Minulý týden jsem se účastnila souboru přednášek o Evropském smluvním právu polského profesora působícího v Osnabrucku a Krakově. Bylo to velmi zajímavé a moc jsem si to užila. Předně všeho mi o tom zase nikdo neřekl a tak až v úterý, když už jsem za sebou měla dvě přednášky a jednu ještě před sebou, mi bylo oznámeno, že si posedím v lavici ještě o trochu déle. Přežila jsem, ale moje spolubydlící následně komentovala scénu v kuchyni takto: „Řekla jsi fuck the fucking school, otevřela sis pivo a usla na kuchyňském stole.“
Druhý den už jsem byla připravena, a tak jsem ani moc nespala a něco jsem z tématu i zachytila. Ve čtvrtek jsem si ovšem už řekla dost a rozhodla jsem se připojit se ke svým skandinávským přítelkyním na jejich cestě na koncert v rámci týdne Helsinek. Měly jsme dobrou náladu, když jsme dorazily do klubu, což jsme podpořily povinným přísunem vodky. Když jsme potom poslouchaly druhou z hrajících skupin, tak se ke mně má spolubydlící Finka naklonila a povídá: „strašně mi tu chybí finští muži, protože oni jsou tak strašně pěkní!“ Tak jí říkám: „Ta skupina je ze stejnýho místa jako ty, tak za nima zajdi, seznam se a pak nezapomeň podotknout, že máš jednu moc fajn kamarádku z Čech.“
Co vám budu povídat, seznámily jsme se. Předně všeho, Riitta umí dostatečně dobře finsky, Anne po třech panácích vládne tanečnímu parketu, Kristyne je vysoká a já hodně mluvím. Očividně jsme byly dostatečně kladně ohodnoceny a kolem čtvrté jsme se přesunuli do hotelu na after party. Zhruba v pět hodin ráno jsem tak nad prázdnou lahví probírala možnost doktorátu s finským dýdžejem, zatímco se vedle nás odehrávala diskuze o budoucnosti norské populární hudby. V určitou chvíli bylo hromadně rozhodnuto, že přesun domů je více než nepravděpodobný, každý se pokusil ukradnout alespoň kus nějaké postele s tím, že se to vyřeší ráno. Můj pokus odejít v deset na přednášku byl hlasováním zamítnut a byla jsem ráda, že jsem se tam dostala alespoň odpoledne a mohla si vyzvednout certifikát o prospaném týdnu s evropským právem místo ukolébavky.
Když jsem kolem půl osmé dorazila na kolej, byl mi přidělen jen značně omezený čas na přípravu, protože v devět hodin už začínal koncert číslo dva. Pít jsme nemuseli (tentokrát se k nám připojili i nějací muži mami, takže to i není špatně!), ještě něco zbylo z předchozího večera. V Helsinky baru, který měl podle finských účastníků specifickou atmosféru (dejte nad dveře nápis Helsinky a už má specifickou atmosféru), jsme vyslechli koncert dvoučlenné kapely, přičemž bubeník musel naprosto určitě na něčem jet, jen jsme se nemohli shodnout, co by to mohlo být.
Později, jsme byli pozváni do VIP pokoje, což byla více méně místnost vedle záchodů, která ovšem šla zavřít. Majitel se nás snažil vyhostit, nicméně když zjistil, že nejsme Rusky snažící se najít si movitého Fina za muže, mohli jsme zůstat a dozvědět se tak, že tráva byla patrně jenom začátek.
Ještě jedno seznámení přitom stojí za zmínku. Při diskuzi o možnosti použití slova Kaťuša na místo mého oslovení (v zásadě jsem proti tomu, tak se Michale můžeš poplácat po zádech, jak výjimečné máš postavení ;) nás zaslechla slečna, která studuje češtinu a byla velmi nadšená z možnosti jejího praktického použití. Musím říct, že je to velmi zvláštní pocit, když na vás cizinec mluví česky, protože tedy alespoň já jsem začala mluvit jako idiot ve snaze zjednodušit svůj projev na minimum, nepoužívat zbytečná slova a pokud možno nic nečasovat nebo neskloňovat. Jen abych byla pochopena druhou stranou. Nicméně děvče je to zajímavé, s velkými plány. Proč se jeden učí česky? Přece aby mohl studovat na DAMU ;)
Nicméně myslím, že jsme byli víc než unaveni a tak byl původní plán na návštěvu některé z místních diskoték změněn a my jsme si v pěti lidech vzali taxíka domů. Jen teda dost dobře nechápu rozložení sil, protože ta nejštíhlejší holčina seděla vedle řidiče, zatímco já jsem drtila nohy jednomu z nebohých Finských kolegů. A to už byla sobota.
O co tady tedy šlo v sobotu. Boršč night. Byla pozvána pravá nefalšovaná Ruska, bylo nakoupeno mnoho zeleniny, masa a vodky, byly půjčeny dva velmi velké hrnce a bylo pozváno hodně lidí. A byla pozvána finská rocková skupina. Vařilo se půl dne, bylo uklizeno všechno důležité cestou na balkón, byly připraveny stoly a byly připraveny drinky. V osm hodin dorazila finská rocková skupina a pomalu se začali trousit i ostatní, trochu zděšeni nenadálou konkurencí na jejich vlastním písečku, nicméně otevírací panák prolomil ledy a pak už se jen jedlo, pilo a velmi sofistikovaně konverzovalo. (V tomto bodě bych chtěla podotknout, že muž vám nabídne ukázat zajímavé porno pouze ve dvou případech. Buď jste dobří kamarádi, nebo je to prase. Tak doufám, že mám dobré kamarády.)
V devět jsme nicméně museli odjet, tedy lépe řečeno naše úderná skupina obsahující finskou rockovou kapelu a ženy, které si fakt, že jsou ve společnosti finské rockové skupiny, dostatečně užívaly. Na pořadu dne byl totiž další koncert. Po dalším přísunu kvalitní finské hudby a vodky jsme se odhodlali k přesunu. Tedy zatím to byl jenom přesun ven před klub. Tam totiž začala dlouhá diskuze o tom, co se bude dít nadále. Já jsem zrovna přijímala komplimenty od zpěváka finské rockové kapely, takže si úplně přesně neuvědomuju, čeho se ta diskuze týkala, nicméně vím, že bar, kde byli Němci, byl asi 15 minut chůze, hotel byl asi 20 minut chůze, a přesto jsme strávili docela dlouho smlouváním o cenu taxi. Dojeli jsme k hotelu, abychom dalších 20 minut chodili okolo a hledali nějaký bar, kde si budeme moc dát jen tak v klidu jedno pivo, abychom nic nenašli a opět se vrátili na hotel taxíkem.
Ráno jsem dostala kafe, suši a CD a ještě dlouho se budu hloupě pousmívat, když si vzpomenu na víkend s finskou rockovou kapelou.
http://www.myspace.com/idiomaticband
http://www.youtube.com/watch?v=GK13LHwo-U4&feature=related
pondělí 17. října 2011
středa 28. září 2011
Petrohradský public transport
Na zítřejší hodině ruského jazyka si budeme povídat o hromadné dopravě ve městě na Něvě. (Tímto vyjádřením bych ráda poukázala na to, jak už se dostávám do místní hanýrky, protože když poslouchám v tělocvičně rádio, tak vždycky hlásí počasí z "města na Něvě". Do této informace jsem potom, jak jste si ráčili všimnout, zakomponovala, že chodím do tělocvičny, takže na mě můžete být náležitě pyšní.) Nicméně, co jsem tedy chtěla říct, že si budeme povídat o městské hromadné dopravě a já bych se tímto příspěvkem chtěla na očekávanou diskuzi náležitě připravit.
Tak tedy. V Petrohradu je několik možností, jak se přepravit z místa, kde se nacházíte, do místa potřeby. Začala bych tím nejklasičtějším dopravním prostředkem a tím je metro. Hm, možná jsem to s tou klasičností trochu přehnala, nicméně je nutno podotknout, že každé pořádné velkoměsto potřebuje metro. Sláva bohu za metro a třikrát hurá. Metro v Petrohradě má 5 linií, jsou očíslované, ale hlavně jsou barevné. Metro v Petrohradě je poměrně staré, ale ne tak staré, abych se jím bála jezdit. Do metra v Petrohradě si musíte koupit žetony, které ovšem vypadají úplně přesně jako desetirublovky, takže se začátečníku může dosti snadno stát, že stojí jak blbec před okýnkem, shrábne drobný a čeká, až mu někdo dá lístek. Míra ponížení je přímo úměrná tomu, kdo stojí v řadě za vámi. Před svévolným vstupem do metra brání návštěvníkům turniket, který žere ty žetony, nebo reaguje na kartičky, kterou jsem si taky pořídila, částečně proto, abych unikla ponížení s žetony, ale hlavně proto, abych ušetřila nějaký ten drobák.
Tato kartička mimo jiné platí i v ostatních dopravních prostředcích, kterými se jeví zejména autobus, trolejbus a tramvaj. Poslední zmíněný je prostředek velmi zřídka viditelný a taky vypadá velmi nespolehlivě. Pro mě přichází v úvahu zejména další dva. Od kolejí mi jede ke škole jeden autobus a jeden trolejbus. Rychlost trolejbusu je tak nízká, že být trochu zdatnější běžec, dám si s ním cvičný závod. Vzhledem k nepravidelnosti a naprosté nemožnosti zjistit, co zrovna jelo, co kdy přijede nebo snad má jet v nejbližší budoucnosti, se nicméně nedá dělat nic jiného než nasednout do toho, co je právě po ruce. V dopravních prostředcích se pohybuje osoba tak zvaného konduktora, který kontroluje kartičky, případně vybírá poplatek za cestu. Ten činí 21 rublů a můžeme se tu znova bavit o tom, že Kocourkov je proti Rusku docela přijatelné místo pro život. Nabídnout přitom v dobré víře konduktorovi například 51 rublů, protože člověk tak nějak očekává, že se mu tři desetirublovky budou hledat líp než 29 drobáčků, se rovná políčku rukavicí a nejenom že bude odmítnut, ale dostane ještě drobnější drobný než by si zasloužil.
Další neopominutelná vlastnost konduktorů a zejména pak konduktorek jsou jejich tělesné proporce, které rostou v závislosti na využívanosti dotyčné linky. Představte si pak autobus nacpaný tak (a že cpát se rusové umí), že se nemusíte držet a stejně víte, že nespadnete, protože vás drží těla upocených lidí okolo (a že potit se rusové umí) a mezi nimi se procpává stokilová ženština a vyřvává: "Připravte si doklady na zaplacení cesty, kdo jste přistoupili, děvčátka, postupujte dále do vozu, ať mohou další cestující nastoupit, no dále do vozu, dále do vozu, zmáčkněte se trošku, a připravte si dokumenty k zaplacení za cestu." Útěku není. A musím říct, že se člověk velmi rychle přizpůsobí, onehdy jsem se takovým způsobem vetřela do totálně nacpanýho autobusu, že jsem ani neplatila za projezd, protože se ke mně ta baba nedostala. Co je ještě třeba vědět o konduktorech. V zásadě neví, kam to vlastně jede, takže ptát se jich na to, jestli autobus jede do zastávky, do které potřebujete je prakticky jen ztráta času.
Další neopomenutelným prostředkem jsou maršrutky. Minivany, které si to brázdí ulice každého většího ruského města a které vás hodí kam jen se vám zachce. Pokud do něčeho podobného vlezete, neměly by vás překvapit peníze, které se k vám donesou od cestujících sedících za vámi a taky byste si je neměli nechávat, ale poslat řidiči, který je přepočítá a pošle po vás drobné zpátky do zadních řad. Dále je třeba vědět, kde chcete vystoupit, protože maršrutka zastavuje v zásadě jen na požádání. Na rozdíl od výběrčích peněz v autobuse však řidič velmi často ví, kam vlastně jede, a mezi dlouhými tahy z cigarety se s vámi rád o tuto informaci podělí.
Poslední druh dopravy, který stojí za zmínku jsou taxíky. Nebo spíše, jak mi jim říkáme "lady". Taxíkem v Petrohradu nikdo nejezdí, tedy alespoň ne nikdo, koho znám. Nejjednodušší je prostě zvednout ruku a zhruba třetí auto zastaví a pak jde jen o to, usmlouvat co nejnižší cenu. Průměr je 300 rublů, muži většinou platí, takže jedno doporučení na závěr, nikdy si nebrat ladu se samými ženami! Jo, a taky si dát pozor, aby už nebyly otevřený mosty, protože pak se na ostrov nedostanete tak jako tak! Ať už ta Něva zamrzne...
Tak tedy. V Petrohradu je několik možností, jak se přepravit z místa, kde se nacházíte, do místa potřeby. Začala bych tím nejklasičtějším dopravním prostředkem a tím je metro. Hm, možná jsem to s tou klasičností trochu přehnala, nicméně je nutno podotknout, že každé pořádné velkoměsto potřebuje metro. Sláva bohu za metro a třikrát hurá. Metro v Petrohradě má 5 linií, jsou očíslované, ale hlavně jsou barevné. Metro v Petrohradě je poměrně staré, ale ne tak staré, abych se jím bála jezdit. Do metra v Petrohradě si musíte koupit žetony, které ovšem vypadají úplně přesně jako desetirublovky, takže se začátečníku může dosti snadno stát, že stojí jak blbec před okýnkem, shrábne drobný a čeká, až mu někdo dá lístek. Míra ponížení je přímo úměrná tomu, kdo stojí v řadě za vámi. Před svévolným vstupem do metra brání návštěvníkům turniket, který žere ty žetony, nebo reaguje na kartičky, kterou jsem si taky pořídila, částečně proto, abych unikla ponížení s žetony, ale hlavně proto, abych ušetřila nějaký ten drobák.
Tato kartička mimo jiné platí i v ostatních dopravních prostředcích, kterými se jeví zejména autobus, trolejbus a tramvaj. Poslední zmíněný je prostředek velmi zřídka viditelný a taky vypadá velmi nespolehlivě. Pro mě přichází v úvahu zejména další dva. Od kolejí mi jede ke škole jeden autobus a jeden trolejbus. Rychlost trolejbusu je tak nízká, že být trochu zdatnější běžec, dám si s ním cvičný závod. Vzhledem k nepravidelnosti a naprosté nemožnosti zjistit, co zrovna jelo, co kdy přijede nebo snad má jet v nejbližší budoucnosti, se nicméně nedá dělat nic jiného než nasednout do toho, co je právě po ruce. V dopravních prostředcích se pohybuje osoba tak zvaného konduktora, který kontroluje kartičky, případně vybírá poplatek za cestu. Ten činí 21 rublů a můžeme se tu znova bavit o tom, že Kocourkov je proti Rusku docela přijatelné místo pro život. Nabídnout přitom v dobré víře konduktorovi například 51 rublů, protože člověk tak nějak očekává, že se mu tři desetirublovky budou hledat líp než 29 drobáčků, se rovná políčku rukavicí a nejenom že bude odmítnut, ale dostane ještě drobnější drobný než by si zasloužil.
Další neopominutelná vlastnost konduktorů a zejména pak konduktorek jsou jejich tělesné proporce, které rostou v závislosti na využívanosti dotyčné linky. Představte si pak autobus nacpaný tak (a že cpát se rusové umí), že se nemusíte držet a stejně víte, že nespadnete, protože vás drží těla upocených lidí okolo (a že potit se rusové umí) a mezi nimi se procpává stokilová ženština a vyřvává: "Připravte si doklady na zaplacení cesty, kdo jste přistoupili, děvčátka, postupujte dále do vozu, ať mohou další cestující nastoupit, no dále do vozu, dále do vozu, zmáčkněte se trošku, a připravte si dokumenty k zaplacení za cestu." Útěku není. A musím říct, že se člověk velmi rychle přizpůsobí, onehdy jsem se takovým způsobem vetřela do totálně nacpanýho autobusu, že jsem ani neplatila za projezd, protože se ke mně ta baba nedostala. Co je ještě třeba vědět o konduktorech. V zásadě neví, kam to vlastně jede, takže ptát se jich na to, jestli autobus jede do zastávky, do které potřebujete je prakticky jen ztráta času.
Další neopomenutelným prostředkem jsou maršrutky. Minivany, které si to brázdí ulice každého většího ruského města a které vás hodí kam jen se vám zachce. Pokud do něčeho podobného vlezete, neměly by vás překvapit peníze, které se k vám donesou od cestujících sedících za vámi a taky byste si je neměli nechávat, ale poslat řidiči, který je přepočítá a pošle po vás drobné zpátky do zadních řad. Dále je třeba vědět, kde chcete vystoupit, protože maršrutka zastavuje v zásadě jen na požádání. Na rozdíl od výběrčích peněz v autobuse však řidič velmi často ví, kam vlastně jede, a mezi dlouhými tahy z cigarety se s vámi rád o tuto informaci podělí.
Poslední druh dopravy, který stojí za zmínku jsou taxíky. Nebo spíše, jak mi jim říkáme "lady". Taxíkem v Petrohradu nikdo nejezdí, tedy alespoň ne nikdo, koho znám. Nejjednodušší je prostě zvednout ruku a zhruba třetí auto zastaví a pak jde jen o to, usmlouvat co nejnižší cenu. Průměr je 300 rublů, muži většinou platí, takže jedno doporučení na závěr, nikdy si nebrat ladu se samými ženami! Jo, a taky si dát pozor, aby už nebyly otevřený mosty, protože pak se na ostrov nedostanete tak jako tak! Ať už ta Něva zamrzne...
úterý 20. září 2011
BYROKRATICKÁ, ANEB JAK JSEM ZAŽILA, O ČEM JSEM DOPOSUD JENOM SLÝCHALA
Když jedete do Ruska, potřebujete k tomu vízum. K tomu, abyste si zařídili vízum, potřebujete mít pas, vyplněnou vízovou anketu, fotografii ne starší než půl roku, pojištění, pozvání a protože to je poměrně ještě málo dokumentů, přidejte k tomu ještě pro jistotu kopii pasu. Potom musíte jít na konzulát, vystát si frontu, odevzdat papíry a za deset dní vystát tu samou frontu ještě jednou, abyste si vízum vyzvedli. K tomu připočítejte bandu Rusů tlačících se před bránou konzulátu a jednoho strašně důležitého člověka, který rozhoduje o tom, kdo kdy půjde dovnitř. Dá se to zvládnout i bez znalosti ruštiny, ale jedno slovo bych Vám doporučila si zapamatovat a to je „zaňato.“ Ve výsledku to znamená, že když před sebou vidíte 5 osob, pravděpodobně se jich tam donacpe ještě dalších deset, kteří si „zaňali“ místo a pak odešli na cigárko nebo si jen tak s někým pohovořit.
Když přijedete do Ruska, musíte se zaregistrovat. To je nutné vyřídit během tří následujících pracovních dní, jinak by osoba či instituce, která Vás pozvala, mohla platit docela slušnou sumičku pokuty. K registraci potřebujete pas s vízem, migrační kartu, kterou je třeba vyplnit již při překročení ruských hranic a nechat si ji potvrdit celníkem, zdravotní pojištění, potvrzení od přijímací instituce, která Vám poskytla pozvání a vyplněnou žádost o registraci. Vyřízení registrace trvá zhruba týden, takže návštěvy na tzv. „Vízovém oddělení“ jsou před Vámi minimálně dvě, ale spíš tři, protože napoprvé se to většinou nepovede. Fronta je stejná a boj o místo u dveří nelítostný.
Pokud máte jen krátkodobé vízum, je nutné si je prodloužit, jednak protože se pravděpodobně nevztahuje na celou dobu Vašeho pobytu, ale taky například proto, že krátkodobé vízum se vztahuje jen na jeden vjezd a pokud byste opustili území federace, nemohli byste se vrátit a museli byste si požádat o nové vízum. K prodloužení víza potřebujete pas, dvě kopie pasu, dvě kopie víza, migrační kartu, dvě kopie migrační karty, potvrzení o zaplacení poplatku za vyřízení víza, registraci, dvě kopie registrace, vízovou anketu, žádost o prodloužení víza, potvrzení od instituce, která Vás pozvala do země a dohodu mezi Vámi a touto institucí, na základě které jste přijeli do země studovat. Vše komplikuje několik dalších skutečností. Jednak je to vzdálenost Vízového oddělení od místa, kde se většinu času nacházíte a potom taky jeho úřední hodiny. Další problém by se mohl vyskytnout v jazykové otázce, ale to nejhorší, co Vás může potkat, je skutečnost, že jedna ruka neví, co dělá druhá.
Když se mi podařilo se zaregistrovat, vydala jsem se na fakultu (rozumějte instituci, kterou jsem pozvaná do země), abych začala s celou tou vízovou věcí co nejdříve. Mezinárodní oddělení si okopírovalo, co mohlo a poté mi byl vydán tzv. „vízový balíček.“ Bylo tam všechno, až na to, že kopie dokumentů byly povětšinou jen jednou a žádosti i ankety si člověk holt musí vyřídit sám. Vydala jsem se tedy na vízové oddělení znovu. Zaprvé je třeba zaplatit poplatek. Boj se samoobslužnou mašinou mi trval asi půl hodiny a stejně jsem, jak se ukázalo později, špatně vyplnila adresu bydliště. Vyplňování všech potřebných žádostí mi zabralo druhou půl hodinu a mezi tím stačilo oddělení pohodlně zavřít. Ale teď už by to snad mělo být všechno, tak no problemo.
Další návštěvu oddělení jsem brala sportovně, nemělo to už dlouho trvat. Nejdříve jsem postupně dvěma slečnám musela vysvětlit, že místo přede mnou ve frontě jim prostě neposkytnu, i když ony tam jdou přece jen na chvilinku, jen přece odevzdat ty papíry na vízum. Jako bychom tam s tímto cílem nešli všichni. Konečně se na mě dostala řada a teda měla jsem opravdu všechno až na ten zrádný „dogovor". Sice mi při mé poslední návštěvě bylo sděleno, že potvrzení z fakulty je dostačující, tato nová slečna mi objasnila, že ona moje dokumenty převzít nemůže, dokud jí ten kus papíru nedonesu. Nechtěla jsem se tak lehce vzdát a zprvu zoufale a posléze již docela naštvaně jí vysvětlovala, že mi nikdo nic nedal, všichni mi řekli, že to nepotřebuju, případně ani nevěděli, o čem je řeč. Ona mě nicméně s ledovým klidem odeslala do patřičných míst a řekla, ať si zavolám na fakultu a zařídím to, jinak mám smůlu.
Volala jsem tedy na zahraniční oddělení právnické fakulty, kde to pro jistotu nikdo nebral, tak jsem volala koordinátorce, která nic nevěděla (jako obvykle, pokud jsem Vám to ještě neřekla, ta mít takovou koordinátorku je snad ještě náročnější než žádnou nemít), tak běžela ze své kanceláře na mezinárodní oddělení, zatímco já jsem platila za telefon, aby zjistila, že ani mezinárodní oddělení nemá tucha, co to po mě vlastně chcou. Tak že teda ještě zavolá univerzitní koordinátorce a pak mi brnkne zpět. Seděla jsem naštvaně a bezmocně na chodbě vízového oddělení, které vypadá spíš jako skladiště a přemýšlela jsem o tom, že kdybych měla pracovat tady, tak jsem nejspíš taky taková sviňa, protože jakou jinou radost člověk ze života může mít. Pak mi zazvonil telefon, aby mi fakultní koordinátorka řekla, že univerzitní koordinátorka taky neví co že to po mě chcou a ať jí dám k telefonu toho člověka, který to něco po mně chce. Rozběhla jsem se chodbou, předběhla všechny, kteří chtěli před chvílí předběhnout mě, a vrazila jsem té ženštině telefon. S úplně stejně ledovým klidem poslala do pryč i naši drahou Irinu Nikolajevnu, která mi pak byla schopná jen říct, ať se stavím zítra. Ok.
Tak jsem se stavila zítra a světe div se, byla jsem stále plná optimismu. To ale netrvalo dlouho, protože jsem místo dogovoru dostala jen jméno a číslo kanceláře. Ok. Takže tímto se do našeho vyprávění dostává nové oddělení, „dogovorné“ oddělení. Nevím ani, jak to přeložit, protože ani nevím, co takové oddělení dělá. Ale zřejmě produkuje smlouvy jak na běžícím pásu. Velmi pomalém pásu. Příslušnou kancelář jsem našla ve čtyři hodiny a to přede mnou byli tři další osoby toužící po nějaké té smlouvičce. Po hodině a půl čekání jsem se konečně dostala na řadu a chlapík na mě koukl a okamžitě poznal, co že to za dogovor potřebuju. Vyjel si ho ze seznamu všech svých dogovorů, kterými jeho oddělení oplývá a začal měnit předešlé nacionále za moje, přičemž jsem mu musela všechno přepsat do azbuky, protože přečíst Boskovice v latince je zřejmě větší problém, než by si jeden myslel. Po dalších 20 minutách jsem převzala smlouvu s tím, že musím jít zase zpátky na fakultu a najít někoho, kdo mi ji podepíše (protože, jak vtipně poznamenal, nepodepsaná smlouva je jako kus toaletního papíru). Nakonec jsem měla pocit, že jsem z celé situace vyšla docela dobře. Ač měly jeho úřední hodiny trvat ještě nějakou tu chvíli, následoval mě ze dveří kanceláře a dalším čekajícím řekl jenom: „počkejte pět minut“ a šel si zapálit.
Dobře, tak ať už je to za mnou, říkám si a běžím na fakultu. Tam mě znova poslali na mezinárodní oddělení, protože pravděpodobně jediná osoba, která to může podepsat je děkan a s nimi je on tedy zřejmě jedna ruka. (Vtipné, když se studijnímu oddělení říká děkanát, ale budiž.) Tam však byly dveře pro dnešek už zamčené. Ráda bych tu napsala, že se nevzdávám a zítra to zkusím znova. Pravda je nicméně taková, že mi nic jiného nezbývá a zítra to budu muset zkusit znova. Vyšla jsem ze školy na ulici a měla jsem pocit naprosté bezmoci a dokonce i ponížení. Absurdita celého toho papírovacího procesu se přímo rovná tomu, že se mu nemůžete vyhnout. Nikdo se mu nemůže vyhnout a vy můžete být znechucení, naštvaní, unavení, ale stejně druhý den musíte znova vyrazit sbírat razítka a podpisy, protože bez nich se tady nehnete nikdy nikam. Tak tedy zítra a snad už to konečně klapne.
Když přijedete do Ruska, musíte se zaregistrovat. To je nutné vyřídit během tří následujících pracovních dní, jinak by osoba či instituce, která Vás pozvala, mohla platit docela slušnou sumičku pokuty. K registraci potřebujete pas s vízem, migrační kartu, kterou je třeba vyplnit již při překročení ruských hranic a nechat si ji potvrdit celníkem, zdravotní pojištění, potvrzení od přijímací instituce, která Vám poskytla pozvání a vyplněnou žádost o registraci. Vyřízení registrace trvá zhruba týden, takže návštěvy na tzv. „Vízovém oddělení“ jsou před Vámi minimálně dvě, ale spíš tři, protože napoprvé se to většinou nepovede. Fronta je stejná a boj o místo u dveří nelítostný.
Pokud máte jen krátkodobé vízum, je nutné si je prodloužit, jednak protože se pravděpodobně nevztahuje na celou dobu Vašeho pobytu, ale taky například proto, že krátkodobé vízum se vztahuje jen na jeden vjezd a pokud byste opustili území federace, nemohli byste se vrátit a museli byste si požádat o nové vízum. K prodloužení víza potřebujete pas, dvě kopie pasu, dvě kopie víza, migrační kartu, dvě kopie migrační karty, potvrzení o zaplacení poplatku za vyřízení víza, registraci, dvě kopie registrace, vízovou anketu, žádost o prodloužení víza, potvrzení od instituce, která Vás pozvala do země a dohodu mezi Vámi a touto institucí, na základě které jste přijeli do země studovat. Vše komplikuje několik dalších skutečností. Jednak je to vzdálenost Vízového oddělení od místa, kde se většinu času nacházíte a potom taky jeho úřední hodiny. Další problém by se mohl vyskytnout v jazykové otázce, ale to nejhorší, co Vás může potkat, je skutečnost, že jedna ruka neví, co dělá druhá.
Když se mi podařilo se zaregistrovat, vydala jsem se na fakultu (rozumějte instituci, kterou jsem pozvaná do země), abych začala s celou tou vízovou věcí co nejdříve. Mezinárodní oddělení si okopírovalo, co mohlo a poté mi byl vydán tzv. „vízový balíček.“ Bylo tam všechno, až na to, že kopie dokumentů byly povětšinou jen jednou a žádosti i ankety si člověk holt musí vyřídit sám. Vydala jsem se tedy na vízové oddělení znovu. Zaprvé je třeba zaplatit poplatek. Boj se samoobslužnou mašinou mi trval asi půl hodiny a stejně jsem, jak se ukázalo později, špatně vyplnila adresu bydliště. Vyplňování všech potřebných žádostí mi zabralo druhou půl hodinu a mezi tím stačilo oddělení pohodlně zavřít. Ale teď už by to snad mělo být všechno, tak no problemo.
Další návštěvu oddělení jsem brala sportovně, nemělo to už dlouho trvat. Nejdříve jsem postupně dvěma slečnám musela vysvětlit, že místo přede mnou ve frontě jim prostě neposkytnu, i když ony tam jdou přece jen na chvilinku, jen přece odevzdat ty papíry na vízum. Jako bychom tam s tímto cílem nešli všichni. Konečně se na mě dostala řada a teda měla jsem opravdu všechno až na ten zrádný „dogovor". Sice mi při mé poslední návštěvě bylo sděleno, že potvrzení z fakulty je dostačující, tato nová slečna mi objasnila, že ona moje dokumenty převzít nemůže, dokud jí ten kus papíru nedonesu. Nechtěla jsem se tak lehce vzdát a zprvu zoufale a posléze již docela naštvaně jí vysvětlovala, že mi nikdo nic nedal, všichni mi řekli, že to nepotřebuju, případně ani nevěděli, o čem je řeč. Ona mě nicméně s ledovým klidem odeslala do patřičných míst a řekla, ať si zavolám na fakultu a zařídím to, jinak mám smůlu.
Volala jsem tedy na zahraniční oddělení právnické fakulty, kde to pro jistotu nikdo nebral, tak jsem volala koordinátorce, která nic nevěděla (jako obvykle, pokud jsem Vám to ještě neřekla, ta mít takovou koordinátorku je snad ještě náročnější než žádnou nemít), tak běžela ze své kanceláře na mezinárodní oddělení, zatímco já jsem platila za telefon, aby zjistila, že ani mezinárodní oddělení nemá tucha, co to po mě vlastně chcou. Tak že teda ještě zavolá univerzitní koordinátorce a pak mi brnkne zpět. Seděla jsem naštvaně a bezmocně na chodbě vízového oddělení, které vypadá spíš jako skladiště a přemýšlela jsem o tom, že kdybych měla pracovat tady, tak jsem nejspíš taky taková sviňa, protože jakou jinou radost člověk ze života může mít. Pak mi zazvonil telefon, aby mi fakultní koordinátorka řekla, že univerzitní koordinátorka taky neví co že to po mě chcou a ať jí dám k telefonu toho člověka, který to něco po mně chce. Rozběhla jsem se chodbou, předběhla všechny, kteří chtěli před chvílí předběhnout mě, a vrazila jsem té ženštině telefon. S úplně stejně ledovým klidem poslala do pryč i naši drahou Irinu Nikolajevnu, která mi pak byla schopná jen říct, ať se stavím zítra. Ok.
Tak jsem se stavila zítra a světe div se, byla jsem stále plná optimismu. To ale netrvalo dlouho, protože jsem místo dogovoru dostala jen jméno a číslo kanceláře. Ok. Takže tímto se do našeho vyprávění dostává nové oddělení, „dogovorné“ oddělení. Nevím ani, jak to přeložit, protože ani nevím, co takové oddělení dělá. Ale zřejmě produkuje smlouvy jak na běžícím pásu. Velmi pomalém pásu. Příslušnou kancelář jsem našla ve čtyři hodiny a to přede mnou byli tři další osoby toužící po nějaké té smlouvičce. Po hodině a půl čekání jsem se konečně dostala na řadu a chlapík na mě koukl a okamžitě poznal, co že to za dogovor potřebuju. Vyjel si ho ze seznamu všech svých dogovorů, kterými jeho oddělení oplývá a začal měnit předešlé nacionále za moje, přičemž jsem mu musela všechno přepsat do azbuky, protože přečíst Boskovice v latince je zřejmě větší problém, než by si jeden myslel. Po dalších 20 minutách jsem převzala smlouvu s tím, že musím jít zase zpátky na fakultu a najít někoho, kdo mi ji podepíše (protože, jak vtipně poznamenal, nepodepsaná smlouva je jako kus toaletního papíru). Nakonec jsem měla pocit, že jsem z celé situace vyšla docela dobře. Ač měly jeho úřední hodiny trvat ještě nějakou tu chvíli, následoval mě ze dveří kanceláře a dalším čekajícím řekl jenom: „počkejte pět minut“ a šel si zapálit.
Dobře, tak ať už je to za mnou, říkám si a běžím na fakultu. Tam mě znova poslali na mezinárodní oddělení, protože pravděpodobně jediná osoba, která to může podepsat je děkan a s nimi je on tedy zřejmě jedna ruka. (Vtipné, když se studijnímu oddělení říká děkanát, ale budiž.) Tam však byly dveře pro dnešek už zamčené. Ráda bych tu napsala, že se nevzdávám a zítra to zkusím znova. Pravda je nicméně taková, že mi nic jiného nezbývá a zítra to budu muset zkusit znova. Vyšla jsem ze školy na ulici a měla jsem pocit naprosté bezmoci a dokonce i ponížení. Absurdita celého toho papírovacího procesu se přímo rovná tomu, že se mu nemůžete vyhnout. Nikdo se mu nemůže vyhnout a vy můžete být znechucení, naštvaní, unavení, ale stejně druhý den musíte znova vyrazit sbírat razítka a podpisy, protože bez nich se tady nehnete nikdy nikam. Tak tedy zítra a snad už to konečně klapne.
neděle 4. září 2011
PÁR POSTŘEHŮ K CIZÍM ŘEČEM
Jak už bylo řečeno, do Ruska jsem přijela studovat a to studovat v ruštině. Ou jé. Tato věta v sobě totiž skrývá nejedno úskalí. Jednak je tam to slovo studovat a jednak je tam ta ruština. Pojďme si nejprve říci něco k ruštině.
První setkání s opravdickou nefalšovanou ruštinou proběhlo překvapivě na letišti a to ve chvíli, kdy jsem špatně vyplnila nějaký veledůležitý dokument a musela jsem ho tedy vyplnit znovu. Povedlo se. Když jsem konečně prošla všemožnými pasovými kontrolami, a podařilo se mi ukořistit můj dvacetikilový kufr, vstoupila jsem do letištní haly, která je podobná spíš té v Brně než v Praze. Na to, jak je Petrohrad veliký je to opravdu pidiletišťátko, kde postává víc taxikářů, než ve skutečnosti přiletí lidí.
Kromě tedy těch řidičů – živnostníků, byly přítomny dva stánky, které jsem se rozhodla využít. Jednak to byly informace, kde jsem se ani nepokoušela mluvit rusky, protože zahrávat si s plynulostí přesunu mé osoby a všech mých věcí do místa přebývání bych nemohla riskovat, ve druhém ztepilý padesátník nabízel sim karty. Říkám si, ještě sice přesně nevím, zda budu mít komu volat, ale důvěra v moji vlastní oblíbenost v budoucím kolektivu převážila a já se rozhodla si jednu pořídit. Jeho angličtina byla tak ruská, že do teď přesně nevím, co mi vlastně vykládal a co jsem za své peníze opravdu obdržela. Rozdíl, když plynule přešel do ruštiny a prohlížeje si můj pas mi osvětlil podrobnosti z jeho cesty do Prahy a Karlových Varů, jsem skoro ani nepostřehla. Nakonec se vrátil do angličtiny, řekl mi, že je telefon připraven a odeslal mě vstříc velkoměstu.
Na koleje jsem dojela prakticky bez komplikací, jen vám musím pro případ návštěvy města osvětlit, že v maršrutky zastavují jen na požádání. Takže pokud nevíte, kam jedete, nemá v pravdě cenu je využívat, protože pak se taky můžete dost dobře vracet dobrou polovinu z ujeté vzdálenosti. Na otázku: „Do you speak English“ jsem od kolejbáby dostala odpověď: „Po russky buděm razgavarivať děvuška.“ Ale zvládla jsem i vysvětlit, proč nemám rentgen plic, že opravdu netrpím tuberkulózou a není tu ani jiná nemoc, jakou bych plánovala nakazit všechny moje spolubydlící. Naštěstí.
Pokoj se mnou sdílí Finka se zhruba ročním kontaktem s ruským jazykem, v druhém pokoji pak Švédka s podobnou zkušeností a Estonko-Ruska žijící ve Švédsku. V nedávné době se nám podařilo osvětlit i záhadu třetího pokoje, který sdílí komunikativní Norka, nekomunikativní Němka a Japonka, která by možná i komunikovala, ale nemá jak. Obecně mluvíme anglicky, protože je to prostě nejjednodušší, ale už se pomalu dostávám do fáze „mluv rusky“, takže se to třeba časem zlomí.
Škola je zase další specifické prostředí. Přednášky zatím nezačaly, takže nemohu soudit, nicméně se svojí koordinátorkou mluvím anglicky. Trochu předpokládám, že v tom nachází zrůdné potěšení, ale v tomto případě se do fáze „mluv rusky“ nachází spíš ona. Zahraničních studentů je na právnické fakultě dohromady 14, já, jeden Holanďan, který je ovšem vlastně Rus, a 12 Němců. Yep, je to tak, 12 Němčourů. Zatím se mi podařilo navázat základní kontakt ze 4 z nich a musím říct, že to bude ještě zajímavý. Tři čtvrtiny nejsou schopný se v ruštině vyjádřit, ale pořád chtějí mluvit rusky, ne anglicky, a nakonec to dopadlo tak, že mluvili německy a já v různých intervalech pronášela obligátní „Ich verstehe nicht, ich bin anfänger“. Další věc je, že bydlí poměrně daleko ode mě, zato o dost blíž ke škole, takže mě už dopředu pěkně štvou. Ale moje dnešní předsevzetí je se s nimi řádně seznámit a objevit v nich tu lepší stránku.
Co se ruštiny jako takové týče, jde o to, že vypadá opravdu snadně. Když se prokoušete velmi povšechnou slovní zásobou, dostanete se do fáze, že díky příbuznosti s češtinou rozumíte prakticky všemu. Takže lidi mluví, vy je posloucháte a tak nějak jim rozumíte a všechno to vypadá tak snadně a lehce. Ovšem chyba lávky. Lehké ani snadné to není ani za mák a tak to většinou skončí tak, že po první větě, kterou ze sebe vysoukám a kterou jsem si před tím půl hodiny připravovala, na mě druhá strana nechápavě hledí, pak řekne něco velmi rychle, já se nechápavě koukám, tak to řekne pomaleji, já několikrát zopakuji tři slova, které mi z původní věty přišly jako esenciální pro pochopení mé prosby, druhá strana udělá něco jako ahááá a nakonec je mi poskytnuto částečně nevyžádané plnění mého původního požadavku, já velmi slušně poděkuji a odcházím s pocitem své naprosté porážky. Ale přátelé, je to zatím jen týden a tak je zde pořád ještě šance na zlepšení!
První setkání s opravdickou nefalšovanou ruštinou proběhlo překvapivě na letišti a to ve chvíli, kdy jsem špatně vyplnila nějaký veledůležitý dokument a musela jsem ho tedy vyplnit znovu. Povedlo se. Když jsem konečně prošla všemožnými pasovými kontrolami, a podařilo se mi ukořistit můj dvacetikilový kufr, vstoupila jsem do letištní haly, která je podobná spíš té v Brně než v Praze. Na to, jak je Petrohrad veliký je to opravdu pidiletišťátko, kde postává víc taxikářů, než ve skutečnosti přiletí lidí.
Kromě tedy těch řidičů – živnostníků, byly přítomny dva stánky, které jsem se rozhodla využít. Jednak to byly informace, kde jsem se ani nepokoušela mluvit rusky, protože zahrávat si s plynulostí přesunu mé osoby a všech mých věcí do místa přebývání bych nemohla riskovat, ve druhém ztepilý padesátník nabízel sim karty. Říkám si, ještě sice přesně nevím, zda budu mít komu volat, ale důvěra v moji vlastní oblíbenost v budoucím kolektivu převážila a já se rozhodla si jednu pořídit. Jeho angličtina byla tak ruská, že do teď přesně nevím, co mi vlastně vykládal a co jsem za své peníze opravdu obdržela. Rozdíl, když plynule přešel do ruštiny a prohlížeje si můj pas mi osvětlil podrobnosti z jeho cesty do Prahy a Karlových Varů, jsem skoro ani nepostřehla. Nakonec se vrátil do angličtiny, řekl mi, že je telefon připraven a odeslal mě vstříc velkoměstu.
Na koleje jsem dojela prakticky bez komplikací, jen vám musím pro případ návštěvy města osvětlit, že v maršrutky zastavují jen na požádání. Takže pokud nevíte, kam jedete, nemá v pravdě cenu je využívat, protože pak se taky můžete dost dobře vracet dobrou polovinu z ujeté vzdálenosti. Na otázku: „Do you speak English“ jsem od kolejbáby dostala odpověď: „Po russky buděm razgavarivať děvuška.“ Ale zvládla jsem i vysvětlit, proč nemám rentgen plic, že opravdu netrpím tuberkulózou a není tu ani jiná nemoc, jakou bych plánovala nakazit všechny moje spolubydlící. Naštěstí.
Pokoj se mnou sdílí Finka se zhruba ročním kontaktem s ruským jazykem, v druhém pokoji pak Švédka s podobnou zkušeností a Estonko-Ruska žijící ve Švédsku. V nedávné době se nám podařilo osvětlit i záhadu třetího pokoje, který sdílí komunikativní Norka, nekomunikativní Němka a Japonka, která by možná i komunikovala, ale nemá jak. Obecně mluvíme anglicky, protože je to prostě nejjednodušší, ale už se pomalu dostávám do fáze „mluv rusky“, takže se to třeba časem zlomí.
Škola je zase další specifické prostředí. Přednášky zatím nezačaly, takže nemohu soudit, nicméně se svojí koordinátorkou mluvím anglicky. Trochu předpokládám, že v tom nachází zrůdné potěšení, ale v tomto případě se do fáze „mluv rusky“ nachází spíš ona. Zahraničních studentů je na právnické fakultě dohromady 14, já, jeden Holanďan, který je ovšem vlastně Rus, a 12 Němců. Yep, je to tak, 12 Němčourů. Zatím se mi podařilo navázat základní kontakt ze 4 z nich a musím říct, že to bude ještě zajímavý. Tři čtvrtiny nejsou schopný se v ruštině vyjádřit, ale pořád chtějí mluvit rusky, ne anglicky, a nakonec to dopadlo tak, že mluvili německy a já v různých intervalech pronášela obligátní „Ich verstehe nicht, ich bin anfänger“. Další věc je, že bydlí poměrně daleko ode mě, zato o dost blíž ke škole, takže mě už dopředu pěkně štvou. Ale moje dnešní předsevzetí je se s nimi řádně seznámit a objevit v nich tu lepší stránku.
Co se ruštiny jako takové týče, jde o to, že vypadá opravdu snadně. Když se prokoušete velmi povšechnou slovní zásobou, dostanete se do fáze, že díky příbuznosti s češtinou rozumíte prakticky všemu. Takže lidi mluví, vy je posloucháte a tak nějak jim rozumíte a všechno to vypadá tak snadně a lehce. Ovšem chyba lávky. Lehké ani snadné to není ani za mák a tak to většinou skončí tak, že po první větě, kterou ze sebe vysoukám a kterou jsem si před tím půl hodiny připravovala, na mě druhá strana nechápavě hledí, pak řekne něco velmi rychle, já se nechápavě koukám, tak to řekne pomaleji, já několikrát zopakuji tři slova, které mi z původní věty přišly jako esenciální pro pochopení mé prosby, druhá strana udělá něco jako ahááá a nakonec je mi poskytnuto částečně nevyžádané plnění mého původního požadavku, já velmi slušně poděkuji a odcházím s pocitem své naprosté porážky. Ale přátelé, je to zatím jen týden a tak je zde pořád ještě šance na zlepšení!
sobota 3. září 2011
PRVNÍ KONTAKT SE ŠKOLOU
Tak jsem dorazila. Otázkou je, zda když se dostanete z letiště na nejbližší metro, pak podjedete celé město, abyste se vynořili uprostřed toho nejhnusnějšího sídliště, které jste kdy viděli, můžete vyřknout jednoznačný soud. Za ty zhruba 3 dny jsem neviděla prakticky nic a z toho, co jsem viděla, jsem nanejvýš zmatená. Chtěla jsem vám něco napsat, ale jediný, na co myslím, je, jak je to tady všechno strašně veliký. Mám pořád před očima anonymního sovětského soudruha, jak se rozohňuje nad plánem sídliště a vykřikuje: „Víc, větší, ještě větší, mnohem větší!!!!“ No a pak, když za ním přijdou znova a chtěli by ty domy třeba nějak vybavit nebo zabydlet, zamítne to s tím, že na to už nezbyli peníze, protože se všechno postavilo tak strašně veliký.
Nicméně tady je alespoň něco trochu studijního. Dneska, tedy v pátek 2. 9. 2011 jsem byla poprvé ve škole. Tedy abych to upřesnila na právnické fakultě Státní univerzity v Petrohradě. Teda byla jsem tam, musím se přiznat, už ve čtvrtek, kdy proběhlo oficiální přivítání pro studenty prvních ročníků. Co se toho týče. V prvé řadě je nutné si uvědomit, že na této fakultě studoval nejen Putin, ale i současný prezident Medvěděv. Mimo teda všechny ty velevýznamné právníky, soudce a kdoví koho ještě. Takže všichni profesoři, kteří se vystřídali na stupínku, vykládali zejména o tom, jak moc pilně je třeba studovat a jak moc pevné je třeba si udělat kontakty. Což mi připomnělo první den na naší právnické fakultě, takže žádná moc změna.
Potom vylosovali náhodně studenty, kteří dostali cenu (ano, myslím to vážně, dostali igelitku, předpokládám s nějakým tím reklamním předmětem.) A teda musím říct, že se trefili. Byla tam nadšené děvče, které se nahrnulo k mikrofonu, aby všem přítomným sdělilo, že se bylo přijato sice až napodruhé, ale zejména proto, že usilovně celý rok pracovalo, protože když něco hodně chcete, a myslím opravdu hodně, tak toho prostě dosáhnete. Pak tam byl chlapec, který se připravoval na přijímací zkoušky zhruba tři měsíce (lidi se smáli, takže to asi není moc), během měsíce se naučil ruskou historii a pravděpodobně dobře, protože uspěl. (Na děvče s vysokými cíly to vrhlo trochu špatné světlo). Pak tam byla dcera právníka, absolventa (samozřejmě) a nakonec děvče z venkova, které na nádraží přišla vyprovodit celá vesnice, ona zastrčila slámu do bot a odjela do města dělat kariéru. Reprezentativní vzorek studentů práva kdekoli na světě.
Do druhého dne jsem si měla vybrat předměty a tehdy jsem si doopravdy uvědomila, že tu budu studovat právo a taky že nemám nejmenší tušení, jak to udělám. Navíc na všechny doposavad položené otázky jsem zatím dostala jen nic neříkající odpovědi…
„Kolik předmětů si musím zapsat?“
„Musíte absolvovat 12 hodin.“
„A to je kolik předmětů?“
„?“
„?“
Takže jsem si zapsala cosi a budu doufat, že se mi časem podaří se z toho odhlásit.
Momentálně čekám na rozvrh, protože zjevně sestavení individuálního plánu napříč všemi ročníky studia zabere nějaký ten čas. Bude to trvat zhruba 14 dní. Škola začíná v pondělí. A bylo mi řečeno, že musím chodit na přednášky. Takže se stejně zase jen já sama musím podívat na všechny ty rozvrhy všech ročníků, všech skupin a sestavit si vlastní rozvrh. Jen mně to může trvat nejdéle víkend, jim to bude trvat dva týdny. Uf.
Další hluboký zážitek byl jakýsi protikorupční seminář, na který mi bylo doporučeno se zajít podívat. Ve čtvrtek pouze zmínili, že je tu ta možnost, řekli mi je to zítra v deset, tak přijď, třeba tě to bude bavit. V pátek, když jsem neuváženě dorazila na tu desátou, nás více méně donutili se toho semináře zúčastnit, odvedli nás do konferenční místnosti, postavili před nás vodu a sedli si za nás, abychom nemohli utéct. Zřejmě to udělali proto, že žádní Rusové nepřišli.
Přátelé, zažila jsem novou úroveň absurdity, když jsem v Rusku poslouchala německé studenty, jak anglicky přednáší dalším německým studentům o korupci v Německu a boji proti ní. Kromě mě tam teda byla ještě vedoucí ruské katedry mezinárodního práva, jedna o dost mladší Ruska, která se podezřele lepila na Němce v růžové košili s brýlema lenonkama na nose a vlasy sčesanými dozadu, trochu přimaštěnými, takže vypadal jako Ondřej Havelka v Saturninovi. Jen doufám, že má na hotelu pokoj sám pro sebe, jinak ty tanečky, které tam ti dva předváděli, byly dost k ničemu. A nakonec, předsedající se jmenoval Zimmerman!!!
Musím říct, že jsem každou chvíli čekala, že se probudím. Když se pak zeptali, zda má někdo nějaké otázky, chtěla jsem vstát a vykřiknout: „Víte vůbec, kde to jste??? A propána Jána, vždyť jste všichni Němci? Proč jste se prostě nesrazili doma? A ty? Ty se doopravdy jmenuješ Cimrman? To myslíš vážně?“
Matoucí bylo zejména to, že nám nikdo nedal žádný program nebo tak něco, jen byla na můj vkus až příliš mnohokrát skloňována sobota. Po dvou příspěvcích udělali čurací přestávku a já jsem ucítila šanci. Vyklouzla jsem s cílem vyřešit rozvrh a zdržet se tam co nejdéle. Navíc jsem se ještě musela jít registrovat (nemyslím partnersky, ale na území Ruské federace), což mi přišlo jako dobrá výmluva. Bylo mi ovšem řečeno, že na registracích jsou až do čtyř, tak ať pěkně šupu na seminář a ještě tak hodinku tam pobudu. Před kanceláří jsem to chtěla stočit ke schodům, ovšem to neklaplo, Hned mě odchytli s tím, že jsem zapomněla cestu a hezky mě táhli na druhou stranu. V nestřeženém okamžiku se mi naštěstí přece jen podařilo uniknout, takže až se mě někdo zeptá na protikorupční opatření, asi nebudu schopna odpovědět, nicméně jsem si zachovala duševní zdraví.
Nicméně tady je alespoň něco trochu studijního. Dneska, tedy v pátek 2. 9. 2011 jsem byla poprvé ve škole. Tedy abych to upřesnila na právnické fakultě Státní univerzity v Petrohradě. Teda byla jsem tam, musím se přiznat, už ve čtvrtek, kdy proběhlo oficiální přivítání pro studenty prvních ročníků. Co se toho týče. V prvé řadě je nutné si uvědomit, že na této fakultě studoval nejen Putin, ale i současný prezident Medvěděv. Mimo teda všechny ty velevýznamné právníky, soudce a kdoví koho ještě. Takže všichni profesoři, kteří se vystřídali na stupínku, vykládali zejména o tom, jak moc pilně je třeba studovat a jak moc pevné je třeba si udělat kontakty. Což mi připomnělo první den na naší právnické fakultě, takže žádná moc změna.
Potom vylosovali náhodně studenty, kteří dostali cenu (ano, myslím to vážně, dostali igelitku, předpokládám s nějakým tím reklamním předmětem.) A teda musím říct, že se trefili. Byla tam nadšené děvče, které se nahrnulo k mikrofonu, aby všem přítomným sdělilo, že se bylo přijato sice až napodruhé, ale zejména proto, že usilovně celý rok pracovalo, protože když něco hodně chcete, a myslím opravdu hodně, tak toho prostě dosáhnete. Pak tam byl chlapec, který se připravoval na přijímací zkoušky zhruba tři měsíce (lidi se smáli, takže to asi není moc), během měsíce se naučil ruskou historii a pravděpodobně dobře, protože uspěl. (Na děvče s vysokými cíly to vrhlo trochu špatné světlo). Pak tam byla dcera právníka, absolventa (samozřejmě) a nakonec děvče z venkova, které na nádraží přišla vyprovodit celá vesnice, ona zastrčila slámu do bot a odjela do města dělat kariéru. Reprezentativní vzorek studentů práva kdekoli na světě.
Do druhého dne jsem si měla vybrat předměty a tehdy jsem si doopravdy uvědomila, že tu budu studovat právo a taky že nemám nejmenší tušení, jak to udělám. Navíc na všechny doposavad položené otázky jsem zatím dostala jen nic neříkající odpovědi…
„Kolik předmětů si musím zapsat?“
„Musíte absolvovat 12 hodin.“
„A to je kolik předmětů?“
„?“
„?“
Takže jsem si zapsala cosi a budu doufat, že se mi časem podaří se z toho odhlásit.
Momentálně čekám na rozvrh, protože zjevně sestavení individuálního plánu napříč všemi ročníky studia zabere nějaký ten čas. Bude to trvat zhruba 14 dní. Škola začíná v pondělí. A bylo mi řečeno, že musím chodit na přednášky. Takže se stejně zase jen já sama musím podívat na všechny ty rozvrhy všech ročníků, všech skupin a sestavit si vlastní rozvrh. Jen mně to může trvat nejdéle víkend, jim to bude trvat dva týdny. Uf.
Další hluboký zážitek byl jakýsi protikorupční seminář, na který mi bylo doporučeno se zajít podívat. Ve čtvrtek pouze zmínili, že je tu ta možnost, řekli mi je to zítra v deset, tak přijď, třeba tě to bude bavit. V pátek, když jsem neuváženě dorazila na tu desátou, nás více méně donutili se toho semináře zúčastnit, odvedli nás do konferenční místnosti, postavili před nás vodu a sedli si za nás, abychom nemohli utéct. Zřejmě to udělali proto, že žádní Rusové nepřišli.
Přátelé, zažila jsem novou úroveň absurdity, když jsem v Rusku poslouchala německé studenty, jak anglicky přednáší dalším německým studentům o korupci v Německu a boji proti ní. Kromě mě tam teda byla ještě vedoucí ruské katedry mezinárodního práva, jedna o dost mladší Ruska, která se podezřele lepila na Němce v růžové košili s brýlema lenonkama na nose a vlasy sčesanými dozadu, trochu přimaštěnými, takže vypadal jako Ondřej Havelka v Saturninovi. Jen doufám, že má na hotelu pokoj sám pro sebe, jinak ty tanečky, které tam ti dva předváděli, byly dost k ničemu. A nakonec, předsedající se jmenoval Zimmerman!!!
Musím říct, že jsem každou chvíli čekala, že se probudím. Když se pak zeptali, zda má někdo nějaké otázky, chtěla jsem vstát a vykřiknout: „Víte vůbec, kde to jste??? A propána Jána, vždyť jste všichni Němci? Proč jste se prostě nesrazili doma? A ty? Ty se doopravdy jmenuješ Cimrman? To myslíš vážně?“
Matoucí bylo zejména to, že nám nikdo nedal žádný program nebo tak něco, jen byla na můj vkus až příliš mnohokrát skloňována sobota. Po dvou příspěvcích udělali čurací přestávku a já jsem ucítila šanci. Vyklouzla jsem s cílem vyřešit rozvrh a zdržet se tam co nejdéle. Navíc jsem se ještě musela jít registrovat (nemyslím partnersky, ale na území Ruské federace), což mi přišlo jako dobrá výmluva. Bylo mi ovšem řečeno, že na registracích jsou až do čtyř, tak ať pěkně šupu na seminář a ještě tak hodinku tam pobudu. Před kanceláří jsem to chtěla stočit ke schodům, ovšem to neklaplo, Hned mě odchytli s tím, že jsem zapomněla cestu a hezky mě táhli na druhou stranu. V nestřeženém okamžiku se mi naštěstí přece jen podařilo uniknout, takže až se mě někdo zeptá na protikorupční opatření, asi nebudu schopna odpovědět, nicméně jsem si zachovala duševní zdraví.
úterý 23. srpna 2011
PŘÍŠTÍ TÝDEN VE STŘEDU
Tak jsem zase jednou učinila emotivní neuvážené rozhodnutí a příští týden ve středu letím do Ruska. Ve své podstatě je to něco, co jsem vždycky chtěla. Ano, je to tak, vždycky jsem chtěla letět do Ruska. Ne jen tak na výlet, ale doopravdy.
Začalo to nevinně, když jsem se dozvěděla o tom, že tady ta možnost je. Tedy možnost letět do Ruska. Myslím, že základní předpoklad k tomu, aby se něco takového stalo je vůbec to nečekat. Pomáhá i naplánovat si svou blízkou budoucnost jinak a úplně nejlepší je přestat chtít letět do Ruska. Jediná nevýhoda tohoto přístupu je, že když tento „dream comes true“ nevíte tak docela, co si s tím počít. Můj závěr nicméně zní: leťte do Ruska.
Ve své podstatě se zatím nic moc nezměnilo. Dostala jsem ospravedlňující důvod k tomu dát v práci výpověď, musela jsem se vyrovnat s otázkami proč pro pána Jána jedu do Ruska a jestli se mi tam jako vůbec chce. Dál jsem si vytáhla učebnici ruštiny z knihovny a položila jsem ji na stůl, ale vůbec jsem ji neotevřela. Teda jednou, když jsem se vrátila z konzulátu. Měla jsem sice vízum, ale také vtíravý pocit, že nerozumím rusky.
Poslední dva týdny jsem už podle reakcí okolí měla mít dávno sbaleno, ale já si teprve ujasňuji, co si musím vzít s sebou. Každopádně už jsem si začala psát seznam. Zatím na něm je zimní bunda, zimní boty, prostředek proti švábům a panoramatické pohledy Prahy. A aby bylo jasno, že neoceňuji stereotypní přístup, ty historky o vzhledu záchodů už taky nebudu poslouchat.
Čekejte další zprávy…
Začalo to nevinně, když jsem se dozvěděla o tom, že tady ta možnost je. Tedy možnost letět do Ruska. Myslím, že základní předpoklad k tomu, aby se něco takového stalo je vůbec to nečekat. Pomáhá i naplánovat si svou blízkou budoucnost jinak a úplně nejlepší je přestat chtít letět do Ruska. Jediná nevýhoda tohoto přístupu je, že když tento „dream comes true“ nevíte tak docela, co si s tím počít. Můj závěr nicméně zní: leťte do Ruska.
Ve své podstatě se zatím nic moc nezměnilo. Dostala jsem ospravedlňující důvod k tomu dát v práci výpověď, musela jsem se vyrovnat s otázkami proč pro pána Jána jedu do Ruska a jestli se mi tam jako vůbec chce. Dál jsem si vytáhla učebnici ruštiny z knihovny a položila jsem ji na stůl, ale vůbec jsem ji neotevřela. Teda jednou, když jsem se vrátila z konzulátu. Měla jsem sice vízum, ale také vtíravý pocit, že nerozumím rusky.
Poslední dva týdny jsem už podle reakcí okolí měla mít dávno sbaleno, ale já si teprve ujasňuji, co si musím vzít s sebou. Každopádně už jsem si začala psát seznam. Zatím na něm je zimní bunda, zimní boty, prostředek proti švábům a panoramatické pohledy Prahy. A aby bylo jasno, že neoceňuji stereotypní přístup, ty historky o vzhledu záchodů už taky nebudu poslouchat.
Čekejte další zprávy…
pondělí 5. dubna 2010
Jak zmoknout we Walesu aneb z kapitánova deníku
Den první, 29.3.2010
Vyrážím na cestu. Na to, že jsem se prve chtěla sbalit jen do malého batůžku je ta krosna pěkně nacpaná. Nakládám poslední svačinu a 7:20 vyrážím z domu. 7:25 přicházím k autobusové zastávce. Nějaký buran se mě ptá na čas. 7:30 přijíždí autobus přestože v jízdním řádu je napsáno 7:35. Nasedám, řidič povídá, že on sice tu studentskou kartu co mu ukazuji nezná, ale slevu mi dá i tak. Platím 3 libry a vydávám se na skoru tříhodinovou cestu. (Suck it, trains!)
V autobuse se mnou jedou ještě dva Welšani což poznávám podle toho, že jsou to burani a taky podle toho, že mluvili velšsky. Snídám. Do Cardiganu dorážím v 9:45. Stojím na zastávce a přemýšlím, zda si stihnu dojít na kafe. 9:00 přijíždí autobus a odváží mě do Fishguardu, kam dorážím 9:49. Ptám se nějaké ženy, zda je to opravdu ono, bo se mi to nějak nezdá a ona jako že jo a posílá mě do informačního střediska. Tam si beru mapku a protože momentálně neprší vyrážím směr přístav a pak nahoru nahoru na počátek costal path. Cestou se ještě zajdu podívat na nějaké pohřebiště, ale jak by řekl Luke, ty dva šutry na sobě mě značně zklamou, bezprostředně za nima někdo suší prádlo a kolem se pasou ovce.
Začíná pršet, vytahuji pončo a potkávám muže, který mě varuje. Nedávám se a vyrážím na cestu. Prší stále víc, ale jdu z vesela. Podezřívám svou levou botu, že je v ní díra, protože jinak není možné, aby v ní bylo tolik vody, když pravá se drží celkem dobře. Prší stále víc, už jdu asi hodinu, kalhoty mám zcela mokré, boty taky, myslím, že pončo je značně na nic, výhledy ovšem luxusní, o to víc je mi líto, že prší. Útesy, žlutě rozkvetlé neidentifikovatelné keře, moře a moře.
Jdu dál asi ještě půl hodiny, když zjišťuji, že za mnou někdo jde, Jaké to překvapení. Nahoru dolů a co to nevidím, odbočka do vnitrozemí. Piji, čekám na svého pronásledovatele. Je to vitální padesátník s o třídu lepším vybavením a s mapou. Radí mi se vráti, protože na jeho mapě odbočka značená není a kdo ví, kam vede. Přeje mi pěkný den (jaká to ironie) a už vidím jen jeho záda. Já se nerada vracím a tak ho neposlechnu a vyrážím přes pole s prchajícími ovcemi směr hospodářská stavení v dáli, ztrácím stezku, přelézám plot, pak ještě jeden a ještě jeden a už jsou tu nějaké domy a už je tu silnice.
První auto mě míjí bez povšimnutí a druhé jede na druhou stranu. Přemýšlím, zda bych neměla stopovat na obě stany bo je mi vlastně šumák, kam mě dovezou a počet automobilů ve Walesu je omezený. Naštěstí mi hned třetí auto zastavuje, je to tříkolka s postarším hippíkem, který se snaží udělat z ní auto na elektřinu. No, hlavně že mě sveze. Vyhodil mě zpátky ve Fishguardu, na záchodech v informačním středisu se převlékám do suchého a svačím.
Autobus mi jel za necelou půl hodinu a vyhodil mě přímo před hostelem. Sympatický majitel mě zkásnul a nechal svému osudu. Kafe, sušárna, sprcha a Karel Čapek. Přestává pršet, tak vyrážím najít doporučenou kavárnu. Pozdě, je zavřeno. Pokračuji nicméně dál a dojdu na pláž a stihnu ještě projít kousek pobřeží. Bo je ale všude bahno a nechci si zašpinit jediný čistý kalhoty ze dvou který mám sebou, vracím se. Na hostelu nacházím Němku, která do sebe cpe něco, co vypadá jako kompost a tráva, ale určitě je to hrozně zdravý. Otevírá knížku, z čehož usuzuji, že o komunikaci nestojí a tak spráskám své brambory s grilovacíma párkama a mizím. Internet nefunguje, luštím sudoku za zvuků velšského rádia (pokud nebylo čínský teda, kdo se v tom má vyznat). Mažu svačiny na zítra, je mi sděleno, že předpověď na zítra je lepší, uléhám s nadějí (to znělo dost těhotensky, co?)
Den druhý, 30.3.2010
Budík 8:00, prší, spím, budík 9:00, stále prší. Zvažuji co dělat, snídám, venku pořád prší. Zkouším stopovat, chytám autobus a jedu do St. Davids, pak do Havernfordwes, Tenby. Cestou si užívám pohled na Wales a sucho. V Havernfordwestu (ani si nedovedete představit, jaký problém mi dělalo si zapamatovat tohle jméno, většinou jsem skončila u Havernfvwhatever) mi ujel autobus, než jsem zjitila, že ten autobus co ujel nebyl můj, ujel mi i ten správnej. Co už.
Do Tenby jsem dorazila poměrně pozdě a poměrně hodně pršelo. Proběhla jsem rychle městečko a zapadla na kafe a cake. Pak přestalo pršet a začalo dokonce svítit sluníčko. Tak jsem se šla podívat na pláž a začalo zase pršet. Tak jsem se vrátila do města a začalo zase svítit sluníčko. Tak jsem se šla podívat na hrad a zase začalo pršet. Tak jsem šla najít informace, aby mi řekli, kdy mi to jede zpátky a zase začalo svítit sluníčko.
Když jsem kolem půl páté nasedla na autobus, už zase pršelo. Tentokrát mi autobusy pěkně navazovaly, tak mi z toho bylo veselo. Ovšem jen do doby, než jsem zjistila, že v té dědině, kde přebývám, to nestaví. Tak jsem si dala tříkilometrovou večerní vycházku a to už zase pršelo. Ne, že by mi nic nezastavilo, ale ono tam za celou dobu ani nic nejelo. Wales! Tak usušit, sprcha (tentokrát pro změnu teplá), puzzle a spát.
Den třetí, 31.3.2010
Ráno budík v 8:00, prší. Z postele v 9:00, už ani neprší, ale strašně fouká. Potkávám spolubydlící v kuchyňce, říkají, že chtěli kempovat, ale v tom počasí se jim stan zdál moc malý a moc nepohodlný. Nedivím se, viděla jsem ten stan. Loučím se a chytám autobus do St. David's. Pěkné městečko velikosti vesnice s katedrálou a zříceninou arcibiskupského paláce. Trochu se vyčasuje, ale je pěkná kosa. Zapadám do kavárničky, dávám si rajskou polívku v ceně oběda v Čechcách, ale pravda, že byla opravdu luxusní. Vysvitlo sluníčko tak prozkoumávám okolí což zakončuji vyhlášenou pembrokeshirskou zmrzlinou s příchutí jablečného koláče. Nakonec nasedám na bus směr to město, jehož název ještě pořád neumím vyslovit, za hodinku tam projdu co se dá, což je v podstatě hrad o trošku víc zřícený než je ve Walesu zvykem, opravená promenáda s rozmanitými shopy a lidl. 17:23 nasedám na vlak do Swansea, ale to už je zase jiná pohádka.
Vyrážím na cestu. Na to, že jsem se prve chtěla sbalit jen do malého batůžku je ta krosna pěkně nacpaná. Nakládám poslední svačinu a 7:20 vyrážím z domu. 7:25 přicházím k autobusové zastávce. Nějaký buran se mě ptá na čas. 7:30 přijíždí autobus přestože v jízdním řádu je napsáno 7:35. Nasedám, řidič povídá, že on sice tu studentskou kartu co mu ukazuji nezná, ale slevu mi dá i tak. Platím 3 libry a vydávám se na skoru tříhodinovou cestu. (Suck it, trains!)
V autobuse se mnou jedou ještě dva Welšani což poznávám podle toho, že jsou to burani a taky podle toho, že mluvili velšsky. Snídám. Do Cardiganu dorážím v 9:45. Stojím na zastávce a přemýšlím, zda si stihnu dojít na kafe. 9:00 přijíždí autobus a odváží mě do Fishguardu, kam dorážím 9:49. Ptám se nějaké ženy, zda je to opravdu ono, bo se mi to nějak nezdá a ona jako že jo a posílá mě do informačního střediska. Tam si beru mapku a protože momentálně neprší vyrážím směr přístav a pak nahoru nahoru na počátek costal path. Cestou se ještě zajdu podívat na nějaké pohřebiště, ale jak by řekl Luke, ty dva šutry na sobě mě značně zklamou, bezprostředně za nima někdo suší prádlo a kolem se pasou ovce.
Začíná pršet, vytahuji pončo a potkávám muže, který mě varuje. Nedávám se a vyrážím na cestu. Prší stále víc, ale jdu z vesela. Podezřívám svou levou botu, že je v ní díra, protože jinak není možné, aby v ní bylo tolik vody, když pravá se drží celkem dobře. Prší stále víc, už jdu asi hodinu, kalhoty mám zcela mokré, boty taky, myslím, že pončo je značně na nic, výhledy ovšem luxusní, o to víc je mi líto, že prší. Útesy, žlutě rozkvetlé neidentifikovatelné keře, moře a moře.
Jdu dál asi ještě půl hodiny, když zjišťuji, že za mnou někdo jde, Jaké to překvapení. Nahoru dolů a co to nevidím, odbočka do vnitrozemí. Piji, čekám na svého pronásledovatele. Je to vitální padesátník s o třídu lepším vybavením a s mapou. Radí mi se vráti, protože na jeho mapě odbočka značená není a kdo ví, kam vede. Přeje mi pěkný den (jaká to ironie) a už vidím jen jeho záda. Já se nerada vracím a tak ho neposlechnu a vyrážím přes pole s prchajícími ovcemi směr hospodářská stavení v dáli, ztrácím stezku, přelézám plot, pak ještě jeden a ještě jeden a už jsou tu nějaké domy a už je tu silnice.
První auto mě míjí bez povšimnutí a druhé jede na druhou stranu. Přemýšlím, zda bych neměla stopovat na obě stany bo je mi vlastně šumák, kam mě dovezou a počet automobilů ve Walesu je omezený. Naštěstí mi hned třetí auto zastavuje, je to tříkolka s postarším hippíkem, který se snaží udělat z ní auto na elektřinu. No, hlavně že mě sveze. Vyhodil mě zpátky ve Fishguardu, na záchodech v informačním středisu se převlékám do suchého a svačím.
Autobus mi jel za necelou půl hodinu a vyhodil mě přímo před hostelem. Sympatický majitel mě zkásnul a nechal svému osudu. Kafe, sušárna, sprcha a Karel Čapek. Přestává pršet, tak vyrážím najít doporučenou kavárnu. Pozdě, je zavřeno. Pokračuji nicméně dál a dojdu na pláž a stihnu ještě projít kousek pobřeží. Bo je ale všude bahno a nechci si zašpinit jediný čistý kalhoty ze dvou který mám sebou, vracím se. Na hostelu nacházím Němku, která do sebe cpe něco, co vypadá jako kompost a tráva, ale určitě je to hrozně zdravý. Otevírá knížku, z čehož usuzuji, že o komunikaci nestojí a tak spráskám své brambory s grilovacíma párkama a mizím. Internet nefunguje, luštím sudoku za zvuků velšského rádia (pokud nebylo čínský teda, kdo se v tom má vyznat). Mažu svačiny na zítra, je mi sděleno, že předpověď na zítra je lepší, uléhám s nadějí (to znělo dost těhotensky, co?)
Den druhý, 30.3.2010
Budík 8:00, prší, spím, budík 9:00, stále prší. Zvažuji co dělat, snídám, venku pořád prší. Zkouším stopovat, chytám autobus a jedu do St. Davids, pak do Havernfordwes, Tenby. Cestou si užívám pohled na Wales a sucho. V Havernfordwestu (ani si nedovedete představit, jaký problém mi dělalo si zapamatovat tohle jméno, většinou jsem skončila u Havernfvwhatever) mi ujel autobus, než jsem zjitila, že ten autobus co ujel nebyl můj, ujel mi i ten správnej. Co už.
Do Tenby jsem dorazila poměrně pozdě a poměrně hodně pršelo. Proběhla jsem rychle městečko a zapadla na kafe a cake. Pak přestalo pršet a začalo dokonce svítit sluníčko. Tak jsem se šla podívat na pláž a začalo zase pršet. Tak jsem se vrátila do města a začalo zase svítit sluníčko. Tak jsem se šla podívat na hrad a zase začalo pršet. Tak jsem šla najít informace, aby mi řekli, kdy mi to jede zpátky a zase začalo svítit sluníčko.
Když jsem kolem půl páté nasedla na autobus, už zase pršelo. Tentokrát mi autobusy pěkně navazovaly, tak mi z toho bylo veselo. Ovšem jen do doby, než jsem zjistila, že v té dědině, kde přebývám, to nestaví. Tak jsem si dala tříkilometrovou večerní vycházku a to už zase pršelo. Ne, že by mi nic nezastavilo, ale ono tam za celou dobu ani nic nejelo. Wales! Tak usušit, sprcha (tentokrát pro změnu teplá), puzzle a spát.
Den třetí, 31.3.2010
Ráno budík v 8:00, prší. Z postele v 9:00, už ani neprší, ale strašně fouká. Potkávám spolubydlící v kuchyňce, říkají, že chtěli kempovat, ale v tom počasí se jim stan zdál moc malý a moc nepohodlný. Nedivím se, viděla jsem ten stan. Loučím se a chytám autobus do St. David's. Pěkné městečko velikosti vesnice s katedrálou a zříceninou arcibiskupského paláce. Trochu se vyčasuje, ale je pěkná kosa. Zapadám do kavárničky, dávám si rajskou polívku v ceně oběda v Čechcách, ale pravda, že byla opravdu luxusní. Vysvitlo sluníčko tak prozkoumávám okolí což zakončuji vyhlášenou pembrokeshirskou zmrzlinou s příchutí jablečného koláče. Nakonec nasedám na bus směr to město, jehož název ještě pořád neumím vyslovit, za hodinku tam projdu co se dá, což je v podstatě hrad o trošku víc zřícený než je ve Walesu zvykem, opravená promenáda s rozmanitými shopy a lidl. 17:23 nasedám na vlak do Swansea, ale to už je zase jiná pohádka.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)