Ano, dneska se opět po nějaké době můžete těšit na článek, jehož hlavním účelem není pobavit, ale položit si pár zásadních, existenciálních otázek. Chtěla bych se tu zamyslet nad životem a pojmy jako je vlastenectví, národní i jakákoli jiná identita (Docentce Klusákové třikrát nazdar, že mi ukázala pravý význam tohoto pojmu),id, ego, superego (třikrát nazdar také Freudovi, že s tou podřadnou lidskou rasou ztrácel čas) a nad hodnotou modrých bot na vysokém podpatku v životě ženy.
Ve skupině mezinárodních studentů je nejběžnějším obsahem hovorů komparace čehokoli. Porovnáváme jídlo, školu, zvyky, návyky, zlozvyky, jazyky… člověk si uvědomí, že je Čech pořádně až když se dostane do kontaktu s něčím jiným, protože druhá otázka kdykoli si s někým třesete rukou (nebo ho oblíbáváte z obou stran obličeje, což je ta horší varianta) je odkud jsi. Vím toho asi víc o jednotlivých národech než o lidech samotných, což je mi trochu líto.
Nicméně, mimo to, že tahle země nejspíš způsobuje, že se mi zpomaluje mozek a všechno mi nějak později dochází. Připadám si jak děti bilingvních rodičů – mluví sice dvěma jazyky jako rodilí mluvčí, ale naučí se mluvit později než jejich vrstevníci. Já na sobě pozoruji, že se mé intelektuální schopnosti přizpůsobují úrovni, ve které jsem schopna je vyjádřit, což v angličtině není zrovna vyhra.
Zároveň mám pocit, že ztrácím i některé přirozeně vrozené české návyky a principy chování. Uvedu jeden příklad za všechny, který konec konců inicioval tyto moje hluboké úvahy. V úterý večer jsme se s kamarádkou záhadným způsobem dostaly k poukázkám na jídlo zdarma v naší oblíbené restauraci. (Jednoduše je někdo zapomněl na stole před námi). Tak jsme se rozhodli je hned následující den spotřebovat. A protože byly každá pro dvě osoby, pozvali jsme i další, ale nakonec jsme byli jen tři.
A teď. Co by udělal správně vychovaný český člověk? Odpověď je, že by si objednal čtyři jídla a to přebývající si rozdělil. Co jsme udělali my? Objednali jsme tři. A pak, když se objevil někdo čtvrtý, už jsme z nich to jídlo nedostali. A já jsem si říkala, co je to ženo s tebou? Taková základní, školácká chyba? Co bude následovat? Prvni nevyuzita vec zadarmo jen spusti lavinu a cely system se zhrouti.
Bylo mi z toho smutno a rozmrzelo mě to, tak jsem si potřebovala zlepšit náladu. Zakonverzovala jsem se se svou českou přítelkyní na rohu ulice a jen tak mimochodem jsem jí ukázala úžasné modré lodičky, za výlohou. A teď je mám na nohách. A je mi v nich trochu zima, protože jsou bez špičky. Ano, koupila jsem si modré vysoké lodičky bez špičky a po celou cestu domů jsem nepřišla na to, kam bych se v nich mohla vypravit ani co bych si k nim mohla oblíct.
Sedím teď ve svém pokoji, mám na nohou modré boty a dochází mi, že v mém životě nastal velký posun. Kdo to neví, tak když si žena koupí boty v jiné barvě než černé, hnědé nebo bílé, znamená to, že k těmto botám bude moci nosit jen určité, přesně definované, pečlivě vybrané barevně ladící oblečení. Se zvyšujícím se počtem různobarevných bot se zvyšuje počet oblečení, které k nim musí žena pečlivě vybírat. To je, přátelé, jeden z posledních stupňů na její cestě k dospělosti, kterému předchází tělesné změny, rozkol s rodiči, uvědomění si, že muž je jiná odrůda člověka, pokusy o kříženích různých odrůd lidí, smíření se s rodiči, uvědomění si, že je stejná jako její matka, boj s tím, že je jako její matka, smíření se s tím, že jako její matka a po čemž následuje už jen svatba a dítě a sebrané dílo Aloise Jiráska.
Měním se přátelé, ale nebojte se, to v těch modrých botách, to jsem pořád já… i když trochu jiná;)
Žádné komentáře:
Okomentovat