Cream tea a jak jsem nabrala, co jsem shodila

Přátelé. Přes všechna varování a upozornění, že Anglie je nebezpečným místem pro osobní váhu (kurňa, zvlášť když mám jednu přímo v pokoji, člověk se tomu tak vyhýbá a ona si ho vždycky najde), se mi podařilo za první měsíc shodit 4 kila. Nebylo to dáno žádnou závratnou změnou životosprávy, nezačala jsem se živit zrním a zeleninou, nezačala jsem praktikovat žádné pravidelné cvičení ani bych neřekla, že je to čokoláda příliš drahá. To, co mi nejspíš pomohlo, byl až bytostný odpor k přeplněným autobusům, vybudovaným pouhým ročním dojížděním do Roztok a univerzita na kopci. Možná bych ještě doplnila nezdravé množství tance na jednotvárnou muziku, které už mě ovšem přestalo bavit, takže si je pro příště škrtám.

Jak už jsem napsala minule, jela jsem na výlet do Exeteru. Mám tam kamarádku, jmenuje se Angela, je napůl Němka a napůl Ruska, mluvíme spolu anglicky a rusky, když mluvíme o někom, kdo je přítomen a nechceme, aby nám někdo rozuměl. Obě rády chodíme na výlety a sdílíme i vášeň pro jídlo. Jen její matka je posedlá zdravou stravou o dost víc než ta moje, takže ona se aspoň trochu drží. Já jsem výmluva, jsem návštěva a něco speciálního, takže vždycky, když jsme spolu, skončí to nekonečným obžerstvím a omluvou, že pak se to zas srovná doplněný neustálou konverzací o tom, že musíme ale určitě začít cvičit.

Když jsem dorazila do Exeteru, v sobotu byl na plánu výlet do okolí. Tak jsme mluvily o to, jak rády chodíme na výlety, jak je tu v okolí krásně a boříce se do bahna jsme se rusky smály japonským spolucestujícím, kteří vyrazili v plátěných teniskách. Výlet končil grilováním na pláži. Při čekání na druhý hamburger jsem si ještě neuvědomovala, co se tu na mě chystá. Při zmrzlině před odjezdem zpátky do města už mi to začalo pocvakávat.

Večer jsme se vydali s dalšími mladými nadějnými právníky do hospůdky (moc pěkný místo, živá hudba a ne až moc opilých Britů). Čekala mě přednáška o přednostech anglického piva, a když jsem ochutnala asi pátý (ne, že bych je všechny vypila!!!) a pořád mi žádný nechutnalo mi bylo vysvětleno, že si musím zvyknout a že hlavní je rozeznat kvalitu, kterou poznám i když mi pivo nechutná. Ochutnala jsem dalších pět a opravdu, některý byly hnusný víc než ty další. Večer byl zakončen opravdu velkou pizzou.

V neděli po spánku prodlouženém časovým posunem jsme začaly smaženými vajíčky a pak se vydaly do města shlédnout katedrálu a ochutnat pravý devonský Cream Tea. Kdo si jako já myslí, že je to čaj se šlehačkou (no co, lijou si do čaje mlíko, tak si určitě budou schopní tam nastříkat i šlehačku), není tak daleko od pravdy. Cream Tea znamená, že dostanete k čaji ale obrovskou kopu zákusků (palačinky, čokoládový dort, jakýsi placičky s marmeládou, sušenky…), sendvičů (se šunkou, sýrem a ananasem), toustíky namočený v čemsi co je jako vysmažená šťáva z masa, ovoce a šlehačky je tam taky požehnaně. Ve třech jsme si objednaly menu pro dva, ale tak pro čtyři je to akorát. Myslela jsem, že se nezvednu natož, abych se někam přesunovala.

Po prohlídce zbytku města jsme si chtěly jít někam sednout, ale teda nejdřív by to chtělo něco na večeři. Ale jen něco malýho, protože jsme ještě cítily zákusky houpající se nám v žaloudcích. Ale nechtělo se nám nic připravovat, tak že si zajdem pro nějaký to také away. Přátelé. Po celým tom odpoledni se mi do sebe podařilo narvat kari a cheesy chips (hranolky se sýrem) a zapít to neředěným džusem z granátového jablka. I teď jsem si myslela, že už se nepohnu, ale zase jsem se překonala, abych se v hospodě dorazila jakýmsi nechutně sladkým drinkem s jemně meruňkovou příchutí. To byly sny…

Snídaně – müsli. Dobrý start. Na oběd velký řecký talíř s dvojitou porcí chleba, protože jsme nenažranci nenažraní. Ke kafíčku muffin. Čokoládový. Kampus v Exeteru jsem si prohlídla za deště a věděli jste, že Joan Rowlingová se při psaní Harryho Pottera inspirovala právě Univerzitou v Exeteru? Trochu škoda je teda to, že starou budovu kolejí už zbořili. Nevyhovovala hygienickým podmínkám. Smůla…

Ještě večer před odjezdem jsem do sebe stihla narvat Cottage pie (plněný masem, mačkaný brambory, houby a hráše) a po cestě domů pytel gumových medvídků a tuňákovou bagetu. Když jsem si ráno koupila horkou čokoládu ani jsem ji celou nevypila. To se prostě nedalo.

Kdo si myslí, že mě to změnilo, tak je na omylu. K večeři jsem měla grilovaný kuře a na závěr dva zákusky. Jen ta ručička na váze je zase tam, kde byla po příjezdu. Tak pěkně žádnej autobus a určitě musím začít cvičit;)

Výlet do Exteru aneb cestování vlakem napříč Velkou Británií

Tak výlet do Exeteru se mi už dostatečně rozležel, tak vám mohu poreferovat, jak se to všechno seběhlo. To, že jsem si zabukovala tak „neuvěřitelně levný“ jízdenky s sebou neslo jednu malou nepříjemnost. Nebo spíš dvě. Jednak to, že jsem cestovala přes noc a jednak to, že cesta, která normálně trvá 6 hodin, se protáhla na celých 8 na cestě tam a dokonce na 12 na cestě zpátky. Tyto nepatrné nepříjemnosti mně ovšem nemohly zadržet a v pátek večer jsem skočila do vlaku a už si to šinu kamsi kamsi.

Měla jsem trochu cestovní horečku, protože měnění vlaků mi vždycky dělalo problémy, ale vytiskla jsem si přesný itinerář a jestli něco, tak anglické dráhy jezdí na čas. Zvládla jsem první přestup, zvládla jsem i druhý, a protože to měl být už poslední vlak, který končil zároveň v mé cílové stanici, pokojně jsem si vrazila do uší sluchátka a jala se spát. Průběžně jsem procitala a upadala do bezvědomí a kolem jedné v noci, kdy jsem před sebou měla mít ještě hodinu cesty, do mě žďouchla paní průvodčí, prý kam jako jedu. Tak jsem řekla, že do Exeteru, řekla jsem to klidně a v mém hlase se odráželo vědomí, že ještě minimálně hodinku si tu pospím. Paní průvodčí už tak klidná nebyla a vypravila ze sebe něco jako, že ten vlak do Exeteru nejede.

„What????“ vypravila jsem ze sebe já a nasadila ten nejzoufalejší obličej, jakej dovedu. Vždyť mi někdo kontroloval jízdenku, tak to mi nemohl říct už tehdy, že jedu blbě? Upřímně řečeno nemohl. Ve Velké Británii mají pěkný zvyk měnit trasu vlaku za jízdy. Oni to pak sice hlásí v rozhlase, ale to je těžký, když ten rozhlas vědomě ignorujete. Bohužel jsem si nezapamatovala jméno toho města, kde jsem nakonec vystoupila, ale vím, že to bylo asi tak 100 mil od Exeteru, byla temná noc a mé zoufalství se začalo prohlubovat.

Jako už tolikrát jsem se rozhodla dělat ze sebe blbce (nebo se chovat prostě naprosto přirozeně bez jakékoli přetvářky…) a vysvětlila jsem paní, že jsem to hlášení v Bristolu sice slyšela, ale pravděpodobně jsem plně neporozuměla sdělení, které nám mělo předat, a proto jsem proti zdravému rozumu zůstala sedět a vydala se opačným směrem, než jsem původně zamýšlela. Paní byla velmi milá a řekla mi, že to ale vůbec není moje chyba a že to nějak vyřešíme. Tak jsem si představila, jak si to šinu přes noc vlakem zpátky do Bristolu (tak dvě hodinky) a pak ještě do Exeteru (další pěkné dvě hodinečky) a že se ve vlaku nedá ale vůbec spát.

Pak se ale stalo něco, čemu jsem teda taky plně nerozuměla, ale tentokrát nebyl problém v mých značně omezených jazykových schopnostech. Paní průvodčí mě totiž předala jakémusi zřízenci v blíže nespecifikovatelné stanici, který se plně ztotožnil s mým zoufalstvím a, přátelé, objednal mi taxíka. Poslušně jsem mu odevzdala svoji jízdenku a vyfasovala papír na vyúčtování, ale stejně jsem se dost bála, protože se svými 20 librami v kapse bych asi moc dobře nepochodila.

Nakonec jsem dojela úplně zadarmo až k domu svojí kamarádky (což bylo fajn, protože nádraží bylo pekelně daleko), kde mě přivítala anglicko-německo-francouzsko-kanadsko-sudanska skupina místních obyvatel, spolužáků a podobných dalších individuí. Tak jsme se společně zasmáli a šli spát. Byl před námi dlouhý víkend.

Zoufalí lidé dělají zoufalé činy

Je mi 22 let. Jsem ještě ve věku, kdy mohu říct bez okolků, kolik mi je let, nejsem ve formě, kdy mohu říct, kolik vážím, ale každopádně jsem v rozpoložení, kdy mohu konat šílené, neočekávané a nelogické činy a rozhodně nemám v úmyslu jich litovat.

Tak jsem si tak jednou seděla v knihovně (ne nad knihou, ale u internetu) a říkám si, co si takhle zajet na výlet do Exeteru? Abyste to chytili (toto slovo jsem tu nechala i po druhém přečtení, abyste viděli, jak už se mi míchá angličtina s češtinou. V podstatě jsem chtěla říct, abyste to pochopili;), v Exeteru není nic zajímavého k vidění, není tam žádný významná historická památka ani aqvapark, ani zoo, ani neleží v geograficky obzvláště zajímavé lokalitě. Do Exetru jsem se rozhodla jet ještě před tím, než jsem se vůbec ocitla ve Walesu. Důvodem je moje kamarádka, která tam jakýmsi způsobem studuje.

Na první problém jsem narazila záhy. Město, ve kterém se vyskytuji (Aberystwyth), se nachází uprostřed ničeho a dostat se odtud kamkoli znamená nadlidský úkol a stojí to nekřesťanské peníze. Když jsem si tak hledala spoj, který by snad i šel, narazila jsem na úžasně výhodnou nabídku (sedněte si, pokud stojíte a chytněte se opěradla židle) – 34 liber za zpáteční jízdenku. Je to dost, ale normální cena je 60 liber a to se studentskou kartou, za kterou jsem zaplatila 26 liber už dva týdny před tím. Tak jsem celá natěšená zavolala slečně, jestli m á volný gauč, že jsem už vlastně na cestě.

Čekáte problém? Ano, jeden tu je. V té změti anglických slovíček a čísel, kterým předcházelo £, jsem si nevšimla, že ten ale teda úžasně levný vlak jede místo obvyklých 6 hodin celých 12. Ano, to je dost… Tak jsem hledala, hledala, ptala se všude možně, ale pod 60 liber to nešlo a to teda uznejte, že to je ale opravdu moc peněz.

Tak si říkám, počkám. Ale přátelé, na co čekat? Život nám tu plyne mezi prsty a my pořád čekáme na něco, co ani neumíme definovat! Musíme se zvednout ze židlí a něco dělat. Příležitost nepřijde, nezaklepe na naše dveře a neřekne nám, teď a tady. To na nás leží všechna iniciativa. To my jsme zodpovědní za rozhodnutí, která učiníme a nikdo se přece nechce jednoho dne probudit, zjistit, že je mu osmdesát a že pročekal celý život.

A tak jsem šla a koupila si tu jízdenku. A pak jsem šla a půjčila si v knihovně hodně tlustou knížku. Moje sluchátka od mp3 totiž přestaly fungovat. Taky si budu muset připravit velkou svačinu. A nějaká konverzační témata pro zvědavé spolucestující. A asi koupím nějaký piva. Každý přece rád cestuje vlakem, nebo ne?

Vzpomínky na dětství a headphone party

Někde jsem slyšela, že člověk časem vytěsní všechny negativní vzpomínky a v hlavě mu zůstanou jen ty pěkný, ničím nezakalený, optimistický. To je zřejmě důvod, proč je nostalgie mezi naší populací tak oblíbená. Protože si prostě nikdo nic moc špatnýho nepamatuje. Proto se poslední dobou slyším říkat, že Irsko byl jeden z mých nejlepších výletů a přitom jsem se promočená na kost zapřísahala, že už se do Irska nikdy nevrátím a proto taky máme rádi své rodiče, protože většinu udělených výchovných lekcí jsme už zapomněli.

Přesto mi nyní velmi živě vytanula na mysl vzpomínka z dětství, na kterou jsem velmi ráda zapomněla a nemyslela jsem si, že se někdy dožiji její restaurace. Kdo z vás to zažil, pochopí… Zánět středního ucha. Pytla, to je bolest, to si nedovedete představit. Úspěšně jsem se tady snažila přechodit chřipku, i když nás opakovaný mail varoval před prasečí pandemií a ať se radši izolujeme nebo cosi, bylo to anglicky, tak jsem tomu moc nerozuměla.

Každopádně tak si v klidu přecházím a najednou mi zalehlo ucho. Opakované „bába… Bába…“ nepomohlo, ale co už, to se spraví. Nespravilo. Závažnost jsem pocítila, když jsem se v neuvěřitelných bolestech opakovaně budila, teda když se mi zrovna podařilo usnout. Nadopovaná ibalginama jsem se vydala do školy, ale více méně proto, že jsem se chtěla zeptat, kam k doktorovi.

Po vyplnění dotazníku, kde jsem musela zaškrtnout všechny očkování a pohlavní choroby mě v ordinaci přivítal příjemně vyhlížející Ind a já jsem si vzpomněla, kdo to u nás v Klementinu vysedává po nocích nad učebnicí anatomie. Mluvil rychle a já jsem kývala úplně na všechno, takže když mi v lékárně dali kapky do nosu, byla jsem mírně zmatená. Vrátila jsem se zpátky a pokusila se vysvětlit sestře, že to musí být nějaká mýlka, protože já potřebuju něco na bolest, protože to hodně bolí. Jednoduchými větami se stoupající naléhavostí, ale přesto jsem neuspěla a čekala mě další probdělá noc.

Přátelé, plakala jsem, volala jsem mamince, nalila si do ucha slivovici, naprosto totálně se zfetovala vším proti bolesti, co jsem měla u sebe (průběžně, protože po dvou hodinách prášky přestaly působit a já se zas vzbudila a musela si šlehnout další dávku) což jsem zapila tou slivovicí a ráno s kruhama pod očima se vydala znovu do nemocnice, protože tohle jako teda asi ne. Doktor nepřišel, tak jsem si ho zabukovala na odpoledne a šla do školy. Špatnej nápad. Měla jsem v sobě tolik ibalginů, že jsem viděla učitele dvakrát, když jsem momentálně nepodřimovala.

Odpoledne mi doktor vysvětlil, že jsem si ty léky měla koupit sama, ale zřejmě se mu mě zželelo a předepsal mi antibiotika. Tak jsem do sebe narvala ještě něco, usla ve tři a vzbudila se v deset. Ráno. Protože mi bylo podstatně líp a protože už jsem měla koupený lístek, rozhodla jsem se, že půjdu na Headphone party. Což znamená, že vám dají sluchátka, kde na dvou kanálech hraje hudba a nespecifikovatelná skupina lidí se v naprostém tichu svíjí v neidentifikovatelném rytmu. Přijde vám to super? Přijde vám to dost šílený, když máte zánět středního ucha? Ano, má pravidelná dávka absurdity byla naplněna a další noc jsem nespala.

Cheers

Sobota je den jako stvoření k nakupování aneb co to znamená "central Europe"

Hurá, jedeme na výlet. Pomyslela jsem si v prvním okamžiku, když jsem se dozvěděla o výpravě do Cardiffu. Prý tam mají pěkný hrad:) Tak jsem se uvolila vstát v pět a jet čtyři hodiny autobusem, tím nejnepohodlnějším autobusem ever.
Když jsme dorazili, absolvovali jsme na probrání kafe ve Starbucksu, ovšem ženy probudilo až jediné slovo: SHOPPING. Proč ne, říkám si, dáme si nějaký ten šoping, stejně potřebuju kabát, a pak mrknem na ten hrad. Přátelé. Nejsem si jistá, jak rozumíte anglickému slovu shopping, ale protože se bojím, že podobně jako já a tudíž byste se mohli jako já dostat do problémů, rozhodla jsem se, že vám vysvětlím, co to slovo znamená.
Předně všeho. Co se nakupování týče, neklaďme si žádné cíle. Moje: "potřebuju nový kabát" se nesetkalo s pochopením. Takovéto konkrétní vytyčení úkolu znamená časově úsporné a systematické mapování prostoru soustředíce se na jeden jediný kus oblečení s cíleným nezájmem o cokoli dalšího kolem mě. Shopping takovýto postup předem vylučuje, dokonce požaduje oči doširoka otevřené a přístupné jakýmkoli možným variantám.
Další věc, která je pro shopping důležitá je platební karta a to s pokud možno neomezeným množstvím peněz. Střízlivé hodnocení finanční situace, ve které se člověk nachází nemá při shoppingu co dělat.
Možná bych se i nechala strhnout nadšením, které ze žen vyzařovalo, ale oblečení prodávající se v anglických obchodech je otřesné. Nevím přesně, co budu dělat, ale většinu těch věcí si na sebe oblíct fakt nemůžu. Možná se v Čechách oblékáme nudně, ale alespoň jsme schopni objektivně zhodnotit své klady a zápory a nenosíme trička bez kalhot v kombinaci s deset centimetrů vysokými podpadky v domnění, že je to sexy... není!!!
S ženami ze západní Evropy jsem absolvovala dopoledne a část odpoledne shoppingováním a zjistila jsem některé zajímavé věci. Pokud se prostě zamilujete do nějakých šatů, tak si je prostě musíte koupit, to prostě jinak nejde. Pokud si koupíte nějaký šaty, tak si k nim musíte koupit nějaký boty, to prostě jinak nejde. Pokud ty naprosto ale úplně úžasný boty stojí jen 13 liber, tak si musíte koupit alespoň dvoje (No jasně, že ti, ženo, po dvou hodinách usilovného tance umírá noha, protože ten podpatek má asi 10 centimetrů a ty boty stály jen 13 liber, co jsi čekala... ještěže si můžeš vzít taxík, protože tady jsou teda strašně levný narozdíl od Strassburku;). Dále, pokud je ten kabátek do pasu a s tříčtvrtečníma růkávama tak skvělej a úžasnej, můžeme o něm říkat, že je zimní. I když teda si budete muset koupit sadu svetrů ve správných barvách. Se ženami se západní Evropy se nemůžete vesele smát veselým kusům oblečení, protože ony si je pravděpodobně koupí (To se stalo, když jsem se dusila při pohledu na růžový lodičky). Jo a ženy taky nepůjdou na hrad, protože mají spoustu tašek a jsou docela unavený, tak by si možná radši šli sednout někam na kafe... OK. Tak se teda sejdem na nádraží?

Kdyby se všechno mělo vejít do nadpisu...

Přátelé. Taky jsem se bála, stejně jako vy, že tento blog co nevidět upadne v zapomnění a to hlavně mé. Ne, že by nebyl čas psát nebo nebylo o čem. Otázka by měla být spíše položena: Jak psát? Pravdu? No to radši ne. Upravenou pravdu? Revidovanou pravdu? Cenzurovanou pravdu? Lež? Stojím před těžkým úkolem rozhodnout, co předložit čtenářstvu, které již zřejmě ochablo, a jakým způsobem.
Mám za sebou první dva týdny v tomhle úžasným městě, který je roztomile malý, ale zároveň tu nic nechybí. Jeho velikost má výhody i nevýhody. Velmi brzy poznáte hodně lidí a potkáváte je na ulici a bavíte se s nima a zajdete s nima na kafe, ale zároveň vás tu lidi velmi rychle poznají a vy je pořád potkáváte na ulici a prostě není úniku.
Za ty dva týdny jsem se prokousala vyřizováním papírů a karet snad úplně na všechno a nyní snad již konečně mohu přežít. Mohu jezdit autobusem, vlakem, vybírat peníze z účtu, kopírovat, půjčovat si knihy, chodit do studentského klubu, do tělocvičny, do bazénu, do knihovny, do druhé knihovny a dostanu slevu na pivo v jednom z mnoha podniků ve městě. Ano, to všechno jsem zvládla, dokonce jsem se i zapsala na přednášky a začala je navštěvovat. A v neposlední řadě bydlím, i když se v mém pokoji zatím ještě netopí.
Spáchala jsem první trapasy a zjistila, že Erasmu se orgasmus říká ale úplně ve všech evropských státech. Lidé se rozcházejí než jedou na erasmus, aby neměli špatný svědomí, pijí nepřiměřené množství alkoholu a neradi zůstávájí večer doma.
Co se mě týká, při místních cenách je skoro nemožné se opít a poté, co jsem si včera večer koupila Budvara a zůstala doma, tak jsem si uvědomila, jaký strašný sračky tu piju a začala jsem si víc vážit domova.
Dneska poprvé pršelo, jsem nachlazená a nemám dostatek teplého oblečení. Často chodím na pláž, nakupuju v lidlu a charity shopech a vůbec se mi tu moc líbí.
Myslím, že to bude moc pěkný rok;)