Den první, 29.3.2010
Vyrážím na cestu. Na to, že jsem se prve chtěla sbalit jen do malého batůžku je ta krosna pěkně nacpaná. Nakládám poslední svačinu a 7:20 vyrážím z domu. 7:25 přicházím k autobusové zastávce. Nějaký buran se mě ptá na čas. 7:30 přijíždí autobus přestože v jízdním řádu je napsáno 7:35. Nasedám, řidič povídá, že on sice tu studentskou kartu co mu ukazuji nezná, ale slevu mi dá i tak. Platím 3 libry a vydávám se na skoru tříhodinovou cestu. (Suck it, trains!)
V autobuse se mnou jedou ještě dva Welšani což poznávám podle toho, že jsou to burani a taky podle toho, že mluvili velšsky. Snídám. Do Cardiganu dorážím v 9:45. Stojím na zastávce a přemýšlím, zda si stihnu dojít na kafe. 9:00 přijíždí autobus a odváží mě do Fishguardu, kam dorážím 9:49. Ptám se nějaké ženy, zda je to opravdu ono, bo se mi to nějak nezdá a ona jako že jo a posílá mě do informačního střediska. Tam si beru mapku a protože momentálně neprší vyrážím směr přístav a pak nahoru nahoru na počátek costal path. Cestou se ještě zajdu podívat na nějaké pohřebiště, ale jak by řekl Luke, ty dva šutry na sobě mě značně zklamou, bezprostředně za nima někdo suší prádlo a kolem se pasou ovce.
Začíná pršet, vytahuji pončo a potkávám muže, který mě varuje. Nedávám se a vyrážím na cestu. Prší stále víc, ale jdu z vesela. Podezřívám svou levou botu, že je v ní díra, protože jinak není možné, aby v ní bylo tolik vody, když pravá se drží celkem dobře. Prší stále víc, už jdu asi hodinu, kalhoty mám zcela mokré, boty taky, myslím, že pončo je značně na nic, výhledy ovšem luxusní, o to víc je mi líto, že prší. Útesy, žlutě rozkvetlé neidentifikovatelné keře, moře a moře.
Jdu dál asi ještě půl hodiny, když zjišťuji, že za mnou někdo jde, Jaké to překvapení. Nahoru dolů a co to nevidím, odbočka do vnitrozemí. Piji, čekám na svého pronásledovatele. Je to vitální padesátník s o třídu lepším vybavením a s mapou. Radí mi se vráti, protože na jeho mapě odbočka značená není a kdo ví, kam vede. Přeje mi pěkný den (jaká to ironie) a už vidím jen jeho záda. Já se nerada vracím a tak ho neposlechnu a vyrážím přes pole s prchajícími ovcemi směr hospodářská stavení v dáli, ztrácím stezku, přelézám plot, pak ještě jeden a ještě jeden a už jsou tu nějaké domy a už je tu silnice.
První auto mě míjí bez povšimnutí a druhé jede na druhou stranu. Přemýšlím, zda bych neměla stopovat na obě stany bo je mi vlastně šumák, kam mě dovezou a počet automobilů ve Walesu je omezený. Naštěstí mi hned třetí auto zastavuje, je to tříkolka s postarším hippíkem, který se snaží udělat z ní auto na elektřinu. No, hlavně že mě sveze. Vyhodil mě zpátky ve Fishguardu, na záchodech v informačním středisu se převlékám do suchého a svačím.
Autobus mi jel za necelou půl hodinu a vyhodil mě přímo před hostelem. Sympatický majitel mě zkásnul a nechal svému osudu. Kafe, sušárna, sprcha a Karel Čapek. Přestává pršet, tak vyrážím najít doporučenou kavárnu. Pozdě, je zavřeno. Pokračuji nicméně dál a dojdu na pláž a stihnu ještě projít kousek pobřeží. Bo je ale všude bahno a nechci si zašpinit jediný čistý kalhoty ze dvou který mám sebou, vracím se. Na hostelu nacházím Němku, která do sebe cpe něco, co vypadá jako kompost a tráva, ale určitě je to hrozně zdravý. Otevírá knížku, z čehož usuzuji, že o komunikaci nestojí a tak spráskám své brambory s grilovacíma párkama a mizím. Internet nefunguje, luštím sudoku za zvuků velšského rádia (pokud nebylo čínský teda, kdo se v tom má vyznat). Mažu svačiny na zítra, je mi sděleno, že předpověď na zítra je lepší, uléhám s nadějí (to znělo dost těhotensky, co?)
Den druhý, 30.3.2010
Budík 8:00, prší, spím, budík 9:00, stále prší. Zvažuji co dělat, snídám, venku pořád prší. Zkouším stopovat, chytám autobus a jedu do St. Davids, pak do Havernfordwes, Tenby. Cestou si užívám pohled na Wales a sucho. V Havernfordwestu (ani si nedovedete představit, jaký problém mi dělalo si zapamatovat tohle jméno, většinou jsem skončila u Havernfvwhatever) mi ujel autobus, než jsem zjitila, že ten autobus co ujel nebyl můj, ujel mi i ten správnej. Co už.
Do Tenby jsem dorazila poměrně pozdě a poměrně hodně pršelo. Proběhla jsem rychle městečko a zapadla na kafe a cake. Pak přestalo pršet a začalo dokonce svítit sluníčko. Tak jsem se šla podívat na pláž a začalo zase pršet. Tak jsem se vrátila do města a začalo zase svítit sluníčko. Tak jsem se šla podívat na hrad a zase začalo pršet. Tak jsem šla najít informace, aby mi řekli, kdy mi to jede zpátky a zase začalo svítit sluníčko.
Když jsem kolem půl páté nasedla na autobus, už zase pršelo. Tentokrát mi autobusy pěkně navazovaly, tak mi z toho bylo veselo. Ovšem jen do doby, než jsem zjistila, že v té dědině, kde přebývám, to nestaví. Tak jsem si dala tříkilometrovou večerní vycházku a to už zase pršelo. Ne, že by mi nic nezastavilo, ale ono tam za celou dobu ani nic nejelo. Wales! Tak usušit, sprcha (tentokrát pro změnu teplá), puzzle a spát.
Den třetí, 31.3.2010
Ráno budík v 8:00, prší. Z postele v 9:00, už ani neprší, ale strašně fouká. Potkávám spolubydlící v kuchyňce, říkají, že chtěli kempovat, ale v tom počasí se jim stan zdál moc malý a moc nepohodlný. Nedivím se, viděla jsem ten stan. Loučím se a chytám autobus do St. David's. Pěkné městečko velikosti vesnice s katedrálou a zříceninou arcibiskupského paláce. Trochu se vyčasuje, ale je pěkná kosa. Zapadám do kavárničky, dávám si rajskou polívku v ceně oběda v Čechcách, ale pravda, že byla opravdu luxusní. Vysvitlo sluníčko tak prozkoumávám okolí což zakončuji vyhlášenou pembrokeshirskou zmrzlinou s příchutí jablečného koláče. Nakonec nasedám na bus směr to město, jehož název ještě pořád neumím vyslovit, za hodinku tam projdu co se dá, což je v podstatě hrad o trošku víc zřícený než je ve Walesu zvykem, opravená promenáda s rozmanitými shopy a lidl. 17:23 nasedám na vlak do Swansea, ale to už je zase jiná pohádka.
