Byla jsem v Brně. Brno je hrozné město. Přebrodila jsem se Brnem, abych dojela až na samý jeho konec, zhruba tam, kde mají dočasnou přežívánu Prudcí novomanželé. V bytě jsem našla Alču, šest neonek, jednoho sumečka, dvě černý rybičky, čtyři červený rybičky a prázdné terárium.
A o to hlavně šlo. Teda ne o to terárium, ale o to, co se tam mělo uhnízdit. Tak jsme s Alenou sedly do auta a vydaly se směrem chovenka. Měl tam čekat Kuře, ale přejel. Ne nic živého a bezbranného. Přejel zastávku. Čekal na konečné a to mu Alena den před tím dvakrát vysvětlovala, že to není na konečné…
Tak jsem se ocitla asi podruhé v životě v chovence. Možná jsem tam byla víckrát, ale bojím se, že všechny mé vzpomínky týkající se tohoto zařízení splynuly v jednu. Jednu jedinou, čichovou. Jestli je něco na zverimexech opravdu typické, je to jejich zápach. To mají společné se sekáčema, které navštěvuji častěji, ale to už je jiné téma…
Byla jsem konsternována tím prostředím, Měli tam gumový párky pro psi, měli tam vodítka na kočky, křečky, lasičky, kuny, myši… měli tam vodítka na zvířata, která se dají vodit i na ta, která se vodit nedají. Měli tam spoustu zvířecího žrádla a měli tam živočicha, kterej měl tělo jako mrož, oči jako kladivoun a občas vyskočil z vody na břeh, aby nám všem osvětlil, že na světě je ještě mnoho věcí, které nečekáme a které nás mohou zaskočit i v našich běžných všedních životech.
A pak jsme ji uviděli… teda spíš cosi červenýho za keřem a nápis – zamluveno paní Prudká. Ano, paní… taky mě to dost překvapilo a to i přes to, že jsem s tím docela zřejmě seznámena.
To červený, to byla prosím pěkně užovka. Užovka červená, ovšem albínka, což znamenalo, že kromě celýho těla má červený i oči. Byla to užovka celkem pěkná, ale byl to teda had. To sice užovky bývají, ale stejně mě to zaskočilo, i když jsem s tím byla docela zřejmě seznámena.
Snažila jsem se odvézt řeč jinam, obzvláště k těm vodítkům, ale nakonec se ukázalo všechno marné a užovka putovala do pytlíku od papučí, který mi byl svěřen do opatrování. Kuře, který chtěl užovku od raného mládí, možno říci dětství, mi ho nakonec odebral, řečeno co už.
Tak jsme jeli s užovkou v autě a já jsem mlčela. To ostatní překvapilo. Ale je to tím, že u nás doma se v autě nemluví a to i ve chvíli, kdy se veze užovka. I když vlastně jsme užovku ještě nikdy nevezli a myslím, že by matka to ticho porušila jedním vysokým táhlým tónem. Já jsem se držela.
Dovezli jsme užovku domů, vypustili ji a pozorovali, co bude dělat. Zalezla pod pařez, přesto jsme ji ještě značnou chvíli pozorovali. Teda pozorovali jsme pařez. Když to vypadalo, že se s pařezem ani užovkou pod ním nic moc nestane, mohli jsme se věnovat konverzaci a vínu. V deseti minutových intervalech se naše zraky ale stáčely k místům, kde jsme doufali, že stále ještě je užovka. Byla. A rozhodla se vylézt na stěnu zrovna ve chvíli, kdy jsem vyprávěla obzvláště zajímavou a veselou historku. Co naplat, dnes jsme tu nebyli kvůli mně, dnes jsme tu byli kvůli užovce.
Myslím, že se u Prudkých bude mít užovka dobře…
P.S.: Fotodokumentace z internetu, ale nebojím se, že by Alča co nevidět poslala originál;)
Žádné komentáře:
Okomentovat