Všude žijí lidé, aneb kdo má rád Matouše 25,36

Tak jsem dorazila. Ano, jsem tady, za mořem, ve Walesu. Není to tak daleko a není to popravdě ani tak děsivé. Vlastně to všechno tak nějak samozřejmě probíhá, až z toho nervózně očekávám problém.

Hlavně teda kvůli Čápovi, ale i kvůli Vám ostatním jsem se rozhodla, že nebudu psát nic delšího než jedna A4. Hned na začátek to nevyšlo, ale přetáhla jsem jen o kousek;) A to jsem vybírala jen největší pikantnosti.

Vynechám cestu z Boskovic se zastávkou v Praze, ale musím zmínit letiště. Naše drahá společnost Ryan air myslí na své cestující a proto, aby si neuhnali kýlu, pečlivě váží povolených 15 kg na zavazadlo. Po třech přeskládáních doma jsem měla 18. Neprošlo to. Stáhla jsem to na 15,6kg, ale to si nedovedete představit, čeho všeho jsem se musela vzdát. Vyndala jsem všechny dárky od vás všech (Sorry děcka, ale fakt se to nedalo), veškeré nahraditelné hygienické potřeby, fén, nespecifikovatelné kusy oblečení a další. Ale prošla jsem. Doufám, že mi brzy přiletí balíček z domova se zbytkem mých nepostradatelných věcí!!! Hlavně by to chtělo ten fén.

Let byl klidný, jen mě trochu znepokojovalo, že ale absolutně vůbec ničemu nerozumím a taky to řvoucí dítě přede mnou. V Birminghamu jsem se poměrně snadno dostala z letiště do centra (stádní pud zapracoval). Pak už to bylo krapátko horší. Měla jsem adresu, číslo autobusu a nejasné doporučení – short walk to Colmore Row. Rada pro cestovatele. Když stojíte na ulici obskládaní zavazadly a koukáte do mapy, nebude dlouho trvat a někdo se slituje a poradí vám cestu. Trochu více zorientovaná jsem se vydala na autobusovou zastávku a cestou potkala tesco. To mi umožnilo si koupit šampón, sprchový gel a vodu. Uf, to se mi ulevilo.

Samozřejmě že vím, že se v Anglii jezdí vlevo, ale to mi nezabránilo v tom, abych asi deset minut zoufale chodila po pravé straně silnice a hledala zastávku. To zapříčinilo, že mi ujel autobus a jakýsi sympatický (ženy pochopí) muž mi oznámil, že to vypadá na pěknou půlhodinku strávenou v boudečce čekáním na další. Byl to Arabáč (Míša pochopí) a nabídl mi byt. Naštěstí jsem měla dobrou výmluvu, že byt v Birminghamu je trochu z ruky. Nicméně tento mladý muž se mě moc pěkně zastal v autobuse, když jsem neměla ale ani za mák tušení, co mám dělat. Pak se vehementně tázal všech okolo, kde že to mám jako vystoupit. (Nakonec mu poradila sličná sedmnáctka s miminem). Dokonce vystoupil se mnou, což teda jako nebylo už ani za mák příjemné. Venku udělal meeting s nějakýma dvěma dědouškama z nedalekého domu s pečovatelskou službou, vyrval mi kufr a pekelnou rychlostí si to metl, ani jsem nestíhala kam. Když si uvědomím, že jsem v tom kufru měla všechny doklady, počítač, peníze, foťák i kontakty, metala jsem, jak jsem mohla, za ním.

Našli jsme ten správný dům, kde sídlila moje couchsurfingová známost Ania, doktorantka biochemie z Polska. Zrovna tam byl na návštěvě z Malajsie, který se přišel za Aniným spolubydlícím (Janis) učit řečtinu. Jeho přítelkyně je totiž Řekyně a jede tam příští týden na návštěvu. (Dobrá zpráva pro Mariku, ten chlapec se živí tím, že učí lidi řecky a bulharsky!)

Birmingham je opravdu šílené město. Vystoupila jsem na ulici, plné moderních obchodů a nákupních center, kterou zakončovaly dvě vysoké skleněné budovy. Pak přišla na řadu radnice. Jakýsi silně antický neoklasicismus. Pomník obětem občanské války se zákazem skateboardingu a pak otázka, proč všechny pomníky válkám (a té druhé světové hlavně), tak přitahují skateboardisty. Birmingham je mix ale úplně všeho. Při procházce centrem dostává estetika silný přímý zásah, možno říct smrtící. Otázka číslo dvě, mají Angličani vkus? Je to jako snažit se všechno, co by snad teoreticky mohlo být i pěkný a nacpat to na jedno místo a celý to zarámovat anglickýma cihlovýma baráčkama.

Druhý den mi jel vlak v 8:24. Došla jsem až na nádraží a lístek do Aberystwythu stál 22 liber. Což je sice mrtě moc, ale po tom, co jsem se začala smiřovat s daleko horšíma sumama, mě to příjemně překvapilo. Dokonce jsem ani nemusela přestupovat a to mě potěšilo ještě víc!!! Sedla jsem si do vlaku a střídavým spánkem a pozorováním krajiny mi utekly ty tři hodiny až překvapivě rychle.

Jen co jsem se vybabrala z vlaku a chystala se zavolat dalšímu svému hostiteli, odchytla mě jakási slečna z křesťanské unie a jako jestli teda nejsem international student. A já teda že jako jo a ona mi hned cosi strkala, jako kam teda jako musím určitě přijít. Pak se mě zeptala, jestli vím, kam mám jít a já teda jako že ne a že teda zavolám a snad to bude OK. Tak jsem zavolala a nebyla jsem o nic moudřejší, tak se mě tito obětaví studentíci ujali a dovedli mě až před dům. Heslo stůj jak blbec na ulici s mapou před obličejem se znovu potvrdilo!

Vyfasovala jsem Johna, který má šedý culík, hraje v rockové kapele a ve volné chvíli si to drandí na svým Harleyi. Ukázal mi, jak to tu chodí a vzal mě na projížďku po okolí. Tip pro biology. Mají tu mezinárodní program, ve kterém se snaží najít nový, výkonnější druh trávy. Názor krav okolo – veskrze tuto ideu podporují.

První dojmy:
Je to takový přímořský městečko, na pobřeží jsou takový až skandinávský domky, pěkně barevný a čím víc do vnitrozemí tím jsou víc a víc cihlový, britský. Kolem se pasou krávy a ovce. Univerzita má krásnou starou budovu, úplně jak z Harryho Pottera, ale tam už se skoro neučí a všechno je v nové campusu na kopci (Jo, na kopci) a ten zas tak oslnivý není. Jsem trochu hodně zmatená z nápisů ve waleštině úplně všude, vždycky než rozliším, co je angličtina, chvilku to zabere a někdo mě předběhne ve frontě. Bydlení se mi tu nelíbí. A je tu zima. Ale mají tu lidl.

Univerzita ode mě dostává deset bodů do společného bodování, protože se na mě zatím všichni pomohli a vůbec nikdo nemračil, teda kromě těch, kteří za mnou stáli frontu na zařizování internetu. Můj starý špatný počítač samozřejmě nespolupracoval a mladý sympatický muž se do toho značně zamotal. Tak jsem si říkala, že si přátelé aspoň vyzkoušeli, jaké je to studovat v Čechách aneb zdravím studijní oddělení;)

Návštěva u Prudkých

Byla jsem v Brně. Brno je hrozné město. Přebrodila jsem se Brnem, abych dojela až na samý jeho konec, zhruba tam, kde mají dočasnou přežívánu Prudcí novomanželé. V bytě jsem našla Alču, šest neonek, jednoho sumečka, dvě černý rybičky, čtyři červený rybičky a prázdné terárium.

A o to hlavně šlo. Teda ne o to terárium, ale o to, co se tam mělo uhnízdit. Tak jsme s Alenou sedly do auta a vydaly se směrem chovenka. Měl tam čekat Kuře, ale přejel. Ne nic živého a bezbranného. Přejel zastávku. Čekal na konečné a to mu Alena den před tím dvakrát vysvětlovala, že to není na konečné…

Tak jsem se ocitla asi podruhé v životě v chovence. Možná jsem tam byla víckrát, ale bojím se, že všechny mé vzpomínky týkající se tohoto zařízení splynuly v jednu. Jednu jedinou, čichovou. Jestli je něco na zverimexech opravdu typické, je to jejich zápach. To mají společné se sekáčema, které navštěvuji častěji, ale to už je jiné téma…

Byla jsem konsternována tím prostředím, Měli tam gumový párky pro psi, měli tam vodítka na kočky, křečky, lasičky, kuny, myši… měli tam vodítka na zvířata, která se dají vodit i na ta, která se vodit nedají. Měli tam spoustu zvířecího žrádla a měli tam živočicha, kterej měl tělo jako mrož, oči jako kladivoun a občas vyskočil z vody na břeh, aby nám všem osvětlil, že na světě je ještě mnoho věcí, které nečekáme a které nás mohou zaskočit i v našich běžných všedních životech.

A pak jsme ji uviděli… teda spíš cosi červenýho za keřem a nápis – zamluveno paní Prudká. Ano, paní… taky mě to dost překvapilo a to i přes to, že jsem s tím docela zřejmě seznámena.

To červený, to byla prosím pěkně užovka. Užovka červená, ovšem albínka, což znamenalo, že kromě celýho těla má červený i oči. Byla to užovka celkem pěkná, ale byl to teda had. To sice užovky bývají, ale stejně mě to zaskočilo, i když jsem s tím byla docela zřejmě seznámena.

Snažila jsem se odvézt řeč jinam, obzvláště k těm vodítkům, ale nakonec se ukázalo všechno marné a užovka putovala do pytlíku od papučí, který mi byl svěřen do opatrování. Kuře, který chtěl užovku od raného mládí, možno říci dětství, mi ho nakonec odebral, řečeno co už.

Tak jsme jeli s užovkou v autě a já jsem mlčela. To ostatní překvapilo. Ale je to tím, že u nás doma se v autě nemluví a to i ve chvíli, kdy se veze užovka. I když vlastně jsme užovku ještě nikdy nevezli a myslím, že by matka to ticho porušila jedním vysokým táhlým tónem. Já jsem se držela.

Dovezli jsme užovku domů, vypustili ji a pozorovali, co bude dělat. Zalezla pod pařez, přesto jsme ji ještě značnou chvíli pozorovali. Teda pozorovali jsme pařez. Když to vypadalo, že se s pařezem ani užovkou pod ním nic moc nestane, mohli jsme se věnovat konverzaci a vínu. V deseti minutových intervalech se naše zraky ale stáčely k místům, kde jsme doufali, že stále ještě je užovka. Byla. A rozhodla se vylézt na stěnu zrovna ve chvíli, kdy jsem vyprávěla obzvláště zajímavou a veselou historku. Co naplat, dnes jsme tu nebyli kvůli mně, dnes jsme tu byli kvůli užovce.

Myslím, že se u Prudkých bude mít užovka dobře…

P.S.: Fotodokumentace z internetu, ale nebojím se, že by Alča co nevidět poslala originál;)

Bilancování

Zkouška...
Zkouška...
Slyšíme se?

Ačkoli jsem nikdy nebyla velkým přítelem instituce blogu, rozhodla jsem se nakonec stát se jedním z těch, kteří pravidelně zvrací na internet cokoli, co zrovna prošlo jejich trávicím traktem. Za to všechno může bilancování a ten chlápek, který mi ve snu řekl, že s didgeridoo soutěž Chcete být superstar nevyhraju.

Bilancování je zvláštní stav mysli, kdy se člověk se zjevně masochistickým potěšením zamýšlí nad minulostí, budoucností a snaží se je nějakým způsobem je spojit dohromady jehlou a přítomností. S mým nadáním na ruční práce z toho většinou vzejde jen to, že člověk už nestihl vydat knihu v osmnácti, udělat doktorát ve dvaceti a vzhledem k pocitům, které ve mně vyvolává pohled na krev, už se zcela jistě nestanu ani součástí týmu lékařů bez hranic.

Bilancování se projevuje nespavostí, duševním i fyzickým rozechvěním a emocionální přecitlivělostí. (Občas jsem si připadala jako Omar Sharif v doktoru Živagovi. Jen jemu podle mě slzely oči víc než revolučním patosem tím, že je narovnávali, když se snažili z Libanonce dělat Rusa).

Bilancování se vyznačuje tím, že nespěje k žádnému výsledku, je nelogické a nedodržuje žádná pravidla. Výhoda je v tom, že nemůžete nikdy bilancovat špatně. V bilancování se nespletete.

Člověk, který bilancuje, se dívá na svět jinak. Za vším vidí skryté a často neexistující významy, jejichž dešifrování si uložil za cíl. Bilancování s sebou nese různé vedlejší účinky jako pocity deziluze a zvýšenou citlivost na nedostatečné projevy náklonnosti ve vašem okolí.

K bilancování jsou potřeba lidé. V první fázi ti, kteří se cítí stejně jako vy, abyste společně žasli nad bezvýchodností situace, v té pozdější pak ti, kteří si myslí, že jste úplní magoři, aby vás upozornili na velký blikající nápis EXIT, který každých patnáct minut zahraje veselou písničku.

Každopádně to slovo se mi jako hodně líbí… Díky Indy ;-)