Jak nás sebrali policajti aneb „Víte, že se tady nesmí pít na ulicích?“ „No tak to teda v žádném případě nevíme!!!“

Byla jsem takhle jednou na domové párty (přeloženo do slova). Když jsme přišli, skoro nikdo tam nebyl, z toho jsem polovinu lidí neznala a museli jsme hrát veselou zahřívací hru. Naštěstí náš tým byl velice úspěšný, a proto jsme si nemuseli pít panáky navzájem z břicha ani mlíko z talíře jako kočky a vesele u toho mňoukat. Jen jsem pořád nemohla přijít na to, proč tu hru hrajeme a proč mě těm lidem nikdo nepředstaví. Naštěstí začali přicházet další návštěvníci (přičemž poměr lidí, které jsem znala, se začal zmenšovat) a to nás „donutilo“ hru ukončit.

Společnost se pak rozdělila na tři skupiny, skupina hrající ale opravdu malý, malinkatý ping pong, skupina snažící se navzájem se opít házením míčků do piva (zájemcům vysvětlím pravidla na písemné požádání, hra je to mimořádně účinná, zvlášť když přiberete do týmu abstinenta s nebezpečně přesnou muškou) a třetí skupinu (do které jsem se počítala i já), která se držela své plechovky nechutného anglického carlsbergu a pokoušela se o konverzaci. A občas dostala míčkem. Prostort o byl opravdu malý.

Zhruba po třech hodinách už se v místnosti nedalo dýchat a přišel muž, kterého nikdo neznal, ale který přinesl absint a tak byl iniciačním rituálem slavnostně přijat do skupiny. Poté, co padl i absint jsme rozhodli k ústupu, nebo spíše přesunu. Uchopivší poslední plechovku něčeho, co se pivu podobalo ještě míň než zmiňovaný carlsberg, jsem se s finskou dvojicí vydala vstříc jednomu ze dvou klubů, které se v tomto bohem zapomenutém městě nachází.

V družném rozhovoru si to šineme skrz park, o kterém někteří pamětníci tvrdí, že tam stával hrad, když tu najednou z křoví vyskočí dva. Ano, dva policajti, muž a žena, žena o hlavu větší a tak o patnáct kilo těžší než muž a na rozdíl od podobných dvojic v Čechách, oba hráli klaďase.

„Hej, přátelé, jste místní?“
„No to nejsme…“
„A víte, že je tu zakázáno pít alkohol na ulicích?“
„No, na hlavní ulici je to zakázáno.“
„No to ne, tady je to všude zakázáno.“
„Aha, tak to jsme teda vůbec nevěděli, tak to se moc omlouváme, teda, co teď s tím budeme dělat, to je nám ale opravdu moc líto, ono je to ve Finsku uplně normální, teda jako povolený, ne v Čechách my pijem vlastně jen na ulicích, to mně ani nenapadlo, teda, nemohli bysme to nějak tak teda, to nás ale opravdu dost jako mrzí!“
„Ne, v pořádku přátelé, támhle je odpadkový koš, tam ty plechovky hoďte, my si tu jen teď od vás vezmeme občanky, mrknem na to, zapíšeme si vás a příště ale teda už bez alkoholu, jasný?“
„Jasný, určitě, to jste teda moc hodný, to policajti ve Finsku, to by takhle určitě nedopadlo, a čeští policajti, to si nedokážete představit, to jste na nás moc milí, ale vážně.“

Tak jsem zaregistrovaná jako alkoholik. Naštěstí si nevzali otisky prstů a můj popis, blond vlasy, modrý rifle… Myslím, že jim uteču, ale příště, přátelé. Příště to bude chtít více ostražitosti.