Když jedete do Ruska, potřebujete k tomu vízum. K tomu, abyste si zařídili vízum, potřebujete mít pas, vyplněnou vízovou anketu, fotografii ne starší než půl roku, pojištění, pozvání a protože to je poměrně ještě málo dokumentů, přidejte k tomu ještě pro jistotu kopii pasu. Potom musíte jít na konzulát, vystát si frontu, odevzdat papíry a za deset dní vystát tu samou frontu ještě jednou, abyste si vízum vyzvedli. K tomu připočítejte bandu Rusů tlačících se před bránou konzulátu a jednoho strašně důležitého člověka, který rozhoduje o tom, kdo kdy půjde dovnitř. Dá se to zvládnout i bez znalosti ruštiny, ale jedno slovo bych Vám doporučila si zapamatovat a to je „zaňato.“ Ve výsledku to znamená, že když před sebou vidíte 5 osob, pravděpodobně se jich tam donacpe ještě dalších deset, kteří si „zaňali“ místo a pak odešli na cigárko nebo si jen tak s někým pohovořit.
Když přijedete do Ruska, musíte se zaregistrovat. To je nutné vyřídit během tří následujících pracovních dní, jinak by osoba či instituce, která Vás pozvala, mohla platit docela slušnou sumičku pokuty. K registraci potřebujete pas s vízem, migrační kartu, kterou je třeba vyplnit již při překročení ruských hranic a nechat si ji potvrdit celníkem, zdravotní pojištění, potvrzení od přijímací instituce, která Vám poskytla pozvání a vyplněnou žádost o registraci. Vyřízení registrace trvá zhruba týden, takže návštěvy na tzv. „Vízovém oddělení“ jsou před Vámi minimálně dvě, ale spíš tři, protože napoprvé se to většinou nepovede. Fronta je stejná a boj o místo u dveří nelítostný.
Pokud máte jen krátkodobé vízum, je nutné si je prodloužit, jednak protože se pravděpodobně nevztahuje na celou dobu Vašeho pobytu, ale taky například proto, že krátkodobé vízum se vztahuje jen na jeden vjezd a pokud byste opustili území federace, nemohli byste se vrátit a museli byste si požádat o nové vízum. K prodloužení víza potřebujete pas, dvě kopie pasu, dvě kopie víza, migrační kartu, dvě kopie migrační karty, potvrzení o zaplacení poplatku za vyřízení víza, registraci, dvě kopie registrace, vízovou anketu, žádost o prodloužení víza, potvrzení od instituce, která Vás pozvala do země a dohodu mezi Vámi a touto institucí, na základě které jste přijeli do země studovat. Vše komplikuje několik dalších skutečností. Jednak je to vzdálenost Vízového oddělení od místa, kde se většinu času nacházíte a potom taky jeho úřední hodiny. Další problém by se mohl vyskytnout v jazykové otázce, ale to nejhorší, co Vás může potkat, je skutečnost, že jedna ruka neví, co dělá druhá.
Když se mi podařilo se zaregistrovat, vydala jsem se na fakultu (rozumějte instituci, kterou jsem pozvaná do země), abych začala s celou tou vízovou věcí co nejdříve. Mezinárodní oddělení si okopírovalo, co mohlo a poté mi byl vydán tzv. „vízový balíček.“ Bylo tam všechno, až na to, že kopie dokumentů byly povětšinou jen jednou a žádosti i ankety si člověk holt musí vyřídit sám. Vydala jsem se tedy na vízové oddělení znovu. Zaprvé je třeba zaplatit poplatek. Boj se samoobslužnou mašinou mi trval asi půl hodiny a stejně jsem, jak se ukázalo později, špatně vyplnila adresu bydliště. Vyplňování všech potřebných žádostí mi zabralo druhou půl hodinu a mezi tím stačilo oddělení pohodlně zavřít. Ale teď už by to snad mělo být všechno, tak no problemo.
Další návštěvu oddělení jsem brala sportovně, nemělo to už dlouho trvat. Nejdříve jsem postupně dvěma slečnám musela vysvětlit, že místo přede mnou ve frontě jim prostě neposkytnu, i když ony tam jdou přece jen na chvilinku, jen přece odevzdat ty papíry na vízum. Jako bychom tam s tímto cílem nešli všichni. Konečně se na mě dostala řada a teda měla jsem opravdu všechno až na ten zrádný „dogovor". Sice mi při mé poslední návštěvě bylo sděleno, že potvrzení z fakulty je dostačující, tato nová slečna mi objasnila, že ona moje dokumenty převzít nemůže, dokud jí ten kus papíru nedonesu. Nechtěla jsem se tak lehce vzdát a zprvu zoufale a posléze již docela naštvaně jí vysvětlovala, že mi nikdo nic nedal, všichni mi řekli, že to nepotřebuju, případně ani nevěděli, o čem je řeč. Ona mě nicméně s ledovým klidem odeslala do patřičných míst a řekla, ať si zavolám na fakultu a zařídím to, jinak mám smůlu.
Volala jsem tedy na zahraniční oddělení právnické fakulty, kde to pro jistotu nikdo nebral, tak jsem volala koordinátorce, která nic nevěděla (jako obvykle, pokud jsem Vám to ještě neřekla, ta mít takovou koordinátorku je snad ještě náročnější než žádnou nemít), tak běžela ze své kanceláře na mezinárodní oddělení, zatímco já jsem platila za telefon, aby zjistila, že ani mezinárodní oddělení nemá tucha, co to po mě vlastně chcou. Tak že teda ještě zavolá univerzitní koordinátorce a pak mi brnkne zpět. Seděla jsem naštvaně a bezmocně na chodbě vízového oddělení, které vypadá spíš jako skladiště a přemýšlela jsem o tom, že kdybych měla pracovat tady, tak jsem nejspíš taky taková sviňa, protože jakou jinou radost člověk ze života může mít. Pak mi zazvonil telefon, aby mi fakultní koordinátorka řekla, že univerzitní koordinátorka taky neví co že to po mě chcou a ať jí dám k telefonu toho člověka, který to něco po mně chce. Rozběhla jsem se chodbou, předběhla všechny, kteří chtěli před chvílí předběhnout mě, a vrazila jsem té ženštině telefon. S úplně stejně ledovým klidem poslala do pryč i naši drahou Irinu Nikolajevnu, která mi pak byla schopná jen říct, ať se stavím zítra. Ok.
Tak jsem se stavila zítra a světe div se, byla jsem stále plná optimismu. To ale netrvalo dlouho, protože jsem místo dogovoru dostala jen jméno a číslo kanceláře. Ok. Takže tímto se do našeho vyprávění dostává nové oddělení, „dogovorné“ oddělení. Nevím ani, jak to přeložit, protože ani nevím, co takové oddělení dělá. Ale zřejmě produkuje smlouvy jak na běžícím pásu. Velmi pomalém pásu. Příslušnou kancelář jsem našla ve čtyři hodiny a to přede mnou byli tři další osoby toužící po nějaké té smlouvičce. Po hodině a půl čekání jsem se konečně dostala na řadu a chlapík na mě koukl a okamžitě poznal, co že to za dogovor potřebuju. Vyjel si ho ze seznamu všech svých dogovorů, kterými jeho oddělení oplývá a začal měnit předešlé nacionále za moje, přičemž jsem mu musela všechno přepsat do azbuky, protože přečíst Boskovice v latince je zřejmě větší problém, než by si jeden myslel. Po dalších 20 minutách jsem převzala smlouvu s tím, že musím jít zase zpátky na fakultu a najít někoho, kdo mi ji podepíše (protože, jak vtipně poznamenal, nepodepsaná smlouva je jako kus toaletního papíru). Nakonec jsem měla pocit, že jsem z celé situace vyšla docela dobře. Ač měly jeho úřední hodiny trvat ještě nějakou tu chvíli, následoval mě ze dveří kanceláře a dalším čekajícím řekl jenom: „počkejte pět minut“ a šel si zapálit.
Dobře, tak ať už je to za mnou, říkám si a běžím na fakultu. Tam mě znova poslali na mezinárodní oddělení, protože pravděpodobně jediná osoba, která to může podepsat je děkan a s nimi je on tedy zřejmě jedna ruka. (Vtipné, když se studijnímu oddělení říká děkanát, ale budiž.) Tam však byly dveře pro dnešek už zamčené. Ráda bych tu napsala, že se nevzdávám a zítra to zkusím znova. Pravda je nicméně taková, že mi nic jiného nezbývá a zítra to budu muset zkusit znova. Vyšla jsem ze školy na ulici a měla jsem pocit naprosté bezmoci a dokonce i ponížení. Absurdita celého toho papírovacího procesu se přímo rovná tomu, že se mu nemůžete vyhnout. Nikdo se mu nemůže vyhnout a vy můžete být znechucení, naštvaní, unavení, ale stejně druhý den musíte znova vyrazit sbírat razítka a podpisy, protože bez nich se tady nehnete nikdy nikam. Tak tedy zítra a snad už to konečně klapne.
Žádné komentáře:
Okomentovat