Na zítřejší hodině ruského jazyka si budeme povídat o hromadné dopravě ve městě na Něvě. (Tímto vyjádřením bych ráda poukázala na to, jak už se dostávám do místní hanýrky, protože když poslouchám v tělocvičně rádio, tak vždycky hlásí počasí z "města na Něvě". Do této informace jsem potom, jak jste si ráčili všimnout, zakomponovala, že chodím do tělocvičny, takže na mě můžete být náležitě pyšní.) Nicméně, co jsem tedy chtěla říct, že si budeme povídat o městské hromadné dopravě a já bych se tímto příspěvkem chtěla na očekávanou diskuzi náležitě připravit.
Tak tedy. V Petrohradu je několik možností, jak se přepravit z místa, kde se nacházíte, do místa potřeby. Začala bych tím nejklasičtějším dopravním prostředkem a tím je metro. Hm, možná jsem to s tou klasičností trochu přehnala, nicméně je nutno podotknout, že každé pořádné velkoměsto potřebuje metro. Sláva bohu za metro a třikrát hurá. Metro v Petrohradě má 5 linií, jsou očíslované, ale hlavně jsou barevné. Metro v Petrohradě je poměrně staré, ale ne tak staré, abych se jím bála jezdit. Do metra v Petrohradě si musíte koupit žetony, které ovšem vypadají úplně přesně jako desetirublovky, takže se začátečníku může dosti snadno stát, že stojí jak blbec před okýnkem, shrábne drobný a čeká, až mu někdo dá lístek. Míra ponížení je přímo úměrná tomu, kdo stojí v řadě za vámi. Před svévolným vstupem do metra brání návštěvníkům turniket, který žere ty žetony, nebo reaguje na kartičky, kterou jsem si taky pořídila, částečně proto, abych unikla ponížení s žetony, ale hlavně proto, abych ušetřila nějaký ten drobák.
Tato kartička mimo jiné platí i v ostatních dopravních prostředcích, kterými se jeví zejména autobus, trolejbus a tramvaj. Poslední zmíněný je prostředek velmi zřídka viditelný a taky vypadá velmi nespolehlivě. Pro mě přichází v úvahu zejména další dva. Od kolejí mi jede ke škole jeden autobus a jeden trolejbus. Rychlost trolejbusu je tak nízká, že být trochu zdatnější běžec, dám si s ním cvičný závod. Vzhledem k nepravidelnosti a naprosté nemožnosti zjistit, co zrovna jelo, co kdy přijede nebo snad má jet v nejbližší budoucnosti, se nicméně nedá dělat nic jiného než nasednout do toho, co je právě po ruce. V dopravních prostředcích se pohybuje osoba tak zvaného konduktora, který kontroluje kartičky, případně vybírá poplatek za cestu. Ten činí 21 rublů a můžeme se tu znova bavit o tom, že Kocourkov je proti Rusku docela přijatelné místo pro život. Nabídnout přitom v dobré víře konduktorovi například 51 rublů, protože člověk tak nějak očekává, že se mu tři desetirublovky budou hledat líp než 29 drobáčků, se rovná políčku rukavicí a nejenom že bude odmítnut, ale dostane ještě drobnější drobný než by si zasloužil.
Další neopominutelná vlastnost konduktorů a zejména pak konduktorek jsou jejich tělesné proporce, které rostou v závislosti na využívanosti dotyčné linky. Představte si pak autobus nacpaný tak (a že cpát se rusové umí), že se nemusíte držet a stejně víte, že nespadnete, protože vás drží těla upocených lidí okolo (a že potit se rusové umí) a mezi nimi se procpává stokilová ženština a vyřvává: "Připravte si doklady na zaplacení cesty, kdo jste přistoupili, děvčátka, postupujte dále do vozu, ať mohou další cestující nastoupit, no dále do vozu, dále do vozu, zmáčkněte se trošku, a připravte si dokumenty k zaplacení za cestu." Útěku není. A musím říct, že se člověk velmi rychle přizpůsobí, onehdy jsem se takovým způsobem vetřela do totálně nacpanýho autobusu, že jsem ani neplatila za projezd, protože se ke mně ta baba nedostala. Co je ještě třeba vědět o konduktorech. V zásadě neví, kam to vlastně jede, takže ptát se jich na to, jestli autobus jede do zastávky, do které potřebujete je prakticky jen ztráta času.
Další neopomenutelným prostředkem jsou maršrutky. Minivany, které si to brázdí ulice každého většího ruského města a které vás hodí kam jen se vám zachce. Pokud do něčeho podobného vlezete, neměly by vás překvapit peníze, které se k vám donesou od cestujících sedících za vámi a taky byste si je neměli nechávat, ale poslat řidiči, který je přepočítá a pošle po vás drobné zpátky do zadních řad. Dále je třeba vědět, kde chcete vystoupit, protože maršrutka zastavuje v zásadě jen na požádání. Na rozdíl od výběrčích peněz v autobuse však řidič velmi často ví, kam vlastně jede, a mezi dlouhými tahy z cigarety se s vámi rád o tuto informaci podělí.
Poslední druh dopravy, který stojí za zmínku jsou taxíky. Nebo spíše, jak mi jim říkáme "lady". Taxíkem v Petrohradu nikdo nejezdí, tedy alespoň ne nikdo, koho znám. Nejjednodušší je prostě zvednout ruku a zhruba třetí auto zastaví a pak jde jen o to, usmlouvat co nejnižší cenu. Průměr je 300 rublů, muži většinou platí, takže jedno doporučení na závěr, nikdy si nebrat ladu se samými ženami! Jo, a taky si dát pozor, aby už nebyly otevřený mosty, protože pak se na ostrov nedostanete tak jako tak! Ať už ta Něva zamrzne...
Žádné komentáře:
Okomentovat