Je mi 22 let. Jsem ještě ve věku, kdy mohu říct bez okolků, kolik mi je let, nejsem ve formě, kdy mohu říct, kolik vážím, ale každopádně jsem v rozpoložení, kdy mohu konat šílené, neočekávané a nelogické činy a rozhodně nemám v úmyslu jich litovat.
Tak jsem si tak jednou seděla v knihovně (ne nad knihou, ale u internetu) a říkám si, co si takhle zajet na výlet do Exeteru? Abyste to chytili (toto slovo jsem tu nechala i po druhém přečtení, abyste viděli, jak už se mi míchá angličtina s češtinou. V podstatě jsem chtěla říct, abyste to pochopili;), v Exeteru není nic zajímavého k vidění, není tam žádný významná historická památka ani aqvapark, ani zoo, ani neleží v geograficky obzvláště zajímavé lokalitě. Do Exetru jsem se rozhodla jet ještě před tím, než jsem se vůbec ocitla ve Walesu. Důvodem je moje kamarádka, která tam jakýmsi způsobem studuje.
Na první problém jsem narazila záhy. Město, ve kterém se vyskytuji (Aberystwyth), se nachází uprostřed ničeho a dostat se odtud kamkoli znamená nadlidský úkol a stojí to nekřesťanské peníze. Když jsem si tak hledala spoj, který by snad i šel, narazila jsem na úžasně výhodnou nabídku (sedněte si, pokud stojíte a chytněte se opěradla židle) – 34 liber za zpáteční jízdenku. Je to dost, ale normální cena je 60 liber a to se studentskou kartou, za kterou jsem zaplatila 26 liber už dva týdny před tím. Tak jsem celá natěšená zavolala slečně, jestli m á volný gauč, že jsem už vlastně na cestě.
Čekáte problém? Ano, jeden tu je. V té změti anglických slovíček a čísel, kterým předcházelo £, jsem si nevšimla, že ten ale teda úžasně levný vlak jede místo obvyklých 6 hodin celých 12. Ano, to je dost… Tak jsem hledala, hledala, ptala se všude možně, ale pod 60 liber to nešlo a to teda uznejte, že to je ale opravdu moc peněz.
Tak si říkám, počkám. Ale přátelé, na co čekat? Život nám tu plyne mezi prsty a my pořád čekáme na něco, co ani neumíme definovat! Musíme se zvednout ze židlí a něco dělat. Příležitost nepřijde, nezaklepe na naše dveře a neřekne nám, teď a tady. To na nás leží všechna iniciativa. To my jsme zodpovědní za rozhodnutí, která učiníme a nikdo se přece nechce jednoho dne probudit, zjistit, že je mu osmdesát a že pročekal celý život.
A tak jsem šla a koupila si tu jízdenku. A pak jsem šla a půjčila si v knihovně hodně tlustou knížku. Moje sluchátka od mp3 totiž přestaly fungovat. Taky si budu muset připravit velkou svačinu. A nějaká konverzační témata pro zvědavé spolucestující. A asi koupím nějaký piva. Každý přece rád cestuje vlakem, nebo ne?
Super !! Fandím Ti :)
OdpovědětVymazat