Jak už bylo řečeno, do Ruska jsem přijela studovat a to studovat v ruštině. Ou jé. Tato věta v sobě totiž skrývá nejedno úskalí. Jednak je tam to slovo studovat a jednak je tam ta ruština. Pojďme si nejprve říci něco k ruštině.
První setkání s opravdickou nefalšovanou ruštinou proběhlo překvapivě na letišti a to ve chvíli, kdy jsem špatně vyplnila nějaký veledůležitý dokument a musela jsem ho tedy vyplnit znovu. Povedlo se. Když jsem konečně prošla všemožnými pasovými kontrolami, a podařilo se mi ukořistit můj dvacetikilový kufr, vstoupila jsem do letištní haly, která je podobná spíš té v Brně než v Praze. Na to, jak je Petrohrad veliký je to opravdu pidiletišťátko, kde postává víc taxikářů, než ve skutečnosti přiletí lidí.
Kromě tedy těch řidičů – živnostníků, byly přítomny dva stánky, které jsem se rozhodla využít. Jednak to byly informace, kde jsem se ani nepokoušela mluvit rusky, protože zahrávat si s plynulostí přesunu mé osoby a všech mých věcí do místa přebývání bych nemohla riskovat, ve druhém ztepilý padesátník nabízel sim karty. Říkám si, ještě sice přesně nevím, zda budu mít komu volat, ale důvěra v moji vlastní oblíbenost v budoucím kolektivu převážila a já se rozhodla si jednu pořídit. Jeho angličtina byla tak ruská, že do teď přesně nevím, co mi vlastně vykládal a co jsem za své peníze opravdu obdržela. Rozdíl, když plynule přešel do ruštiny a prohlížeje si můj pas mi osvětlil podrobnosti z jeho cesty do Prahy a Karlových Varů, jsem skoro ani nepostřehla. Nakonec se vrátil do angličtiny, řekl mi, že je telefon připraven a odeslal mě vstříc velkoměstu.
Na koleje jsem dojela prakticky bez komplikací, jen vám musím pro případ návštěvy města osvětlit, že v maršrutky zastavují jen na požádání. Takže pokud nevíte, kam jedete, nemá v pravdě cenu je využívat, protože pak se taky můžete dost dobře vracet dobrou polovinu z ujeté vzdálenosti. Na otázku: „Do you speak English“ jsem od kolejbáby dostala odpověď: „Po russky buděm razgavarivať děvuška.“ Ale zvládla jsem i vysvětlit, proč nemám rentgen plic, že opravdu netrpím tuberkulózou a není tu ani jiná nemoc, jakou bych plánovala nakazit všechny moje spolubydlící. Naštěstí.
Pokoj se mnou sdílí Finka se zhruba ročním kontaktem s ruským jazykem, v druhém pokoji pak Švédka s podobnou zkušeností a Estonko-Ruska žijící ve Švédsku. V nedávné době se nám podařilo osvětlit i záhadu třetího pokoje, který sdílí komunikativní Norka, nekomunikativní Němka a Japonka, která by možná i komunikovala, ale nemá jak. Obecně mluvíme anglicky, protože je to prostě nejjednodušší, ale už se pomalu dostávám do fáze „mluv rusky“, takže se to třeba časem zlomí.
Škola je zase další specifické prostředí. Přednášky zatím nezačaly, takže nemohu soudit, nicméně se svojí koordinátorkou mluvím anglicky. Trochu předpokládám, že v tom nachází zrůdné potěšení, ale v tomto případě se do fáze „mluv rusky“ nachází spíš ona. Zahraničních studentů je na právnické fakultě dohromady 14, já, jeden Holanďan, který je ovšem vlastně Rus, a 12 Němců. Yep, je to tak, 12 Němčourů. Zatím se mi podařilo navázat základní kontakt ze 4 z nich a musím říct, že to bude ještě zajímavý. Tři čtvrtiny nejsou schopný se v ruštině vyjádřit, ale pořád chtějí mluvit rusky, ne anglicky, a nakonec to dopadlo tak, že mluvili německy a já v různých intervalech pronášela obligátní „Ich verstehe nicht, ich bin anfänger“. Další věc je, že bydlí poměrně daleko ode mě, zato o dost blíž ke škole, takže mě už dopředu pěkně štvou. Ale moje dnešní předsevzetí je se s nimi řádně seznámit a objevit v nich tu lepší stránku.
Co se ruštiny jako takové týče, jde o to, že vypadá opravdu snadně. Když se prokoušete velmi povšechnou slovní zásobou, dostanete se do fáze, že díky příbuznosti s češtinou rozumíte prakticky všemu. Takže lidi mluví, vy je posloucháte a tak nějak jim rozumíte a všechno to vypadá tak snadně a lehce. Ovšem chyba lávky. Lehké ani snadné to není ani za mák a tak to většinou skončí tak, že po první větě, kterou ze sebe vysoukám a kterou jsem si před tím půl hodiny připravovala, na mě druhá strana nechápavě hledí, pak řekne něco velmi rychle, já se nechápavě koukám, tak to řekne pomaleji, já několikrát zopakuji tři slova, které mi z původní věty přišly jako esenciální pro pochopení mé prosby, druhá strana udělá něco jako ahááá a nakonec je mi poskytnuto částečně nevyžádané plnění mého původního požadavku, já velmi slušně poděkuji a odcházím s pocitem své naprosté porážky. Ale přátelé, je to zatím jen týden a tak je zde pořád ještě šance na zlepšení!
Žádné komentáře:
Okomentovat