj popis, blond vlasy, modrý rifle… Myslím, že jim uteču, ale příště, přátelé. Příště to bude chtít více ostražitosti.

Začalo sviňsky pršet a byl Haloween

K první části nadpisu bych chtěla říct toto: nemám ráda déšť obecně. Mám ráda bouřky, když člověk sedí v teplé místnosti, srká čaj, už je večer a nic se nemusí a venku je tma, prší, hromy, blesky… Nemám ráda, když jsem venku a fyzicky cítím dopadající vodu na svých vlasech, obličeji a po nějaké době i celém zbytku těla. Bez toho odpor Britů k jakýmkoli formám tepla, obzvláště v prostorách jako je knihovna nebo můj pokoj mě bohužel zbavuje možnosti si užít mnou preferovanou variantu deště. A čaj, do kterýho musíte narvat mlíko, bo jinak se nedá pít to bohužel nespraví.

K druhé části. Byl Halloween. Byl to můj úplně ale úplně první halloween, tedy pamatuju si nějaký English weekend tak před 6 lety (to samo o sobě je dost hrozný), kdy jsme vyráběli dýňové obličeje, ale myslím, že mnohem víc, jsem si tehdy užila puzzle (kdo si vzpomene?).

Tentokrát jsem se rozhodla se na vyřezávání dýně zaměřit, kamarádka mě pozvala na jakýsi meeting, kde se tato aktivita měla vykonávat, pozdě, takže jsem málem nesehnala dýni. Nakonec jsem ji koupila ve zdravé výživě, což znamená, že byla nechutně drahá a jak byla zdravá, tak se i blbě vyřezávala, protože v sobě měla spoustu zdravé dužiny.

Meeting jsem si „užila“ ve společnosti mladých nadějných osmnáctiletých (aspoň doufám) žen, jejichž nadšené štěbetání bylo sem tam proloženo poznámkou, jako že to čtení hlavně je problém, že po stránce prostě musí přestat a to, že včera jedna přečetla tři a půl stránky se setkalo s nezvyklým nadšením.

Důkaz, že v UK vystuduje ale úplně každý a rada pro budoucí rodiče. Když zarobíte dost peněz, můžete mít doma klidně vola, jen ho musíte poslat na správnou školu.

Když jsem se zotavila z tohoto zážitku, mohla jsem se chystat na večer. Asi tři týdny předem jsem si totiž koupila ale teda úplně nejlepší kostým. Strašně krásný, čarodějnický šaty a klobouk a šálu, no prostě nádhera. Ve skutečnosti vypadají ještě líp než na fotce, myslím, že si je vezmu příští rok na ples…

Na párty jsem nenesla žádný alkohol, nesla jsem dýni. Všem se líbila a já, protože ještě nejsem v jazyce dostatečně zběhlá, jsem nepoznala, jestli to myslí upřímně, nebo je jim mě prostě líto. Každopádně jsem si užila svou dýní chvíli slávy a příští rok vyřežu třeba jednu vám;)