Výlet do Exteru aneb cestování vlakem napříč Velkou Británií

Tak výlet do Exeteru se mi už dostatečně rozležel, tak vám mohu poreferovat, jak se to všechno seběhlo. To, že jsem si zabukovala tak „neuvěřitelně levný“ jízdenky s sebou neslo jednu malou nepříjemnost. Nebo spíš dvě. Jednak to, že jsem cestovala přes noc a jednak to, že cesta, která normálně trvá 6 hodin, se protáhla na celých 8 na cestě tam a dokonce na 12 na cestě zpátky. Tyto nepatrné nepříjemnosti mně ovšem nemohly zadržet a v pátek večer jsem skočila do vlaku a už si to šinu kamsi kamsi.

Měla jsem trochu cestovní horečku, protože měnění vlaků mi vždycky dělalo problémy, ale vytiskla jsem si přesný itinerář a jestli něco, tak anglické dráhy jezdí na čas. Zvládla jsem první přestup, zvládla jsem i druhý, a protože to měl být už poslední vlak, který končil zároveň v mé cílové stanici, pokojně jsem si vrazila do uší sluchátka a jala se spát. Průběžně jsem procitala a upadala do bezvědomí a kolem jedné v noci, kdy jsem před sebou měla mít ještě hodinu cesty, do mě žďouchla paní průvodčí, prý kam jako jedu. Tak jsem řekla, že do Exeteru, řekla jsem to klidně a v mém hlase se odráželo vědomí, že ještě minimálně hodinku si tu pospím. Paní průvodčí už tak klidná nebyla a vypravila ze sebe něco jako, že ten vlak do Exeteru nejede.

„What????“ vypravila jsem ze sebe já a nasadila ten nejzoufalejší obličej, jakej dovedu. Vždyť mi někdo kontroloval jízdenku, tak to mi nemohl říct už tehdy, že jedu blbě? Upřímně řečeno nemohl. Ve Velké Británii mají pěkný zvyk měnit trasu vlaku za jízdy. Oni to pak sice hlásí v rozhlase, ale to je těžký, když ten rozhlas vědomě ignorujete. Bohužel jsem si nezapamatovala jméno toho města, kde jsem nakonec vystoupila, ale vím, že to bylo asi tak 100 mil od Exeteru, byla temná noc a mé zoufalství se začalo prohlubovat.

Jako už tolikrát jsem se rozhodla dělat ze sebe blbce (nebo se chovat prostě naprosto přirozeně bez jakékoli přetvářky…) a vysvětlila jsem paní, že jsem to hlášení v Bristolu sice slyšela, ale pravděpodobně jsem plně neporozuměla sdělení, které nám mělo předat, a proto jsem proti zdravému rozumu zůstala sedět a vydala se opačným směrem, než jsem původně zamýšlela. Paní byla velmi milá a řekla mi, že to ale vůbec není moje chyba a že to nějak vyřešíme. Tak jsem si představila, jak si to šinu přes noc vlakem zpátky do Bristolu (tak dvě hodinky) a pak ještě do Exeteru (další pěkné dvě hodinečky) a že se ve vlaku nedá ale vůbec spát.

Pak se ale stalo něco, čemu jsem teda taky plně nerozuměla, ale tentokrát nebyl problém v mých značně omezených jazykových schopnostech. Paní průvodčí mě totiž předala jakémusi zřízenci v blíže nespecifikovatelné stanici, který se plně ztotožnil s mým zoufalstvím a, přátelé, objednal mi taxíka. Poslušně jsem mu odevzdala svoji jízdenku a vyfasovala papír na vyúčtování, ale stejně jsem se dost bála, protože se svými 20 librami v kapse bych asi moc dobře nepochodila.

Nakonec jsem dojela úplně zadarmo až k domu svojí kamarádky (což bylo fajn, protože nádraží bylo pekelně daleko), kde mě přivítala anglicko-německo-francouzsko-kanadsko-sudanska skupina místních obyvatel, spolužáků a podobných dalších individuí. Tak jsme se společně zasmáli a šli spát. Byl před námi dlouhý víkend.