Den první, 29.3.2010
Vyrážím na cestu. Na to, že jsem se prve chtěla sbalit jen do malého batůžku je ta krosna pěkně nacpaná. Nakládám poslední svačinu a 7:20 vyrážím z domu. 7:25 přicházím k autobusové zastávce. Nějaký buran se mě ptá na čas. 7:30 přijíždí autobus přestože v jízdním řádu je napsáno 7:35. Nasedám, řidič povídá, že on sice tu studentskou kartu co mu ukazuji nezná, ale slevu mi dá i tak. Platím 3 libry a vydávám se na skoru tříhodinovou cestu. (Suck it, trains!)
V autobuse se mnou jedou ještě dva Welšani což poznávám podle toho, že jsou to burani a taky podle toho, že mluvili velšsky. Snídám. Do Cardiganu dorážím v 9:45. Stojím na zastávce a přemýšlím, zda si stihnu dojít na kafe. 9:00 přijíždí autobus a odváží mě do Fishguardu, kam dorážím 9:49. Ptám se nějaké ženy, zda je to opravdu ono, bo se mi to nějak nezdá a ona jako že jo a posílá mě do informačního střediska. Tam si beru mapku a protože momentálně neprší vyrážím směr přístav a pak nahoru nahoru na počátek costal path. Cestou se ještě zajdu podívat na nějaké pohřebiště, ale jak by řekl Luke, ty dva šutry na sobě mě značně zklamou, bezprostředně za nima někdo suší prádlo a kolem se pasou ovce.
Začíná pršet, vytahuji pončo a potkávám muže, který mě varuje. Nedávám se a vyrážím na cestu. Prší stále víc, ale jdu z vesela. Podezřívám svou levou botu, že je v ní díra, protože jinak není možné, aby v ní bylo tolik vody, když pravá se drží celkem dobře. Prší stále víc, už jdu asi hodinu, kalhoty mám zcela mokré, boty taky, myslím, že pončo je značně na nic, výhledy ovšem luxusní, o to víc je mi líto, že prší. Útesy, žlutě rozkvetlé neidentifikovatelné keře, moře a moře.
Jdu dál asi ještě půl hodiny, když zjišťuji, že za mnou někdo jde, Jaké to překvapení. Nahoru dolů a co to nevidím, odbočka do vnitrozemí. Piji, čekám na svého pronásledovatele. Je to vitální padesátník s o třídu lepším vybavením a s mapou. Radí mi se vráti, protože na jeho mapě odbočka značená není a kdo ví, kam vede. Přeje mi pěkný den (jaká to ironie) a už vidím jen jeho záda. Já se nerada vracím a tak ho neposlechnu a vyrážím přes pole s prchajícími ovcemi směr hospodářská stavení v dáli, ztrácím stezku, přelézám plot, pak ještě jeden a ještě jeden a už jsou tu nějaké domy a už je tu silnice.
První auto mě míjí bez povšimnutí a druhé jede na druhou stranu. Přemýšlím, zda bych neměla stopovat na obě stany bo je mi vlastně šumák, kam mě dovezou a počet automobilů ve Walesu je omezený. Naštěstí mi hned třetí auto zastavuje, je to tříkolka s postarším hippíkem, který se snaží udělat z ní auto na elektřinu. No, hlavně že mě sveze. Vyhodil mě zpátky ve Fishguardu, na záchodech v informačním středisu se převlékám do suchého a svačím.
Autobus mi jel za necelou půl hodinu a vyhodil mě přímo před hostelem. Sympatický majitel mě zkásnul a nechal svému osudu. Kafe, sušárna, sprcha a Karel Čapek. Přestává pršet, tak vyrážím najít doporučenou kavárnu. Pozdě, je zavřeno. Pokračuji nicméně dál a dojdu na pláž a stihnu ještě projít kousek pobřeží. Bo je ale všude bahno a nechci si zašpinit jediný čistý kalhoty ze dvou který mám sebou, vracím se. Na hostelu nacházím Němku, která do sebe cpe něco, co vypadá jako kompost a tráva, ale určitě je to hrozně zdravý. Otevírá knížku, z čehož usuzuji, že o komunikaci nestojí a tak spráskám své brambory s grilovacíma párkama a mizím. Internet nefunguje, luštím sudoku za zvuků velšského rádia (pokud nebylo čínský teda, kdo se v tom má vyznat). Mažu svačiny na zítra, je mi sděleno, že předpověď na zítra je lepší, uléhám s nadějí (to znělo dost těhotensky, co?)
Den druhý, 30.3.2010
Budík 8:00, prší, spím, budík 9:00, stále prší. Zvažuji co dělat, snídám, venku pořád prší. Zkouším stopovat, chytám autobus a jedu do St. Davids, pak do Havernfordwes, Tenby. Cestou si užívám pohled na Wales a sucho. V Havernfordwestu (ani si nedovedete představit, jaký problém mi dělalo si zapamatovat tohle jméno, většinou jsem skončila u Havernfvwhatever) mi ujel autobus, než jsem zjitila, že ten autobus co ujel nebyl můj, ujel mi i ten správnej. Co už.
Do Tenby jsem dorazila poměrně pozdě a poměrně hodně pršelo. Proběhla jsem rychle městečko a zapadla na kafe a cake. Pak přestalo pršet a začalo dokonce svítit sluníčko. Tak jsem se šla podívat na pláž a začalo zase pršet. Tak jsem se vrátila do města a začalo zase svítit sluníčko. Tak jsem se šla podívat na hrad a zase začalo pršet. Tak jsem šla najít informace, aby mi řekli, kdy mi to jede zpátky a zase začalo svítit sluníčko.
Když jsem kolem půl páté nasedla na autobus, už zase pršelo. Tentokrát mi autobusy pěkně navazovaly, tak mi z toho bylo veselo. Ovšem jen do doby, než jsem zjistila, že v té dědině, kde přebývám, to nestaví. Tak jsem si dala tříkilometrovou večerní vycházku a to už zase pršelo. Ne, že by mi nic nezastavilo, ale ono tam za celou dobu ani nic nejelo. Wales! Tak usušit, sprcha (tentokrát pro změnu teplá), puzzle a spát.
Den třetí, 31.3.2010
Ráno budík v 8:00, prší. Z postele v 9:00, už ani neprší, ale strašně fouká. Potkávám spolubydlící v kuchyňce, říkají, že chtěli kempovat, ale v tom počasí se jim stan zdál moc malý a moc nepohodlný. Nedivím se, viděla jsem ten stan. Loučím se a chytám autobus do St. David's. Pěkné městečko velikosti vesnice s katedrálou a zříceninou arcibiskupského paláce. Trochu se vyčasuje, ale je pěkná kosa. Zapadám do kavárničky, dávám si rajskou polívku v ceně oběda v Čechcách, ale pravda, že byla opravdu luxusní. Vysvitlo sluníčko tak prozkoumávám okolí což zakončuji vyhlášenou pembrokeshirskou zmrzlinou s příchutí jablečného koláče. Nakonec nasedám na bus směr to město, jehož název ještě pořád neumím vyslovit, za hodinku tam projdu co se dá, což je v podstatě hrad o trošku víc zřícený než je ve Walesu zvykem, opravená promenáda s rozmanitými shopy a lidl. 17:23 nasedám na vlak do Swansea, ale to už je zase jiná pohádka.
pondělí 5. dubna 2010
čtvrtek 11. března 2010
Asi už sem nikdy nic nenapíšu...
Ano Kuře, měl jsi pravdu. Ale vydrželo mi to dlouho, ne? Nějak jsem se dostala do začarovaného kruhu, že když se něco děje, není čas o tom psát, když je čas, tak není inspirace a když mě osvítí, tak se zase nic neděje. A ke všemu jsem si koupila kolo, takže jakýkoli čas, který by bylo možné věnovat psaní věnuji cyklistice. Cycling instead of writting. Ano, pamatuji se, jak nám paní docentka Klusáková říkala na výběrovém řízení na Erasma, že doufá, že se budeme i trochu učit a ne jen jezdit na kole. Už to chápu. Už mi to došlo. A myslím, že už se nebudu ale vůbec učit.
Každopádně, můžu vzhledem k tomu, že už si stěžovala i moje babička, že jako nic nepíšu, tak vám můžu aspoň napsat, jak jsem si kupovala kolo. Kupovala jsem si kolo s Přemyslem. Požádala jsem Přemysla, aby se mnou zašel koupit kolo, protože nemám s kupováním kol příliš velké zkušenosti stejně jako nemám zkušenosti s kupováním čehokolli jiného krom jídla, oblečení a literatury. Taky mi slíbil, že mi kdyžtak seřídí brzdy, což by měl asi udělat, protože dneska jsem se málem zabila.
Tak jsem si sjednala schůzku s Přemyslem a vydali jsme se svorně do obchodu, kde prodávají ojetá kola. Přátelé, tak takto vypadá vztah, který se posunul na úroveň jdeme spolu nakupovat kolo? Protože já jsem se ještě nikdy na tuto úroveň nedostala a nejsem si úplně jistá, jestli se mi to líbí.
Tak popořádku. Přišli jsme do obchodu s koly a Přema se mě zeptal, jestli se mi nějaký líbí. Já jsem řekla, že to červený není špatný, ale že je možná docela malý. Přema souhlasil, že je docela malý a navrhl se podívat na to modrý. Souhlasila jsem. V tu chvíli se vynořil prodavač a povídá, jestli jako si chceme koupit kolo nebo jako co. Přema povídá, že sháníme kolo pro ni. To jako pro mě. Pak se mě zeptal, jestli se mi to kolo líbí. Tak říkám, že je takový jetý. Tam mi Přema povídá, že lepší asi neseženu, že je hlavní, aby brzdilo. Pak se mě Přema zeptal, jestli vůbec vyjedu ten kopec ke škole. Tak jsem se urazila. Pak prodavač navrhnul, abych se na tom kole projela a tak mi Přema řekl, abych se na tom kole projela. A ještě mi doporučil, abych na ně nasedla až venku, abych to nenapálila do obchůdku se starožitným nádobím. Tak jsem na kolo nasedla venku, projela se a vrátila se dovnitř. Přema se mě zeptal: "Tak co?" a já jsem řekla že dobrý, jen mi nějak nejde přehazovat. Tak Přema řekl prodavači, že jí (jako mně), nejde přehazovat. Tak prodavač řekl, že přehazuju špatně a ukázal mi, jak se přehazuje dobře. Tak mě Přema poslal ven ještě jednou a řekl ať hlavně vyzkouším ty brzdy, že to je jako nejdůležitější. Tak jsem vyzkoušela brzdy, přehazovačky a vrátila se zpět, jako že dobrý. Tak se ještě Přema zeptal, jako jeslti se to kolo dá pak prodat, že jako ona (teda já) ho potřebuje jen do června, s čímž prodejce souhlasil.
Tak jsem se rozhodla, že si je tedy koupím, ale že sebou nemám peníze, že si musím skočit do bankomatu. Tak mi Přema vynadal, proč si sebou nevezmu peníze, když si jdu kupovat kolo, ale že jde teda se mnou. (Protože je Přema celkem vysoký, tak jsem si připadala na chvíli úplně jako doma). A tak jsem si koupila kolo.
Poznámka první: myslím Indy, že to s tou flaškou pro tebe vypadá dost špatně. Poznámka druhá: mám kolo a byla jsem pozvána na čaj ovšem za cenu popření mých rozhodovacích schopností založeném na předpokladu nedostatku odborných znalostí. Poznámka třetí: Díky Přemo za pomoc, zavolám kvůli těm brzdám.
Poznámka čtvrtá: Ať žije ženská nezávislost se značnou dávkou vypočítavosti a schopnosti rozpoznat, kdy je třeba zavolat muže, protože výsledný efekt tento ústupek v mnohém převáží.
Poznámka pátá: Sláva mužům, kteří stále ještě platí účty v hospodě.
Každopádně, můžu vzhledem k tomu, že už si stěžovala i moje babička, že jako nic nepíšu, tak vám můžu aspoň napsat, jak jsem si kupovala kolo. Kupovala jsem si kolo s Přemyslem. Požádala jsem Přemysla, aby se mnou zašel koupit kolo, protože nemám s kupováním kol příliš velké zkušenosti stejně jako nemám zkušenosti s kupováním čehokolli jiného krom jídla, oblečení a literatury. Taky mi slíbil, že mi kdyžtak seřídí brzdy, což by měl asi udělat, protože dneska jsem se málem zabila.
Tak jsem si sjednala schůzku s Přemyslem a vydali jsme se svorně do obchodu, kde prodávají ojetá kola. Přátelé, tak takto vypadá vztah, který se posunul na úroveň jdeme spolu nakupovat kolo? Protože já jsem se ještě nikdy na tuto úroveň nedostala a nejsem si úplně jistá, jestli se mi to líbí.
Tak popořádku. Přišli jsme do obchodu s koly a Přema se mě zeptal, jestli se mi nějaký líbí. Já jsem řekla, že to červený není špatný, ale že je možná docela malý. Přema souhlasil, že je docela malý a navrhl se podívat na to modrý. Souhlasila jsem. V tu chvíli se vynořil prodavač a povídá, jestli jako si chceme koupit kolo nebo jako co. Přema povídá, že sháníme kolo pro ni. To jako pro mě. Pak se mě zeptal, jestli se mi to kolo líbí. Tak říkám, že je takový jetý. Tam mi Přema povídá, že lepší asi neseženu, že je hlavní, aby brzdilo. Pak se mě Přema zeptal, jestli vůbec vyjedu ten kopec ke škole. Tak jsem se urazila. Pak prodavač navrhnul, abych se na tom kole projela a tak mi Přema řekl, abych se na tom kole projela. A ještě mi doporučil, abych na ně nasedla až venku, abych to nenapálila do obchůdku se starožitným nádobím. Tak jsem na kolo nasedla venku, projela se a vrátila se dovnitř. Přema se mě zeptal: "Tak co?" a já jsem řekla že dobrý, jen mi nějak nejde přehazovat. Tak Přema řekl prodavači, že jí (jako mně), nejde přehazovat. Tak prodavač řekl, že přehazuju špatně a ukázal mi, jak se přehazuje dobře. Tak mě Přema poslal ven ještě jednou a řekl ať hlavně vyzkouším ty brzdy, že to je jako nejdůležitější. Tak jsem vyzkoušela brzdy, přehazovačky a vrátila se zpět, jako že dobrý. Tak se ještě Přema zeptal, jako jeslti se to kolo dá pak prodat, že jako ona (teda já) ho potřebuje jen do června, s čímž prodejce souhlasil.
Tak jsem se rozhodla, že si je tedy koupím, ale že sebou nemám peníze, že si musím skočit do bankomatu. Tak mi Přema vynadal, proč si sebou nevezmu peníze, když si jdu kupovat kolo, ale že jde teda se mnou. (Protože je Přema celkem vysoký, tak jsem si připadala na chvíli úplně jako doma). A tak jsem si koupila kolo.
Poznámka první: myslím Indy, že to s tou flaškou pro tebe vypadá dost špatně. Poznámka druhá: mám kolo a byla jsem pozvána na čaj ovšem za cenu popření mých rozhodovacích schopností založeném na předpokladu nedostatku odborných znalostí. Poznámka třetí: Díky Přemo za pomoc, zavolám kvůli těm brzdám.
Poznámka čtvrtá: Ať žije ženská nezávislost se značnou dávkou vypočítavosti a schopnosti rozpoznat, kdy je třeba zavolat muže, protože výsledný efekt tento ústupek v mnohém převáží.
Poznámka pátá: Sláva mužům, kteří stále ještě platí účty v hospodě.
úterý 9. února 2010
Co by člověk nikdy neměl zažít!
Tak jsem zpátky přátelé, trošku mě ta opětovná asimilace rozhodila, ale už jsem zase tu, nemusíte se bát. Hned po příletu do UK mě čekalo zkouškové. To tu trvá dva týdny, do kterých vám narvou všechny zkoušky aniž by se vás ptali na osobní názor a když to náhodou nevyjde, tak myslím že nějaká šance je ještě v srpnu... Vtipné, zvlášť když člověk spoléhá na mezi erasmáky proslulé rčení: "proč by nás vyhazovali od zkoušek, vždyť nám o nic nejde!"
Pravda, první zkouška byla dalo by se říct až extrémně jednooduchá, což mělo za následek ztrátu jakékoli další motivace do zkoušek dalších, pokud lze vůbec ještě říct, že jsem nějakou motivaci měla. Takže v pátek narozeninová oslava, v sobotu zase ven, v neděli poslední pohled na knihu, kterou jsem chtěla přečíst a na tři další, které jsem měla přečíst a v pondělí hurá na zkoušku číslo dva.
Přátelé, objektivné říkám, a to teď mimořádně nelžu, že to nebyla ani trochu sranda. V 9:30, při pohledu na seznam otázek jsem měla pocit, že jsem zapomněla mluvit anglicky. Z 12 mi stačilo vybrat si jen dvě a fakticky napsat jednu. Nicméně když jsem si je četla potřetí a polovině jsem nerozumněla a u poloviny jsem nedokázala napsat odpověď a třetí polovina byla z té jediné přednášky na které jsem nebyla, tak se mi začaly třást ruce a jsem si jistá, že kdybych měla mluvit, třásl by se mi i hlas.
Asi po půl hodině pocení a neustálého opakování slov jako "spostřeď se" a "to zvládneš" jsem se rozhlídla po třídě a zjistila, že všichni něco píšou. Tak si říkám, taky něco napiš, je to lepší než nenapsat nic. Tak jsem začala něco psát, ale pak jsem zjistila, že si nemůžu vzpomenout na slovíčko přizpůsobit se, což bylo vlastně klíčové slovíčko u celé otázky, tak jsem je vynechala, že si pak vzpomenu, ale pak jsem zapomněla, že jsem si měla vzpomenout, tak jsem je už nedoplnila. Pak jsem měla uvést příklady, které jsem nějak neměla k dispozici a citovat literaturu, kterou jsem nepřečetla a pořád jsem se potila, víc a víc, a lidi kolem mě něco psali a hodiny tikaly a kontroloři kontrolovali a... Ano, tak takovy pocit by nikdo ve svym zivote nemel zazit a ja, protoze jsem ho prave zazila jsem se rozhodla delat vse proto, aby ho uz nemusel zazit nikdo jiny, jeste tedy nevim jak, ale hned, jak se strasne opiju, abych ten pocit zahnala, se nad tim zamyslim...
Pravda, první zkouška byla dalo by se říct až extrémně jednooduchá, což mělo za následek ztrátu jakékoli další motivace do zkoušek dalších, pokud lze vůbec ještě říct, že jsem nějakou motivaci měla. Takže v pátek narozeninová oslava, v sobotu zase ven, v neděli poslední pohled na knihu, kterou jsem chtěla přečíst a na tři další, které jsem měla přečíst a v pondělí hurá na zkoušku číslo dva.
Přátelé, objektivné říkám, a to teď mimořádně nelžu, že to nebyla ani trochu sranda. V 9:30, při pohledu na seznam otázek jsem měla pocit, že jsem zapomněla mluvit anglicky. Z 12 mi stačilo vybrat si jen dvě a fakticky napsat jednu. Nicméně když jsem si je četla potřetí a polovině jsem nerozumněla a u poloviny jsem nedokázala napsat odpověď a třetí polovina byla z té jediné přednášky na které jsem nebyla, tak se mi začaly třást ruce a jsem si jistá, že kdybych měla mluvit, třásl by se mi i hlas.
Asi po půl hodině pocení a neustálého opakování slov jako "spostřeď se" a "to zvládneš" jsem se rozhlídla po třídě a zjistila, že všichni něco píšou. Tak si říkám, taky něco napiš, je to lepší než nenapsat nic. Tak jsem začala něco psát, ale pak jsem zjistila, že si nemůžu vzpomenout na slovíčko přizpůsobit se, což bylo vlastně klíčové slovíčko u celé otázky, tak jsem je vynechala, že si pak vzpomenu, ale pak jsem zapomněla, že jsem si měla vzpomenout, tak jsem je už nedoplnila. Pak jsem měla uvést příklady, které jsem nějak neměla k dispozici a citovat literaturu, kterou jsem nepřečetla a pořád jsem se potila, víc a víc, a lidi kolem mě něco psali a hodiny tikaly a kontroloři kontrolovali a... Ano, tak takovy pocit by nikdo ve svym zivote nemel zazit a ja, protoze jsem ho prave zazila jsem se rozhodla delat vse proto, aby ho uz nemusel zazit nikdo jiny, jeste tedy nevim jak, ale hned, jak se strasne opiju, abych ten pocit zahnala, se nad tim zamyslim...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)