Přátelé. Nebudete tomu věřit, ale napsala jsem svou první esej v angličtině. Teda, nepřišlo mi to ani tak hrozný, ale pak jsem to poslala kamarádce na opravení a zjistila jsem o sobě jednu hroznou věc. Ale vůbec nepoužívám členy. Ale vůbec. A tím vůbec, myslím vůbec. Strávila jsem večer dopisováním the/a/an před téměř všechna podstatná jména a to jsem ignorovala její poznámky za větou typu: „tak tomuhle vůbec nerozumím…“ A „nevím, jestli jsem tvou myšlenku pochopila správně, ale nemělo by to být spíš…“ a podobně.
Moje téma: „Jak industrializace ovlivnila způsoby trávení volného času?“ Přátelé. Není to tak hrozný, jak to vypadá. Původně jsem si teda brousila zuby na něco zajímavějšího. Něco jako: „Jakými způsoby se podílela hudba na budování národní identity v Británii ve dvacátém století.“ nebo „Do jaké míry britská hudba reflektovala, případně budovala generové role a sexuální identity v průběhu dvacátého století?“ Ovšem co naplat, angláni jsou už zaběhlí a vypůjčovali mi všechny knížky ještě dřív, než jsem vůbec zjistila, jak se to dělá. (A že je to sranda, mají mašinu na půjčování i na vracení a všechny knížky na policích, je to jako v pohádce.)
Vybrala jsem si téma a zjistila, že čtení v angličtině je dost opruz, protože i když tomu náhodou aspoň trochu rozumím, trvá to všechno mnohem dýl. Tak jsem se nejprve snažila něco uvařit z vody, pak jsem použila nějaký výpisky z hospodářských dějin od Míši (díky za ně;), pak jsem použila výpisky z přednášky odtud, ale pak jsem zjistila, že to asi není úplně ono a tak jsem si půjčila asi 8 knížek a najela na obvyklý hromádkový systém.
Nejprve jsem se trochu zalekla, protože v brožurce „jak psát eseje“, kterou jsem vyfasovala z departmentu, jsem narazila na kapitolku: Proti nůžkám a lepidlu. Byla tam zhruba popsaná běžná metoda mé práce, v určitých kruzích známá jako kompilace. Poté, co jsem se asi hodinu snažila formulovat své vlastní myšlenky, jsem se rozhodla tuto kapitolu ignorovat a začala jsem citovat všechno, co se mi hodilo do konceptu.
Esej měla mít rozsah 2000-2500 slov (tedy to vychází tak na 6 stránek řádkování 1,5). To není moc. Zvlášť když máte, stejně jako já, rádi úvody. Úvodem jsem se dostala na číslo 1300 a zavětřila jsem problém. Dotáhla jsem to na nějakých 2800 bez jakékoli šance to zkrátit. Tedy myslím zkrátit bez toho, abych to musela celý přepsat. Tak jsem se byla zeptat, jako že jsem se trochu rozjela a jestli je to moc problém, když to nechám tak. Zahrála jsem na city, protože přece jenom, ten jazyk mi dělá problém a vyšlo to. Ještěže tak.
Nakonec jsem vyplnila specielní formulář, kde jsem uvedla své jméno, číslo a další náležitosti. Odevzdala jsem dvě kopie a teď čekám. Byla to pro mě novinka, ale známkování a hodnocení je anonymní. Odevzdáte do kanclu práci a oni ji očíslují a předají učiteli. Ten na to mrkne, napíše hodnocení a zase to odnese do kanceláře, aniž by měl tušení, kdo to psal. Trochu mě to vyděsilo a zmenšilo to důležitost představovacího kolotoče, který jsem povedla na začátku semestru. Naštěstí mi v žilách proudí česká krev. Je to vlastně prosté. Vzhledem k tomu, že jsem z celého departmentu asi jediná schopná citovat českou literaturu, myslím, že mám shovívavé hodnocení v kapse.
Tak uvidíme, snad to dopadne, no…
Žádné komentáře:
Okomentovat