Tak jsem zpátky přátelé, trošku mě ta opětovná asimilace rozhodila, ale už jsem zase tu, nemusíte se bát. Hned po příletu do UK mě čekalo zkouškové. To tu trvá dva týdny, do kterých vám narvou všechny zkoušky aniž by se vás ptali na osobní názor a když to náhodou nevyjde, tak myslím že nějaká šance je ještě v srpnu... Vtipné, zvlášť když člověk spoléhá na mezi erasmáky proslulé rčení: "proč by nás vyhazovali od zkoušek, vždyť nám o nic nejde!"
Pravda, první zkouška byla dalo by se říct až extrémně jednooduchá, což mělo za následek ztrátu jakékoli další motivace do zkoušek dalších, pokud lze vůbec ještě říct, že jsem nějakou motivaci měla. Takže v pátek narozeninová oslava, v sobotu zase ven, v neděli poslední pohled na knihu, kterou jsem chtěla přečíst a na tři další, které jsem měla přečíst a v pondělí hurá na zkoušku číslo dva.
Přátelé, objektivné říkám, a to teď mimořádně nelžu, že to nebyla ani trochu sranda. V 9:30, při pohledu na seznam otázek jsem měla pocit, že jsem zapomněla mluvit anglicky. Z 12 mi stačilo vybrat si jen dvě a fakticky napsat jednu. Nicméně když jsem si je četla potřetí a polovině jsem nerozumněla a u poloviny jsem nedokázala napsat odpověď a třetí polovina byla z té jediné přednášky na které jsem nebyla, tak se mi začaly třást ruce a jsem si jistá, že kdybych měla mluvit, třásl by se mi i hlas.
Asi po půl hodině pocení a neustálého opakování slov jako "spostřeď se" a "to zvládneš" jsem se rozhlídla po třídě a zjistila, že všichni něco píšou. Tak si říkám, taky něco napiš, je to lepší než nenapsat nic. Tak jsem začala něco psát, ale pak jsem zjistila, že si nemůžu vzpomenout na slovíčko přizpůsobit se, což bylo vlastně klíčové slovíčko u celé otázky, tak jsem je vynechala, že si pak vzpomenu, ale pak jsem zapomněla, že jsem si měla vzpomenout, tak jsem je už nedoplnila. Pak jsem měla uvést příklady, které jsem nějak neměla k dispozici a citovat literaturu, kterou jsem nepřečetla a pořád jsem se potila, víc a víc, a lidi kolem mě něco psali a hodiny tikaly a kontroloři kontrolovali a... Ano, tak takovy pocit by nikdo ve svym zivote nemel zazit a ja, protoze jsem ho prave zazila jsem se rozhodla delat vse proto, aby ho uz nemusel zazit nikdo jiny, jeste tedy nevim jak, ale hned, jak se strasne opiju, abych ten pocit zahnala, se nad tim zamyslim...
Žádné komentáře:
Okomentovat