Ruské listy

Helsinky week aneb na co nalákat členy finské rockové kapely

2011-10-17T14:21:00.001-07:00

Minulý týden jsem se účastnila souboru přednášek o Evropském smluvním právu polského profesora působícího v Osnabrucku a Krakově. Bylo to velmi zajímavé a moc jsem si to užila. Předně všeho mi o tom zase nikdo neřekl a tak až v úterý, když už jsem za sebou měla dvě přednášky a jednu ještě před sebou, mi bylo oznámeno, že si posedím v lavici ještě o trochu déle. Přežila jsem, ale moje spolubydlící následně komentovala scénu v kuchyni takto: „Řekla jsi fuck the fucking school, otevřela sis pivo a usla na kuchyňském stole.“

Druhý den už jsem byla připravena, a tak jsem ani moc nespala a něco jsem z tématu i zachytila. Ve čtvrtek jsem si ovšem už řekla dost a rozhodla jsem se připojit se ke svým skandinávským přítelkyním na jejich cestě na koncert v rámci týdne Helsinek. Měly jsme dobrou náladu, když jsme dorazily do klubu, což jsme podpořily povinným přísunem vodky. Když jsme potom poslouchaly druhou z hrajících skupin, tak se ke mně má spolubydlící Finka naklonila a povídá: „strašně mi tu chybí finští muži, protože oni jsou tak strašně pěkní!“ Tak jí říkám: „Ta skupina je ze stejnýho místa jako ty, tak za nima zajdi, seznam se a pak nezapomeň podotknout, že máš jednu moc fajn kamarádku z Čech.“

Co vám budu povídat, seznámily jsme se. Předně všeho, Riitta umí dostatečně dobře finsky, Anne po třech panácích vládne tanečnímu parketu, Kristyne je vysoká a já hodně mluvím. Očividně jsme byly dostatečně kladně ohodnoceny a kolem čtvrté jsme se přesunuli do hotelu na after party. Zhruba v pět hodin ráno jsem tak nad prázdnou lahví probírala možnost doktorátu s finským dýdžejem, zatímco se vedle nás odehrávala diskuze o budoucnosti norské populární hudby. V určitou chvíli bylo hromadně rozhodnuto, že přesun domů je více než nepravděpodobný, každý se pokusil ukradnout alespoň kus nějaké postele s tím, že se to vyřeší ráno. Můj pokus odejít v deset na přednášku byl hlasováním zamítnut a byla jsem ráda, že jsem se tam dostala alespoň odpoledne a mohla si vyzvednout certifikát o prospaném týdnu s evropským právem místo ukolébavky.

Když jsem kolem půl osmé dorazila na kolej, byl mi přidělen jen značně omezený čas na přípravu, protože v devět hodin už začínal koncert číslo dva. Pít jsme nemuseli (tentokrát se k nám připojili i nějací muži mami, takže to i není špatně!), ještě něco zbylo z předchozího večera. V Helsinky baru, který měl podle finských účastníků specifickou atmosféru (dejte nad dveře nápis Helsinky a už má specifickou atmosféru), jsme vyslechli koncert dvoučlenné kapely, přičemž bubeník musel naprosto určitě na něčem jet, jen jsme se nemohli shodnout, co by to mohlo být.

Později, jsme byli pozváni do VIP pokoje, což byla více méně místnost vedle záchodů, která ovšem šla zavřít. Majitel se nás snažil vyhostit, nicméně když zjistil, že nejsme Rusky snažící se najít si movitého Fina za muže, mohli jsme zůstat a dozvědět se tak, že tráva byla patrně jenom začátek.

Ještě jedno seznámení přitom stojí za zmínku. Při diskuzi o možnosti použití slova Kaťuša na místo mého oslovení (v zásadě jsem proti tomu, tak se Michale můžeš poplácat po zádech, jak výjimečné máš postavení ;) nás zaslechla slečna, která studuje češtinu a byla velmi nadšená z možnosti jejího praktického použití. Musím říct, že je to velmi zvláštní pocit, když na vás cizinec mluví česky, protože tedy alespoň já jsem začala mluvit jako idiot ve snaze zjednodušit svůj projev na minimum, nepoužívat zbytečná slova a pokud možno nic nečasovat nebo neskloňovat. Jen abych byla pochopena druhou stranou. Nicméně děvče je to zajímavé, s velkými plány. Proč se jeden učí česky? Přece aby mohl studovat na DAMU ;)

Nicméně myslím, že jsme byli víc než unaveni a tak byl původní plán na návštěvu některé z místních diskoték změněn a my jsme si v pěti lidech vzali taxíka domů. Jen teda dost dobře nechápu rozložení sil, protože ta nejštíhlejší holčina seděla vedle řidiče, zatímco já jsem drtila nohy jednomu z nebohých Finských kolegů. A to už byla sobota.

O co tady tedy šlo v sobotu. Boršč night. Byla pozvána pravá nefalšovaná Ruska, bylo nakoupeno mnoho zeleniny, masa a vodky, byly půjčeny dva velmi velké hrnce a bylo pozváno hodně lidí. A byla pozvána finská rocková skupina. Vařilo se půl dne, bylo uklizeno všechno důležité cestou na balkón, byly připraveny stoly a byly připraveny drinky. V osm hodin dorazila finská rocková skupina a pomalu se začali trousit i ostatní, trochu zděšeni nenadálou konkurencí na jejich vlastním písečku, nicméně otevírací panák prolomil ledy a pak už se jen jedlo, pilo a velmi sofistikovaně konverzovalo. (V tomto bodě bych chtěla podotknout, že muž vám nabídne ukázat zajímavé porno pouze ve dvou případech. Buď jste dobří kamarádi, nebo je to prase. Tak doufám, že mám dobré kamarády.)

V devět jsme nicméně museli odjet, tedy lépe řečeno naše úderná skupina obsahující finskou rockovou kapelu a ženy, které si fakt, že jsou ve společnosti finské rockové skupiny, dostatečně užívaly. Na pořadu dne byl totiž další koncert. Po dalším přísunu kvalitní finské hudby a vodky jsme se odhodlali k přesunu. Tedy zatím to byl jenom přesun ven před klub. Tam totiž začala dlouhá diskuze o tom, co se bude dít nadále. Já jsem zrovna přijímala komplimenty od zpěváka finské rockové kapely, takže si úplně přesně neuvědomuju, čeho se ta diskuze týkala, nicméně vím, že bar, kde byli Němci, byl asi 15 minut chůze, hotel byl asi 20 minut chůze, a přesto jsme strávili docela dlouho smlouváním o cenu taxi. Dojeli jsme k hotelu, abychom dalších 20 minut chodili okolo a hledali nějaký bar, kde si budeme moc dát jen tak v klidu jedno pivo, abychom nic nenašli a opět se vrátili na hotel taxíkem.

Ráno jsem dostala kafe, suši a CD a ještě dlouho se budu hloupě pousmívat, když si vzpomenu na víkend s finskou rockovou kapelou.

http://www.myspace.com/idiomaticband

http://www.youtube.com/watch?v=GK13LHwo-U4&feature=related

Petrohradský public transport

2011-09-28T11:04:00.001-07:00

Na zítřejší hodině ruského jazyka si budeme povídat o hromadné dopravě ve městě na Něvě. (Tímto vyjádřením bych ráda poukázala na to, jak už se dostávám do místní hanýrky, protože když poslouchám v tělocvičně rádio, tak vždycky hlásí počasí z "města na Něvě". Do této informace jsem potom, jak jste si ráčili všimnout, zakomponovala, že chodím do tělocvičny, takže na mě můžete být náležitě pyšní.) Nicméně, co jsem tedy chtěla říct, že si budeme povídat o městské hromadné dopravě a já bych se tímto příspěvkem chtěla na očekávanou diskuzi náležitě připravit.

Tak tedy. V Petrohradu je několik možností, jak se přepravit z místa, kde se nacházíte, do místa potřeby. Začala bych tím nejklasičtějším dopravním prostředkem a tím je metro. Hm, možná jsem to s tou klasičností trochu přehnala, nicméně je nutno podotknout, že každé pořádné velkoměsto potřebuje metro. Sláva bohu za metro a třikrát hurá. Metro v Petrohradě má 5 linií, jsou očíslované, ale hlavně jsou barevné. Metro v Petrohradě je poměrně staré, ale ne tak staré, abych se jím bála jezdit. Do metra v Petrohradě si musíte koupit žetony, které ovšem vypadají úplně přesně jako desetirublovky, takže se začátečníku může dosti snadno stát, že stojí jak blbec před okýnkem, shrábne drobný a čeká, až mu někdo dá lístek. Míra ponížení je přímo úměrná tomu, kdo stojí v řadě za vámi. Před svévolným vstupem do metra brání návštěvníkům turniket, který žere ty žetony, nebo reaguje na kartičky, kterou jsem si taky pořídila, částečně proto, abych unikla ponížení s žetony, ale hlavně proto, abych ušetřila nějaký ten drobák.

Tato kartička mimo jiné platí i v ostatních dopravních prostředcích, kterými se jeví zejména autobus, trolejbus a tramvaj. Poslední zmíněný je prostředek velmi zřídka viditelný a taky vypadá velmi nespolehlivě. Pro mě přichází v úvahu zejména další dva. Od kolejí mi jede ke škole jeden autobus a jeden trolejbus. Rychlost trolejbusu je tak nízká, že být trochu zdatnější běžec, dám si s ním cvičný závod. Vzhledem k nepravidelnosti a naprosté nemožnosti zjistit, co zrovna jelo, co kdy přijede nebo snad má jet v nejbližší budoucnosti, se nicméně nedá dělat nic jiného než nasednout do toho, co je právě po ruce. V dopravních prostředcích se pohybuje osoba tak zvaného konduktora, který kontroluje kartičky, případně vybírá poplatek za cestu. Ten činí 21 rublů a můžeme se tu znova bavit o tom, že Kocourkov je proti Rusku docela přijatelné místo pro život. Nabídnout přitom v dobré víře konduktorovi například 51 rublů, protože člověk tak nějak očekává, že se mu tři desetirublovky budou hledat líp než 29 drobáčků, se rovná políčku rukavicí a nejenom že bude odmítnut, ale dostane ještě drobnější drobný než by si zasloužil.

Další neopominutelná vlastnost konduktorů a zejména pak konduktorek jsou jejich tělesné proporce, které rostou v závislosti na využívanosti dotyčné linky. Představte si pak autobus nacpaný tak (a že cpát se rusové umí), že se nemusíte držet a stejně víte, že nespadnete, protože vás drží těla upocených lidí okolo (a že potit se rusové umí) a mezi nimi se procpává stokilová ženština a vyřvává: "Připravte si doklady na zaplacení cesty, kdo jste přistoupili, děvčátka, postupujte dále do vozu, ať mohou další cestující nastoupit, no dále do vozu, dále do vozu, zmáčkněte se trošku, a připravte si dokumenty k zaplacení za cestu." Útěku není. A musím říct, že se člověk velmi rychle přizpůsobí, onehdy jsem se takovým způsobem vetřela do totálně nacpanýho autobusu, že jsem ani neplatila za projezd, protože se ke mně ta baba nedostala. Co je ještě třeba vědět o konduktorech. V zásadě neví, kam to vlastně jede, takže ptát se jich na to, jestli autobus jede do zastávky, do které potřebujete je prakticky jen ztráta času.

Další neopomenutelným prostředkem jsou maršrutky. Minivany, které si to brázdí ulice každého většího ruského města a které vás hodí kam jen se vám zachce. Pokud do něčeho podobného vlezete, neměly by vás překvapit peníze, které se k vám donesou od cestujících sedících za vámi a taky byste si je neměli nechávat, ale poslat řidiči, který je přepočítá a pošle po vás drobné zpátky do zadních řad. Dále je třeba vědět, kde chcete vystoupit, protože maršrutka zastavuje v zásadě jen na požádání. Na rozdíl od výběrčích peněz v autobuse však řidič velmi často ví, kam vlastně jede, a mezi dlouhými tahy z cigarety se s vámi rád o tuto informaci podělí.

Poslední druh dopravy, který stojí za zmínku jsou taxíky. Nebo spíše, jak mi jim říkáme "lady". Taxíkem v Petrohradu nikdo nejezdí, tedy alespoň ne nikdo, koho znám. Nejjednodušší je prostě zvednout ruku a zhruba třetí auto zastaví a pak jde jen o to, usmlouvat co nejnižší cenu. Průměr je 300 rublů, muži většinou platí, takže jedno doporučení na závěr, nikdy si nebrat ladu se samými ženami! Jo, a taky si dát pozor, aby už nebyly otevřený mosty, protože pak se na ostrov nedostanete tak jako tak! Ať už ta Něva zamrzne...

BYROKRATICKÁ, ANEB JAK JSEM ZAŽILA, O ČEM JSEM DOPOSUD JENOM SLÝCHALA

2011-09-20T10:42:00.001-07:00

Když jedete do Ruska, potřebujete k tomu vízum. K tomu, abyste si zařídili vízum, potřebujete mít pas, vyplněnou vízovou anketu, fotografii ne starší než půl roku, pojištění, pozvání a protože to je poměrně ještě málo dokumentů, přidejte k tomu ještě pro jistotu kopii pasu. Potom musíte jít na konzulát, vystát si frontu, odevzdat papíry a za deset dní vystát tu samou frontu ještě jednou, abyste si vízum vyzvedli. K tomu připočítejte bandu Rusů tlačících se před bránou konzulátu a jednoho strašně důležitého člověka, který rozhoduje o tom, kdo kdy půjde dovnitř. Dá se to zvládnout i bez znalosti ruštiny, ale jedno slovo bych Vám doporučila si zapamatovat a to je „zaňato.“ Ve výsledku to znamená, že když před sebou vidíte 5 osob, pravděpodobně se jich tam donacpe ještě dalších deset, kteří si „zaňali“ místo a pak odešli na cigárko nebo si jen tak s někým pohovořit.

Když přijedete do Ruska, musíte se zaregistrovat. To je nutné vyřídit během tří následujících pracovních dní, jinak by osoba či instituce, která Vás pozvala, mohla platit docela slušnou sumičku pokuty. K registraci potřebujete pas s vízem, migrační kartu, kterou je třeba vyplnit již při překročení ruských hranic a nechat si ji potvrdit celníkem, zdravotní pojištění, potvrzení od přijímací instituce, která Vám poskytla pozvání a vyplněnou žádost o registraci. Vyřízení registrace trvá zhruba týden, takže návštěvy na tzv. „Vízovém oddělení“ jsou před Vámi minimálně dvě, ale spíš tři, protože napoprvé se to většinou nepovede. Fronta je stejná a boj o místo u dveří nelítostný.

Pokud máte jen krátkodobé vízum, je nutné si je prodloužit, jednak protože se pravděpodobně nevztahuje na celou dobu Vašeho pobytu, ale taky například proto, že krátkodobé vízum se vztahuje jen na jeden vjezd a pokud byste opustili území federace, nemohli byste se vrátit a museli byste si požádat o nové vízum. K prodloužení víza potřebujete pas, dvě kopie pasu, dvě kopie víza, migrační kartu, dvě kopie migrační karty, potvrzení o zaplacení poplatku za vyřízení víza, registraci, dvě kopie registrace, vízovou anketu, žádost o prodloužení víza, potvrzení od instituce, která Vás pozvala do země a dohodu mezi Vámi a touto institucí, na základě které jste přijeli do země studovat. Vše komplikuje několik dalších skutečností. Jednak je to vzdálenost Vízového oddělení od místa, kde se většinu času nacházíte a potom taky jeho úřední hodiny. Další problém by se mohl vyskytnout v jazykové otázce, ale to nejhorší, co Vás může potkat, je skutečnost, že jedna ruka neví, co dělá druhá.

Když se mi podařilo se zaregistrovat, vydala jsem se na fakultu (rozumějte instituci, kterou jsem pozvaná do země), abych začala s celou tou vízovou věcí co nejdříve. Mezinárodní oddělení si okopírovalo, co mohlo a poté mi byl vydán tzv. „vízový balíček.“ Bylo tam všechno, až na to, že kopie dokumentů byly povětšinou jen jednou a žádosti i ankety si člověk holt musí vyřídit sám. Vydala jsem se tedy na vízové oddělení znovu. Zaprvé je třeba zaplatit poplatek. Boj se samoobslužnou mašinou mi trval asi půl hodiny a stejně jsem, jak se ukázalo později, špatně vyplnila adresu bydliště. Vyplňování všech potřebných žádostí mi zabralo druhou půl hodinu a mezi tím stačilo oddělení pohodlně zavřít. Ale teď už by to snad mělo být všechno, tak no problemo.

Další návštěvu oddělení jsem brala sportovně, nemělo to už dlouho trvat. Nejdříve jsem postupně dvěma slečnám musela vysvětlit, že místo přede mnou ve frontě jim prostě neposkytnu, i když ony tam jdou přece jen na chvilinku, jen přece odevzdat ty papíry na vízum. Jako bychom tam s tímto cílem nešli všichni. Konečně se na mě dostala řada a teda měla jsem opravdu všechno až na ten zrádný „dogovor". Sice mi při mé poslední návštěvě bylo sděleno, že potvrzení z fakulty je dostačující, tato nová slečna mi objasnila, že ona moje dokumenty převzít nemůže, dokud jí ten kus papíru nedonesu. Nechtěla jsem se tak lehce vzdát a zprvu zoufale a posléze již docela naštvaně jí vysvětlovala, že mi nikdo nic nedal, všichni mi řekli, že to nepotřebuju, případně ani nevěděli, o čem je řeč. Ona mě nicméně s ledovým klidem odeslala do patřičných míst a řekla, ať si zavolám na fakultu a zařídím to, jinak mám smůlu.

Volala jsem tedy na zahraniční oddělení právnické fakulty, kde to pro jistotu nikdo nebral, tak jsem volala koordinátorce, která nic nevěděla (jako obvykle, pokud jsem Vám to ještě neřekla, ta mít takovou koordinátorku je snad ještě náročnější než žádnou nemít), tak běžela ze své kanceláře na mezinárodní oddělení, zatímco já jsem platila za telefon, aby zjistila, že ani mezinárodní oddělení nemá tucha, co to po mě vlastně chcou. Tak že teda ještě zavolá univerzitní koordinátorce a pak mi brnkne zpět. Seděla jsem naštvaně a bezmocně na chodbě vízového oddělení, které vypadá spíš jako skladiště a přemýšlela jsem o tom, že kdybych měla pracovat tady, tak jsem nejspíš taky taková sviňa, protože jakou jinou radost člověk ze života může mít. Pak mi zazvonil telefon, aby mi fakultní koordinátorka řekla, že univerzitní koordinátorka taky neví co že to po mě chcou a ať jí dám k telefonu toho člověka, který to něco po mně chce. Rozběhla jsem se chodbou, předběhla všechny, kteří chtěli před chvílí předběhnout mě, a vrazila jsem té ženštině telefon. S úplně stejně ledovým klidem poslala do pryč i naši drahou Irinu Nikolajevnu, která mi pak byla schopná jen říct, ať se stavím zítra. Ok.

Tak jsem se stavila zítra a světe div se, byla jsem stále plná optimismu. To ale netrvalo dlouho, protože jsem místo dogovoru dostala jen jméno a číslo kanceláře. Ok. Takže tímto se do našeho vyprávění dostává nové oddělení, „dogovorné“ oddělení. Nevím ani, jak to přeložit, protože ani nevím, co takové oddělení dělá. Ale zřejmě produkuje smlouvy jak na běžícím pásu. Velmi pomalém pásu. Příslušnou kancelář jsem našla ve čtyři hodiny a to přede mnou byli tři další osoby toužící po nějaké té smlouvičce. Po hodině a půl čekání jsem se konečně dostala na řadu a chlapík na mě koukl a okamžitě poznal, co že to za dogovor potřebuju. Vyjel si ho ze seznamu všech svých dogovorů, kterými jeho oddělení oplývá a začal měnit předešlé nacionále za moje, přičemž jsem mu musela všechno přepsat do azbuky, protože přečíst Boskovice v latince je zřejmě větší problém, než by si jeden myslel. Po dalších 20 minutách jsem převzala smlouvu s tím, že musím jít zase zpátky na fakultu a najít někoho, kdo mi ji podepíše (protože, jak vtipně poznamenal, nepodepsaná smlouva je jako kus toaletního papíru). Nakonec jsem měla pocit, že jsem z celé situace vyšla docela dobře. Ač měly jeho úřední hodiny trvat ještě nějakou tu chvíli, následoval mě ze dveří kanceláře a dalším čekajícím řekl jenom: „počkejte pět minut“ a šel si zapálit.

Dobře, tak ať už je to za mnou, říkám si a běžím na fakultu. Tam mě znova poslali na mezinárodní oddělení, protože pravděpodobně jediná osoba, která to může podepsat je děkan a s nimi je on tedy zřejmě jedna ruka. (Vtipné, když se studijnímu oddělení říká děkanát, ale budiž.) Tam však byly dveře pro dnešek už zamčené. Ráda bych tu napsala, že se nevzdávám a zítra to zkusím znova. Pravda je nicméně taková, že mi nic jiného nezbývá a zítra to budu muset zkusit znova. Vyšla jsem ze školy na ulici a měla jsem pocit naprosté bezmoci a dokonce i ponížení. Absurdita celého toho papírovacího procesu se přímo rovná tomu, že se mu nemůžete vyhnout. Nikdo se mu nemůže vyhnout a vy můžete být znechucení, naštvaní, unavení, ale stejně druhý den musíte znova vyrazit sbírat razítka a podpisy, protože bez nich se tady nehnete nikdy nikam. Tak tedy zítra a snad už to konečně klapne.

PÁR POSTŘEHŮ K CIZÍM ŘEČEM

2011-09-04T13:09:00.001-07:00

Jak už bylo řečeno, do Ruska jsem přijela studovat a to studovat v ruštině. Ou jé. Tato věta v sobě totiž skrývá nejedno úskalí. Jednak je tam to slovo studovat a jednak je tam ta ruština. Pojďme si nejprve říci něco k ruštině.

První setkání s opravdickou nefalšovanou ruštinou proběhlo překvapivě na letišti a to ve chvíli, kdy jsem špatně vyplnila nějaký veledůležitý dokument a musela jsem ho tedy vyplnit znovu. Povedlo se. Když jsem konečně prošla všemožnými pasovými kontrolami, a podařilo se mi ukořistit můj dvacetikilový kufr, vstoupila jsem do letištní haly, která je podobná spíš té v Brně než v Praze. Na to, jak je Petrohrad veliký je to opravdu pidiletišťátko, kde postává víc taxikářů, než ve skutečnosti přiletí lidí.

Kromě tedy těch řidičů – živnostníků, byly přítomny dva stánky, které jsem se rozhodla využít. Jednak to byly informace, kde jsem se ani nepokoušela mluvit rusky, protože zahrávat si s plynulostí přesunu mé osoby a všech mých věcí do místa přebývání bych nemohla riskovat, ve druhém ztepilý padesátník nabízel sim karty. Říkám si, ještě sice přesně nevím, zda budu mít komu volat, ale důvěra v moji vlastní oblíbenost v budoucím kolektivu převážila a já se rozhodla si jednu pořídit. Jeho angličtina byla tak ruská, že do teď přesně nevím, co mi vlastně vykládal a co jsem za své peníze opravdu obdržela. Rozdíl, když plynule přešel do ruštiny a prohlížeje si můj pas mi osvětlil podrobnosti z jeho cesty do Prahy a Karlových Varů, jsem skoro ani nepostřehla. Nakonec se vrátil do angličtiny, řekl mi, že je telefon připraven a odeslal mě vstříc velkoměstu.

Na koleje jsem dojela prakticky bez komplikací, jen vám musím pro případ návštěvy města osvětlit, že v maršrutky zastavují jen na požádání. Takže pokud nevíte, kam jedete, nemá v pravdě cenu je využívat, protože pak se taky můžete dost dobře vracet dobrou polovinu z ujeté vzdálenosti. Na otázku: „Do you speak English“ jsem od kolejbáby dostala odpověď: „Po russky buděm razgavarivať děvuška.“ Ale zvládla jsem i vysvětlit, proč nemám rentgen plic, že opravdu netrpím tuberkulózou a není tu ani jiná nemoc, jakou bych plánovala nakazit všechny moje spolubydlící. Naštěstí.

Pokoj se mnou sdílí Finka se zhruba ročním kontaktem s ruským jazykem, v druhém pokoji pak Švédka s podobnou zkušeností a Estonko-Ruska žijící ve Švédsku. V nedávné době se nám podařilo osvětlit i záhadu třetího pokoje, který sdílí komunikativní Norka, nekomunikativní Němka a Japonka, která by možná i komunikovala, ale nemá jak. Obecně mluvíme anglicky, protože je to prostě nejjednodušší, ale už se pomalu dostávám do fáze „mluv rusky“, takže se to třeba časem zlomí.

Škola je zase další specifické prostředí. Přednášky zatím nezačaly, takže nemohu soudit, nicméně se svojí koordinátorkou mluvím anglicky. Trochu předpokládám, že v tom nachází zrůdné potěšení, ale v tomto případě se do fáze „mluv rusky“ nachází spíš ona. Zahraničních studentů je na právnické fakultě dohromady 14, já, jeden Holanďan, který je ovšem vlastně Rus, a 12 Němců. Yep, je to tak, 12 Němčourů. Zatím se mi podařilo navázat základní kontakt ze 4 z nich a musím říct, že to bude ještě zajímavý. Tři čtvrtiny nejsou schopný se v ruštině vyjádřit, ale pořád chtějí mluvit rusky, ne anglicky, a nakonec to dopadlo tak, že mluvili německy a já v různých intervalech pronášela obligátní „Ich verstehe nicht, ich bin anfänger“. Další věc je, že bydlí poměrně daleko ode mě, zato o dost blíž ke škole, takže mě už dopředu pěkně štvou. Ale moje dnešní předsevzetí je se s nimi řádně seznámit a objevit v nich tu lepší stránku.

Co se ruštiny jako takové týče, jde o to, že vypadá opravdu snadně. Když se prokoušete velmi povšechnou slovní zásobou, dostanete se do fáze, že díky příbuznosti s češtinou rozumíte prakticky všemu. Takže lidi mluví, vy je posloucháte a tak nějak jim rozumíte a všechno to vypadá tak snadně a lehce. Ovšem chyba lávky. Lehké ani snadné to není ani za mák a tak to většinou skončí tak, že po první větě, kterou ze sebe vysoukám a kterou jsem si před tím půl hodiny připravovala, na mě druhá strana nechápavě hledí, pak řekne něco velmi rychle, já se nechápavě koukám, tak to řekne pomaleji, já několikrát zopakuji tři slova, které mi z původní věty přišly jako esenciální pro pochopení mé prosby, druhá strana udělá něco jako ahááá a nakonec je mi poskytnuto částečně nevyžádané plnění mého původního požadavku, já velmi slušně poděkuji a odcházím s pocitem své naprosté porážky. Ale přátelé, je to zatím jen týden a tak je zde pořád ještě šance na zlepšení!

PRVNÍ KONTAKT SE ŠKOLOU

2011-09-03T00:57:00.000-07:00

Tak jsem dorazila. Otázkou je, zda když se dostanete z letiště na nejbližší metro, pak podjedete celé město, abyste se vynořili uprostřed toho nejhnusnějšího sídliště, které jste kdy viděli, můžete vyřknout jednoznačný soud. Za ty zhruba 3 dny jsem neviděla prakticky nic a z toho, co jsem viděla, jsem nanejvýš zmatená. Chtěla jsem vám něco napsat, ale jediný, na co myslím, je, jak je to tady všechno strašně veliký. Mám pořád před očima anonymního sovětského soudruha, jak se rozohňuje nad plánem sídliště a vykřikuje: „Víc, větší, ještě větší, mnohem větší!!!!“ No a pak, když za ním přijdou znova a chtěli by ty domy třeba nějak vybavit nebo zabydlet, zamítne to s tím, že na to už nezbyli peníze, protože se všechno postavilo tak strašně veliký.

Nicméně tady je alespoň něco trochu studijního. Dneska, tedy v pátek 2. 9. 2011 jsem byla poprvé ve škole. Tedy abych to upřesnila na právnické fakultě Státní univerzity v Petrohradě. Teda byla jsem tam, musím se přiznat, už ve čtvrtek, kdy proběhlo oficiální přivítání pro studenty prvních ročníků. Co se toho týče. V prvé řadě je nutné si uvědomit, že na této fakultě studoval nejen Putin, ale i současný prezident Medvěděv. Mimo teda všechny ty velevýznamné právníky, soudce a kdoví koho ještě. Takže všichni profesoři, kteří se vystřídali na stupínku, vykládali zejména o tom, jak moc pilně je třeba studovat a jak moc pevné je třeba si udělat kontakty. Což mi připomnělo první den na naší právnické fakultě, takže žádná moc změna.

Potom vylosovali náhodně studenty, kteří dostali cenu (ano, myslím to vážně, dostali igelitku, předpokládám s nějakým tím reklamním předmětem.) A teda musím říct, že se trefili. Byla tam nadšené děvče, které se nahrnulo k mikrofonu, aby všem přítomným sdělilo, že se bylo přijato sice až napodruhé, ale zejména proto, že usilovně celý rok pracovalo, protože když něco hodně chcete, a myslím opravdu hodně, tak toho prostě dosáhnete. Pak tam byl chlapec, který se připravoval na přijímací zkoušky zhruba tři měsíce (lidi se smáli, takže to asi není moc), během měsíce se naučil ruskou historii a pravděpodobně dobře, protože uspěl. (Na děvče s vysokými cíly to vrhlo trochu špatné světlo). Pak tam byla dcera právníka, absolventa (samozřejmě) a nakonec děvče z venkova, které na nádraží přišla vyprovodit celá vesnice, ona zastrčila slámu do bot a odjela do města dělat kariéru. Reprezentativní vzorek studentů práva kdekoli na světě.

Do druhého dne jsem si měla vybrat předměty a tehdy jsem si doopravdy uvědomila, že tu budu studovat právo a taky že nemám nejmenší tušení, jak to udělám. Navíc na všechny doposavad položené otázky jsem zatím dostala jen nic neříkající odpovědi…
„Kolik předmětů si musím zapsat?“
„Musíte absolvovat 12 hodin.“
„A to je kolik předmětů?“
„?“
„?“
Takže jsem si zapsala cosi a budu doufat, že se mi časem podaří se z toho odhlásit.
Momentálně čekám na rozvrh, protože zjevně sestavení individuálního plánu napříč všemi ročníky studia zabere nějaký ten čas. Bude to trvat zhruba 14 dní. Škola začíná v pondělí. A bylo mi řečeno, že musím chodit na přednášky. Takže se stejně zase jen já sama musím podívat na všechny ty rozvrhy všech ročníků, všech skupin a sestavit si vlastní rozvrh. Jen mně to může trvat nejdéle víkend, jim to bude trvat dva týdny. Uf.

Další hluboký zážitek byl jakýsi protikorupční seminář, na který mi bylo doporučeno se zajít podívat. Ve čtvrtek pouze zmínili, že je tu ta možnost, řekli mi je to zítra v deset, tak přijď, třeba tě to bude bavit. V pátek, když jsem neuváženě dorazila na tu desátou, nás více méně donutili se toho semináře zúčastnit, odvedli nás do konferenční místnosti, postavili před nás vodu a sedli si za nás, abychom nemohli utéct. Zřejmě to udělali proto, že žádní Rusové nepřišli.

Přátelé, zažila jsem novou úroveň absurdity, když jsem v Rusku poslouchala německé studenty, jak anglicky přednáší dalším německým studentům o korupci v Německu a boji proti ní. Kromě mě tam teda byla ještě vedoucí ruské katedry mezinárodního práva, jedna o dost mladší Ruska, která se podezřele lepila na Němce v růžové košili s brýlema lenonkama na nose a vlasy sčesanými dozadu, trochu přimaštěnými, takže vypadal jako Ondřej Havelka v Saturninovi. Jen doufám, že má na hotelu pokoj sám pro sebe, jinak ty tanečky, které tam ti dva předváděli, byly dost k ničemu. A nakonec, předsedající se jmenoval Zimmerman!!!

Musím říct, že jsem každou chvíli čekala, že se probudím. Když se pak zeptali, zda má někdo nějaké otázky, chtěla jsem vstát a vykřiknout: „Víte vůbec, kde to jste??? A propána Jána, vždyť jste všichni Němci? Proč jste se prostě nesrazili doma? A ty? Ty se doopravdy jmenuješ Cimrman? To myslíš vážně?“

Matoucí bylo zejména to, že nám nikdo nedal žádný program nebo tak něco, jen byla na můj vkus až příliš mnohokrát skloňována sobota. Po dvou příspěvcích udělali čurací přestávku a já jsem ucítila šanci. Vyklouzla jsem s cílem vyřešit rozvrh a zdržet se tam co nejdéle. Navíc jsem se ještě musela jít registrovat (nemyslím partnersky, ale na území Ruské federace), což mi přišlo jako dobrá výmluva. Bylo mi ovšem řečeno, že na registracích jsou až do čtyř, tak ať pěkně šupu na seminář a ještě tak hodinku tam pobudu. Před kanceláří jsem to chtěla stočit ke schodům, ovšem to neklaplo, Hned mě odchytli s tím, že jsem zapomněla cestu a hezky mě táhli na druhou stranu. V nestřeženém okamžiku se mi naštěstí přece jen podařilo uniknout, takže až se mě někdo zeptá na protikorupční opatření, asi nebudu schopna odpovědět, nicméně jsem si zachovala duševní zdraví.

PŘÍŠTÍ TÝDEN VE STŘEDU

2011-08-23T05:51:00.000-07:00

Tak jsem zase jednou učinila emotivní neuvážené rozhodnutí a příští týden ve středu letím do Ruska. Ve své podstatě je to něco, co jsem vždycky chtěla. Ano, je to tak, vždycky jsem chtěla letět do Ruska. Ne jen tak na výlet, ale doopravdy.

Začalo to nevinně, když jsem se dozvěděla o tom, že tady ta možnost je. Tedy možnost letět do Ruska. Myslím, že základní předpoklad k tomu, aby se něco takového stalo je vůbec to nečekat. Pomáhá i naplánovat si svou blízkou budoucnost jinak a úplně nejlepší je přestat chtít letět do Ruska. Jediná nevýhoda tohoto přístupu je, že když tento „dream comes true“ nevíte tak docela, co si s tím počít. Můj závěr nicméně zní: leťte do Ruska.

Ve své podstatě se zatím nic moc nezměnilo. Dostala jsem ospravedlňující důvod k tomu dát v práci výpověď, musela jsem se vyrovnat s otázkami proč pro pána Jána jedu do Ruska a jestli se mi tam jako vůbec chce. Dál jsem si vytáhla učebnici ruštiny z knihovny a položila jsem ji na stůl, ale vůbec jsem ji neotevřela. Teda jednou, když jsem se vrátila z konzulátu. Měla jsem sice vízum, ale také vtíravý pocit, že nerozumím rusky.

Poslední dva týdny jsem už podle reakcí okolí měla mít dávno sbaleno, ale já si teprve ujasňuji, co si musím vzít s sebou. Každopádně už jsem si začala psát seznam. Zatím na něm je zimní bunda, zimní boty, prostředek proti švábům a panoramatické pohledy Prahy. A aby bylo jasno, že neoceňuji stereotypní přístup, ty historky o vzhledu záchodů už taky nebudu poslouchat.

Čekejte další zprávy…

Jak zmoknout we Walesu aneb z kapitánova deníku

2010-04-05T08:44:00.000-07:00

Den první, 29.3.2010
Vyrážím na cestu. Na to, že jsem se prve chtěla sbalit jen do malého batůžku je ta krosna pěkně nacpaná. Nakládám poslední svačinu a 7:20 vyrážím z domu. 7:25 přicházím k autobusové zastávce. Nějaký buran se mě ptá na čas. 7:30 přijíždí autobus přestože v jízdním řádu je napsáno 7:35. Nasedám, řidič povídá, že on sice tu studentskou kartu co mu ukazuji nezná, ale slevu mi dá i tak. Platím 3 libry a vydávám se na skoru tříhodinovou cestu. (Suck it, trains!)

V autobuse se mnou jedou ještě dva Welšani což poznávám podle toho, že jsou to burani a taky podle toho, že mluvili velšsky. Snídám. Do Cardiganu dorážím v 9:45. Stojím na zastávce a přemýšlím, zda si stihnu dojít na kafe. 9:00 přijíždí autobus a odváží mě do Fishguardu, kam dorážím 9:49. Ptám se nějaké ženy, zda je to opravdu ono, bo se mi to nějak nezdá a ona jako že jo a posílá mě do informačního střediska. Tam si beru mapku a protože momentálně neprší vyrážím směr přístav a pak nahoru nahoru na počátek costal path. Cestou se ještě zajdu podívat na nějaké pohřebiště, ale jak by řekl Luke, ty dva šutry na sobě mě značně zklamou, bezprostředně za nima někdo suší prádlo a kolem se pasou ovce.

Začíná pršet, vytahuji pončo a potkávám muže, který mě varuje. Nedávám se a vyrážím na cestu. Prší stále víc, ale jdu z vesela. Podezřívám svou levou botu, že je v ní díra, protože jinak není možné, aby v ní bylo tolik vody, když pravá se drží celkem dobře. Prší stále víc, už jdu asi hodinu, kalhoty mám zcela mokré, boty taky, myslím, že pončo je značně na nic, výhledy ovšem luxusní, o to víc je mi líto, že prší. Útesy, žlutě rozkvetlé neidentifikovatelné keře, moře a moře.

Jdu dál asi ještě půl hodiny, když zjišťuji, že za mnou někdo jde, Jaké to překvapení. Nahoru dolů a co to nevidím, odbočka do vnitrozemí. Piji, čekám na svého pronásledovatele. Je to vitální padesátník s o třídu lepším vybavením a s mapou. Radí mi se vráti, protože na jeho mapě odbočka značená není a kdo ví, kam vede. Přeje mi pěkný den (jaká to ironie) a už vidím jen jeho záda. Já se nerada vracím a tak ho neposlechnu a vyrážím přes pole s prchajícími ovcemi směr hospodářská stavení v dáli, ztrácím stezku, přelézám plot, pak ještě jeden a ještě jeden a už jsou tu nějaké domy a už je tu silnice.

První auto mě míjí bez povšimnutí a druhé jede na druhou stranu. Přemýšlím, zda bych neměla stopovat na obě stany bo je mi vlastně šumák, kam mě dovezou a počet automobilů ve Walesu je omezený. Naštěstí mi hned třetí auto zastavuje, je to tříkolka s postarším hippíkem, který se snaží udělat z ní auto na elektřinu. No, hlavně že mě sveze. Vyhodil mě zpátky ve Fishguardu, na záchodech v informačním středisu se převlékám do suchého a svačím.

Autobus mi jel za necelou půl hodinu a vyhodil mě přímo před hostelem. Sympatický majitel mě zkásnul a nechal svému osudu. Kafe, sušárna, sprcha a Karel Čapek. Přestává pršet, tak vyrážím najít doporučenou kavárnu. Pozdě, je zavřeno. Pokračuji nicméně dál a dojdu na pláž a stihnu ještě projít kousek pobřeží. Bo je ale všude bahno a nechci si zašpinit jediný čistý kalhoty ze dvou který mám sebou, vracím se. Na hostelu nacházím Němku, která do sebe cpe něco, co vypadá jako kompost a tráva, ale určitě je to hrozně zdravý. Otevírá knížku, z čehož usuzuji, že o komunikaci nestojí a tak spráskám své brambory s grilovacíma párkama a mizím. Internet nefunguje, luštím sudoku za zvuků velšského rádia (pokud nebylo čínský teda, kdo se v tom má vyznat). Mažu svačiny na zítra, je mi sděleno, že předpověď na zítra je lepší, uléhám s nadějí (to znělo dost těhotensky, co?)

Den druhý, 30.3.2010
Budík 8:00, prší, spím, budík 9:00, stále prší. Zvažuji co dělat, snídám, venku pořád prší. Zkouším stopovat, chytám autobus a jedu do St. Davids, pak do Havernfordwes, Tenby. Cestou si užívám pohled na Wales a sucho. V Havernfordwestu (ani si nedovedete představit, jaký problém mi dělalo si zapamatovat tohle jméno, většinou jsem skončila u Havernfvwhatever) mi ujel autobus, než jsem zjitila, že ten autobus co ujel nebyl můj, ujel mi i ten správnej. Co už.

Do Tenby jsem dorazila poměrně pozdě a poměrně hodně pršelo. Proběhla jsem rychle městečko a zapadla na kafe a cake. Pak přestalo pršet a začalo dokonce svítit sluníčko. Tak jsem se šla podívat na pláž a začalo zase pršet. Tak jsem se vrátila do města a začalo zase svítit sluníčko. Tak jsem se šla podívat na hrad a zase začalo pršet. Tak jsem šla najít informace, aby mi řekli, kdy mi to jede zpátky a zase začalo svítit sluníčko.

Když jsem kolem půl páté nasedla na autobus, už zase pršelo. Tentokrát mi autobusy pěkně navazovaly, tak mi z toho bylo veselo. Ovšem jen do doby, než jsem zjistila, že v té dědině, kde přebývám, to nestaví. Tak jsem si dala tříkilometrovou večerní vycházku a to už zase pršelo. Ne, že by mi nic nezastavilo, ale ono tam za celou dobu ani nic nejelo. Wales! Tak usušit, sprcha (tentokrát pro změnu teplá), puzzle a spát.

Den třetí, 31.3.2010
Ráno budík v 8:00, prší. Z postele v 9:00, už ani neprší, ale strašně fouká. Potkávám spolubydlící v kuchyňce, říkají, že chtěli kempovat, ale v tom počasí se jim stan zdál moc malý a moc nepohodlný. Nedivím se, viděla jsem ten stan. Loučím se a chytám autobus do St. David's. Pěkné městečko velikosti vesnice s katedrálou a zříceninou arcibiskupského paláce. Trochu se vyčasuje, ale je pěkná kosa. Zapadám do kavárničky, dávám si rajskou polívku v ceně oběda v Čechcách, ale pravda, že byla opravdu luxusní. Vysvitlo sluníčko tak prozkoumávám okolí což zakončuji vyhlášenou pembrokeshirskou zmrzlinou s příchutí jablečného koláče. Nakonec nasedám na bus směr to město, jehož název ještě pořád neumím vyslovit, za hodinku tam projdu co se dá, což je v podstatě hrad o trošku víc zřícený než je ve Walesu zvykem, opravená promenáda s rozmanitými shopy a lidl. 17:23 nasedám na vlak do Swansea, ale to už je zase jiná pohádka.

Asi už sem nikdy nic nenapíšu...

2010-03-11T08:40:00.000-08:00

Ano Kuře, měl jsi pravdu. Ale vydrželo mi to dlouho, ne? Nějak jsem se dostala do začarovaného kruhu, že když se něco děje, není čas o tom psát, když je čas, tak není inspirace a když mě osvítí, tak se zase nic neděje. A ke všemu jsem si koupila kolo, takže jakýkoli čas, který by bylo možné věnovat psaní věnuji cyklistice. Cycling instead of writting. Ano, pamatuji se, jak nám paní docentka Klusáková říkala na výběrovém řízení na Erasma, že doufá, že se budeme i trochu učit a ne jen jezdit na kole. Už to chápu. Už mi to došlo. A myslím, že už se nebudu ale vůbec učit.

Každopádně, můžu vzhledem k tomu, že už si stěžovala i moje babička, že jako nic nepíšu, tak vám můžu aspoň napsat, jak jsem si kupovala kolo. Kupovala jsem si kolo s Přemyslem. Požádala jsem Přemysla, aby se mnou zašel koupit kolo, protože nemám s kupováním kol příliš velké zkušenosti stejně jako nemám zkušenosti s kupováním čehokolli jiného krom jídla, oblečení a literatury. Taky mi slíbil, že mi kdyžtak seřídí brzdy, což by měl asi udělat, protože dneska jsem se málem zabila.

Tak jsem si sjednala schůzku s Přemyslem a vydali jsme se svorně do obchodu, kde prodávají ojetá kola. Přátelé, tak takto vypadá vztah, který se posunul na úroveň jdeme spolu nakupovat kolo? Protože já jsem se ještě nikdy na tuto úroveň nedostala a nejsem si úplně jistá, jestli se mi to líbí.

Tak popořádku. Přišli jsme do obchodu s koly a Přema se mě zeptal, jestli se mi nějaký líbí. Já jsem řekla, že to červený není špatný, ale že je možná docela malý. Přema souhlasil, že je docela malý a navrhl se podívat na to modrý. Souhlasila jsem. V tu chvíli se vynořil prodavač a povídá, jestli jako si chceme koupit kolo nebo jako co. Přema povídá, že sháníme kolo pro ni. To jako pro mě. Pak se mě zeptal, jestli se mi to kolo líbí. Tak říkám, že je takový jetý. Tam mi Přema povídá, že lepší asi neseženu, že je hlavní, aby brzdilo. Pak se mě Přema zeptal, jestli vůbec vyjedu ten kopec ke škole. Tak jsem se urazila. Pak prodavač navrhnul, abych se na tom kole projela a tak mi Přema řekl, abych se na tom kole projela. A ještě mi doporučil, abych na ně nasedla až venku, abych to nenapálila do obchůdku se starožitným nádobím. Tak jsem na kolo nasedla venku, projela se a vrátila se dovnitř. Přema se mě zeptal: "Tak co?" a já jsem řekla že dobrý, jen mi nějak nejde přehazovat. Tak Přema řekl prodavači, že jí (jako mně), nejde přehazovat. Tak prodavač řekl, že přehazuju špatně a ukázal mi, jak se přehazuje dobře. Tak mě Přema poslal ven ještě jednou a řekl ať hlavně vyzkouším ty brzdy, že to je jako nejdůležitější. Tak jsem vyzkoušela brzdy, přehazovačky a vrátila se zpět, jako že dobrý. Tak se ještě Přema zeptal, jako jeslti se to kolo dá pak prodat, že jako ona (teda já) ho potřebuje jen do června, s čímž prodejce souhlasil.

Tak jsem se rozhodla, že si je tedy koupím, ale že sebou nemám peníze, že si musím skočit do bankomatu. Tak mi Přema vynadal, proč si sebou nevezmu peníze, když si jdu kupovat kolo, ale že jde teda se mnou. (Protože je Přema celkem vysoký, tak jsem si připadala na chvíli úplně jako doma). A tak jsem si koupila kolo.

Poznámka první: myslím Indy, že to s tou flaškou pro tebe vypadá dost špatně. Poznámka druhá: mám kolo a byla jsem pozvána na čaj ovšem za cenu popření mých rozhodovacích schopností založeném na předpokladu nedostatku odborných znalostí. Poznámka třetí: Díky Přemo za pomoc, zavolám kvůli těm brzdám.
Poznámka čtvrtá: Ať žije ženská nezávislost se značnou dávkou vypočítavosti a schopnosti rozpoznat, kdy je třeba zavolat muže, protože výsledný efekt tento ústupek v mnohém převáží.
Poznámka pátá: Sláva mužům, kteří stále ještě platí účty v hospodě.

Co by člověk nikdy neměl zažít!

2010-02-09T07:37:00.000-08:00

Tak jsem zpátky přátelé, trošku mě ta opětovná asimilace rozhodila, ale už jsem zase tu, nemusíte se bát. Hned po příletu do UK mě čekalo zkouškové. To tu trvá dva týdny, do kterých vám narvou všechny zkoušky aniž by se vás ptali na osobní názor a když to náhodou nevyjde, tak myslím že nějaká šance je ještě v srpnu... Vtipné, zvlášť když člověk spoléhá na mezi erasmáky proslulé rčení: "proč by nás vyhazovali od zkoušek, vždyť nám o nic nejde!"

Pravda, první zkouška byla dalo by se říct až extrémně jednooduchá, což mělo za následek ztrátu jakékoli další motivace do zkoušek dalších, pokud lze vůbec ještě říct, že jsem nějakou motivaci měla. Takže v pátek narozeninová oslava, v sobotu zase ven, v neděli poslední pohled na knihu, kterou jsem chtěla přečíst a na tři další, které jsem měla přečíst a v pondělí hurá na zkoušku číslo dva.

Přátelé, objektivné říkám, a to teď mimořádně nelžu, že to nebyla ani trochu sranda. V 9:30, při pohledu na seznam otázek jsem měla pocit, že jsem zapomněla mluvit anglicky. Z 12 mi stačilo vybrat si jen dvě a fakticky napsat jednu. Nicméně když jsem si je četla potřetí a polovině jsem nerozumněla a u poloviny jsem nedokázala napsat odpověď a třetí polovina byla z té jediné přednášky na které jsem nebyla, tak se mi začaly třást ruce a jsem si jistá, že kdybych měla mluvit, třásl by se mi i hlas.

Asi po půl hodině pocení a neustálého opakování slov jako "spostřeď se" a "to zvládneš" jsem se rozhlídla po třídě a zjistila, že všichni něco píšou. Tak si říkám, taky něco napiš, je to lepší než nenapsat nic. Tak jsem začala něco psát, ale pak jsem zjistila, že si nemůžu vzpomenout na slovíčko přizpůsobit se, což bylo vlastně klíčové slovíčko u celé otázky, tak jsem je vynechala, že si pak vzpomenu, ale pak jsem zapomněla, že jsem si měla vzpomenout, tak jsem je už nedoplnila. Pak jsem měla uvést příklady, které jsem nějak neměla k dispozici a citovat literaturu, kterou jsem nepřečetla a pořád jsem se potila, víc a víc, a lidi kolem mě něco psali a hodiny tikaly a kontroloři kontrolovali a... Ano, tak takovy pocit by nikdo ve svym zivote nemel zazit a ja, protoze jsem ho prave zazila jsem se rozhodla delat vse proto, aby ho uz nemusel zazit nikdo jiny, jeste tedy nevim jak, ale hned, jak se strasne opiju, abych ten pocit zahnala, se nad tim zamyslim...

Eseje jsou zpět, aneb ty máš na víc, já to cítím!

2009-12-30T05:13:00.001-08:00

Drazí přátelé, psala jsem vám tu, jak jsem bojovala s anglickými eseji a mohu vám teď s radostí oznámit: dobojováno. Eseje jsou hodnoceny anonymně a po zdárném oznámkování a odpečetění učitel vyvěsí nad dveře seznam časů, kdy se můžeme pro výsledky zastavit.

Jako první jsem se zastavila pro svůj výtvor o vlivu industrializace na volný čas. Paní doktorka, která práci četla, měla přednášku za celý semestr jednu a jediný, co si z ní pamatuji, bylo, že polyká konce vět a není jí moc rozumět. Nahlásila jsem své jméno, ona chvíli koukala do papírů a pak se na mě usmála a povídá: „Hm, hm. No, mám takový pocit, oprav mě, jestli se mýlím, mám takový pocit, že máte na víc. Ano, že máte ty znalosti, zajímavé myšlenky, ale že máte nějaký problém s jejich vyjádřením.“
„Víte, já jsem Erasus student.“
„Ahá, no tak to je teda výborná práce, pokud angličtina není váš první jazyk, to já mám anglické studenty, kteří píšou mnohem hůř! No, ohodnotila jsem to známkou 51%.“
„Hm, a mohu se zeptat, co to jako znamená?“
„To je velmi respektováníhodná známka.“

Aha. Abych to vysvětlila, moc vám to nemohu vysvětlit. Celý ten známkovací systém jsem nepochopila a spoléhám se jen na to, že prostě nějak prolezu a vzhledem k tomu, že mi Praha nic moc neuzná, tak jsou mi nějaké známky šumák. Stejně jsem přistupovala už k psaní těch esejů a tak se mi má Polka divila, proč se tak rozčiluju, že mám v hodnocení slovo choppy, protože mě viděla při práci a tak předpokládala, že to očekávám.

Hodnocení eseje by mělo představovat 30% mé celkové známky, zbytek bych měla dohnat na zkoušce. Rozmezí možného hodnocení je sice až do 100%, ale bylo mi oznámeno, že víc než 80% nikdo nedává. 40% potřebujete, abyste prošli, 50-60% je to s tím respektem a kolem 70% je už dost velký úspěch. Jeden můj anglický kamarád mi ukazoval svou esej, za kterou dostal 74%, ukazoval mi ji 3x za půl hodiny, z čehož jsem usoudila, že tak dobrou známku ještě nedostal a že na něj rodiče budou opravdu pyšní.

Nicméně, ať mě slovo choppy rozdurdilo jakkoli, paní doktorka nepoznala, že nejsem Britka a to by mě mělo těšit dostatečně. U mé druhé eseje pan doktor nejenže poznal, že nejsem Britka, ale zřejmě mě i přesně identifikoval, protože Ženy české renesance objektivně nikdo jiný citovat nemohl. Řekl mi, že téma jsem si zvolila správně (jak renesance ovlivnila přístup k ženám), protože jsem mohla využít i další prameny (očividně ho ten Janáček zaujal). Pak měl nějaké všetečné dotazy jako proč jsem před Early modern period nepoužila člen, jestli jsem tím chtěla něco říct a když jsem řekla, že je to pravděpodobně jen gramatická chyba bez hlubšího významu, dal mi 70% a poslal mě domů.

Upřímně, nevím, co se s těma divnýma procentama bude dít teď, jestli to nějak převedou na těch 30% a pak to sečtou s tím dalším výsledkem převedeným na 70% nebo jako co a asi je mi to docela jedno. Zjistila jsem jediné, jde to.

My past and my future...

2009-12-16T08:49:00.000-08:00

Když jsem si to četla, tak jsem se smála, vy se možná tak nezasmějete, ale přátelé, to je moje realita!!! Naprostá většina (ne-li všechny) body jsou stoprocentně pravdivé a mohu je podepřít vlastní vtipnou historkou. Teda kromě těch bodů o polonahých ženách. To není vtipné, ale smutné;)

1. One out of 4 words you hear in the streets is "fuck" or "fucking"
2. You have tried the symbol of British food, a breaded piece of fish with fries and they call it "fish & chips".
3. You see semi-naked girls in the streets and boys wearing t-shirts with temperatures below zero.
4. You are shocked to see that the Uni is closed, city is collapsed and people stranded if streets are covered with more that 5 cm of snow.
5. You have travelled to London just for 1 pound with
a fun fare, and you love it.
6. You wake up every morning knowing that it's quite unlikely that you're going to see the sun.
7. You drink pints every day and you love them
8. You see people having a pee while they get money
from a cash machine.
9. You realize that dinner time is 6pm
10. You see people drunk in the streets at 8pm.
11. You see old people getting pissed in Potters Wheel (Wetherspoon)
12. You are kicked out of a pub at 11.30 pm
13. You have learned the difference between pasty and pastry and you've tried a Cornish Pasty.
14. You see people wearing flipflops and shorts even though it's raining.
15. You've said "cheers mate" more than twice
16. You've tried to buy a traditional coffee maker and you've failed.
17. You realize the most important religion is not Christianity but Rugby.
18. You wonder how people wash their intimate parts without a "bidé"
19. You wonder why the concept of "proper curtains" hasn't arrived to this country yet.
20. You hear and say "sorry" at least 10 times a day.
21. You've seen naked women on the second (and first, and third...) page of the daily newspapers.
22. After a failed conversation with someone in the street you wonder whether he/she was speaking in Scottish, Gaelic, Welsh, Cornish, Irish or English.
23. You see Tesco as an important social meeting point.
24. You have struggled trying to convert from Farenhait to Celcius, from Miles to Kilometers and from Pounds to Euros, but you know a pint is 0.56 litres.
25. You have been driving on the wrong side of the road
26. You have seen old people smiling at you in the street
27. You have been asked for "some spare change" by an unknown person.
28. You see 3 kebab shops and 2 indian restaurants in every street.
29. You've had a Full English Breakfast with bacon, eggs, sausages, beans, etc and you think it's amazing
30. You've had a burger, chips and beans on the same plate.
31. You've thought more than ten times that the car you have just seen was driven by nobody
32. You have tried to destroy the fire alarm at least a couple of times.
33. You have wondered about the wildlife present in your carpet.
34. You see a group of people wearing fancy dresses every time you go out at night.
35. You have been in a pub next to a really drunk lady, that you think could even be your grandma.
36. You think you're going to visit a palace, a castle or a chapel and you only see a few old stones.
37. You realize that taking a cab is almost free (according to a certain person from Norway).
38. You're outside and don't even notice it's raining anymore, because it is just simply normal to you by now.
39. You realise that any kind of food can be eaten with anything else, no matter how wierd the combination is.
40. You have six months of holidays in a year.
41. In case you need to get your hands clean, you realise that you only have two options: boil your hands in water near to 90º or see how they become two beauty ice-cubes.
42. You have a sink in your bedroom.
43. You can't buy shoes in any shop because they all smell like feet!!
44. You find machines in pubs in which you can buy condoms, vibrators, lubricant and even a Hair Straightener.
45. Your house and surroundings are full of rubbish bags because rubbish is collected just once per week.
46. You ask for a double whisky in a pub and the quantity you're given is just ridiculous!!
47. You see potatoes everywhere, in all different forms and shapes, i.e. boiled potatoes, jacked potatoes, smashed potatoes, chips, crisps, etc.
48. You realize that burping in the library is something normal.
49. You realize that no matter how weird the clothes you're wearing are, people just won't care.
50. You have hoovered your room at least once.
51. You shake the hand of someone of the opposite sex you've just met.
52. You drink as much tea with milk as you drink beer (at least 5 times a day).
53. You realize that being served alcohol in an academic seminar is completely normal.
54. You learn that 4 cups of tea per day is good for you.
55. You have stopped questioning why there are carpets even in the bathrooms
56. You know there is a fair chance your house is filled with mould.
57. Your floors and roofs are in serious decay after years of leakages and no maintenace.
58. You have a fire exit in your house.
59. You find yourself breaking into an english accent when trying to order a cuppa tea.
60. You have mushrooms in your toilets.
61. You see daffodils growing EVERYwhere, all year round.
62. You find yourself discussing what make of baked beans is the best...and it doesn't scare you
63. You see all four seasons in one day. first sun (oh blessed sun!), then rain, then snow, then hail. and sun, and rain, then...aaaah!
64. "hello/hey, how are you?" is replaced by "you alright?"
65. You find yourself going out partying wearing only a little top... and it's raining! And above all it's normal because everybody is dressed like that!!
66. You realize that burping in the middle of a lecture is something normal.
67. It's only five and every single shop is closed!
68. You've bought something at Argos!!
69. You think it's normal to sleep on a mattress which was considered old-fashioned crap in Europe 30 years ago.
70. You don't go out to go out but to get drunk.
71. You don't mind the food anymore...
72. Subway is the healthiest meal you can think of
73. You think that having a dildo is mandatory for every woman, and that ann summers rocks your sexual life!
74. You find normal that in clubs the ladies are full of screaming semi-naked drunk (British) girls trying to do their make up and hair again and again.
75. You feel like being a nun when you wear trousers or skirt longer than your knees and tops to go out
76. You go to the lectures just for sleeping..lying on the table, chair..it doesnt matter!!!
77. You discover that a simple ticket of the train can vary from a price of 8£ to 30£.. for the same train, time and journey
78. You realize that you have never seen an English Restaurant
79. You move into a house and realise that you can't open the windows!!
80. You're in the top back part of the bus, and a 9 years old chav asks you for a lighter
81. You realize that British people are queuing politely everywhere except at the bar counter
82. You discover there is a "potato" function on the microwave!!!
83. You phone a Hospital emergency service at night and you are speaking to a non-medical person on duty who will ask you a lot of questions and then decide if its an emergency. This person will even ask to speak to the almost unconcious patient and ask you to describe whether the person looks pale, the eyes are yellow, blue, red.Any bleeding...blah blah and then tell you that a doctor will only be available at 9.00 in the morning...(after an hour of questioning) and you are worried that the patient might die in the meantime but you have no other options :-(
84. Your umbrellas have got broken at least twice and you are still hoping not to break the new one even if it's May!
85. You see your housemate ordering chinese food or pizzas three times a week
86. You realize that you can get decent (dark, rye, healthy) bread in every European country except for the UK...and no, Toast is not considered a proper kind of bread.....
87. You are no longer suprised to see fans and radiators on at the same time (either in February or June!)
88. You are certainly annoyed by their stupid sockets
89. You realize that every product you buy "may contain trace of nuts"
90. Your sentences begin with.."to be honest"..
91. You are addressed as "treacle, sugarplumb, darling, sweetheart, love, ...." (and all other versions of nicknames in that genre you normally only call your wife/lover) by the staff in supermarkets, pubs and restaurants.
92. You are affected by CCTV paranoia.
93. You can see, on a saturday night, Dancing on ice, strictly come dancing, pop idol, x factor, big brother, big brother celebrity, I'm a celebrity get me out of here (and so on) simultaneously!
94. You are not surprised to see an old lady, her daughter and her granddaughter dancing together in a club.
95. You talk about the weather all the time.
96. You hear "WHA" instead of W-H-A-T ! and "THA" instead of T-H-A-T!!!
97. You have asked to borrow ten "quid" instead of ten pounds from someone
98. It is 23.45 and the bell rings in the pub. Last orders mate, lets have 2pints each...
99. You have to pull a string to switch on the light or get the water from the shower!!
100. You realize "taking the piss out" of someone is not a medical procedure
101. You realize everybody just gets crazy in a club when Dj plays Mr. Brightside (The Killers), Place your hands (Reef), Don´t Stop me Now (Queen)!!LOL or the Baywatch theme...
102. You have to mind the gap between the train and the platform.
103. Every door is a "fire door" that you have to "keep shut".
104. You start celebrating Christmas Time right after Halloween.

Článek pro Lukeho

2009-12-02T05:53:00.000-08:00

Slíbila jsem Lukemu, že mu napíšu článek. Nejprve jsem mu teda slíbila, že na svém blogu vystavím fotku s dárkem, který mi dal před odjezdem, tak se stydím, že mi to trvalo víc jak dva měsíce, ale on by se měl stydět za to, co mi dal. Další obsah tohoto článku je plný dvojsmyslů, odkazů na proběhlé události a chtěla bych poprosit všechny, aby si z toho nic nedělali a rozhodně aby to nebrali moc vážně. Děkuji.

Milý Luke, hodně jsi mě jako naštval, že letošní Silvestr proběhne separé, ale chápu tvé důvody a proto ti odpouštím. Dlouho ti již chci napsat tento článek, jen je to pro mě takové zásadní a trochu je mi to také trapné, tak jsem hledala slova, jak to vyjádřit.

Víš, mnoho jsme toho zažili a taky toho o sobě hodně víme. Ty proto, že já hodně mluvím a já proto, že se mě snažíš vždycky trumfnout. Občas se mi zasteskne po našich hádkách, je prostě těžké najít někoho, s kým se člověk může dostatečně servat, jsme prostě dobrý tým.

Je tu jedna věc, ve které jsme se nikdy neshodli a asi nikdy neshodneme. Víš, pamatuješ si, jak jsme jednou takhle byli spolu v Irsku, postavili jsme si stan na místě, kde to bylo zakázané, nebyli tam skoro žádný malý hnusní pidžinsi, prostě ideálka? Byly tam písečný duny a kousek bylo moře. Tak jsem se byla večer projít po pláži, to je totiž moc příjemná zábava se procházet po pláži. A pak jsem se šla projít po pláži ještě ráno, protože ty jsi lemra líná a nechtělo se ti vstávat.

Luke, tehdy jsem si myslela, že jsem jen snědla něco špatnýho, ale teď tady, na tomhle místě, kde mám moře prakticky za domem, jsem zjistila, že to nebylo jídlem, ale že to bylo prostě jenom romantický. Jo, moře je romantický. Jak sviňa. Když jsem přijela, tak jsem se pořád jen procházela po břehu moře. Vydržím zírat do moře hodiny a hodiny. Moře je krásný, takový tajemný a neuvěřitelně romantický. Ano Luke, je to tak. Asi mě nikdy nedostane večeře při svíčkách (uf, teď se mi navalilo), ale moře, to je fakt síla. Dokonce se mi špatně usíná, když jsem se nebyla projít po břehu moře (a vypila jsem před tím hodně kafe). Mám známý, kteří mají okno přímo s výhledem na moře. Trávím s nimi hodně času a snažím se je donutit, aby mě pozvali na návštěvu. Kdyby tu nebyl zakázaný pít na veřejnosti, piju pivo na pláži každej den. A dělám u moře i jiný věci. Napsala jsem si dokonce seznam věcí, který chci dělat na pláži a postupně si je odškrtávám (teda teď už moc ne, ty jednoduchý jako grilování na pláži už mám a s těma dalšíma je docela problém. Na takový rande na pláži třeba nějak pořád nemůžu nikoho zlanařit…).

Tak Luke. Věř mi, že vím přesně, jak se teď tváříš… po Aleniné svatbě mě už nemůžeš překvapit. Ty sis to asi myslel taky a hele jaký další překvapení pro tebe mám… Tak. A je to venku, Dufča romantik. A neříkej, že‘s to tušil, protože‘s to asi tušil, což mě štve ještě víc. Nejsi totiž zrovna člověk, kterýmu dávám zapravdu lehko… Ale je to tak, nenabrečíš;) Užij si ten pocit!

Česko – Polská párty aneb „What the hell happened yesterday?“

2009-11-29T08:33:00.000-08:00

Ano, takto komentovala páteční noc jedna z účastnic naší Česko-Polské akce. V tomhle městě je trochu problém najít místo, kde se můžeme jako studenti sejít, popít, popovídat si… Většina erasmáků bydlí na kolejích, což znamená malé nepohodlné pokojíky a kuchyň, kam se víc než pět lidí nenarve, sedm možná, když budou stát a nebudou se moc hýbat. Ani priváty nejsou zrovna výhra, je to kombinace moc daleko, moc malý a majitel zakázal studentské párty. Tento problém jsme musely vyřešit jako první, když jsme se v nějaké světlé chvilce rozhodly s polskou kamarádkou naši nacionalistickou (i když přiznávám, že Česko-Polská kombinace je poněkud netradiční) party uspořádat. Možná jsme o tom teda měly chlapci, jehož byt jsme si vyhlídly, říct dřív než všem ostatním, ale co už, nakonec souhlasil s poskytnutím prostor, když nebude muset vařit.

Hlavním lákadlem byly české a polské nápoje (díky rodičové za tu becherovku, přišla vhod) a také česká a polská kuchyně. Všichni dobře víte, že vaření nepatří mezi mé nejmilejší záliby, tak jsem se rozhodla nepokoušet se o něco příliš složitého jako třeba knedlíky a podobně a zvolila jsem studenou alternativu. Naložený hermelín (přesněji řečeno camembert) se povedl ale neuvěřitelně a sklidil veliký úspěch. Utopenci nebyli zavření moc dlouho a taky pořadního špekáčka aby člověk pohledal. Použitý substitut nebyl ani zpola odpovídající. Celé páteční odpoledne jsme pak strávily vytvářením pirohů nadívaných bramborama se sýrem. Naprosto dokonalé! (Doporučuji pro ilustraci kliknout na fotogalerii, podmínky bojové a postup netradiční.)

Pozvaly jsme spoustu lidí, přišli všichni a přišlo jich dokonce víc. Hrála veselá polská hudba, lidé jedli, konverzovali, pili… Ano, pili. Dostáváme se do bodu, který je docela zásadní pro další vývoj událostí.

Měly jsme jednu láhev becherovky (která se pak zázračně rozrostla ještě o jednu) a jednu láhev žubrowky a pozvali jsme 20 lidí. Říkáme si, každý ochutná, kupovat něco víc nebudem, ať si každý přinese pití, co a kolik bude chtít a potřebovat. A oni přinesli. Hodně. Ale to by pořád nebyl problém. My jsme si zkrátka neuvědomily, že například pro francouzské ženy znamená ochutnat dva druhy pití naprosto se zřídit. Navíc jsem chtěla, aby ochutnali becherovku samotnou, protože chuť je to typická, nač do toho hned rvát tonik. Přátelé, asi jsem tam ten tonik narvat měla. Pokud má alkohol víc než 17% a není zároveň silně ředěn, stává se pro naše spoluevropany ze západu naprosto nepopivatelný. Proto jediný, komu becherovka chutnala, byl Bulhar… a pak ještě cosi tvrdili Finové, ale to si myslím bylo spíš z lítosti, protože mě to jako hodně mrzelo.

Každopádně si ale myslím, že se naše akce hodně povedla. Já osobně jsem se ráno probudila bez kabátu, mobilu a foťáku, s polskou občankou a cizími klíči od bytu v tašce a trvalo mi celý den, než jsem všechny tyto „drobnosti“ vyřešila (neboj mami, svoje věci mám zpátky) a překlenula obávaný ranní stav obvyklý po podobných večírcích. Taky myslím, že jsme iniciovaly různé další národnostní menšiny k úvahám o uspořádání něčeho podobného. Nás už asi netrumfnou, ale mohou to také pojmout nějak netradičně, ne?

Lenka na výletě aneb nemůžu za to, že prší, protože tady prostě prší pořád.

2009-11-29T08:14:00.000-08:00

Když jsem v září přijela do Aberu, nepršelo. Nepršelo prvních čtrnáct dní, pak jeden den mrholilo a pak zase čtrnáct dní nepršelo. Bylo to zvláštní, neočekávané, ale příjemné. Později, když pršet začalo, tak jsme si říkali: „Konečně jako v Anglii.“ A dělali jsme si z toho legraci. Dnes už se nesměje nikdo, ale už se ani nikdo nerozčiluje, už o tom nikdo ani nemluví.

Několik pravidel anglického deště. Když prší, tak fouká. Když fouká, nemá cenu používat deštník, protože se vám bude otáčet semo tamo a maximálně vás ještě víc postříká. Deštník po chvíli přestane fungovat tak jako tak (jo mami, to jsem ti chtěla říct, že ten deštník, co jsi mi dala, už nemám). Když neprší, znamená to, že brzy pršet začne, když prší, znamená to, že jen tak pršet nepřestane. Když je déšť slabý, není dobré nečekat na autobus, protože to přece není tak hrozný, protože síla deště je velmi relativní pojem. Déšť se pojí v zásadě pouze s jedním přídavným jménem a jedním příslovcem: „fucking“ a „again“. V Anglii je dobré používat voděodolnou řasenku i když člověk zrovna nejde plavat, protože i tak může potkat vodu. Hodně vody. I když zrovna neprší, není dobré chodit přes trávník, protože pršelo před chvílí a bahno tam bude tak jako tak. Nehledě na to, že v bílých polobotkách by člověk přes trávník neměl chodit nikdy, že Kačenko…

Když za mnou přijela Lenka na návštěvu, zrovna hodně pršelo (překvapivě). Mně to nezaskočilo, dokonce jsem se úplně divila, jak je z toho zaskočená ona. V Čechách totiž, když prší, tak i pršet přestane, myslím přestane na víc než dvě hodinky. To se tady nestává moc často. Z naplánovaného výletu nakonec sešlo, protože jsme zaspaly a stejně pršelo.

Ještě jedno dešťové pravidlo jsem zapomněla zmínit a to patří k těm nejdůležitějším, nejzásadnějším a taky umožnilo, aby vůbec Lenka něco viděla jinak než skrze rozteklou řasenku. Neprší tu v neděli. Teda, z tohoto pravidla jsou celkem časté výjimky, ale v zásadě platí. Déšť je tu slušně vychovaný a dopřává pracujícím pěkné chvilky volna v den sváteční. Může pršet konstantně celý týden, ale jakmile se minimálně před dvěma osobami zmíníte, že plánujete na neděli piknik, pršet nebude. Bude hezky, bude sluníčko, možná jen trochu větrno.

Možná mi nevěříte, protože u nás je to přesně naopak, ale zamyslete se nad českou povahou (tedy i povahou českého deště), mi si taky nic nepřejem, tak proč by nám měl déšť věnovat slunečné neděle? Jen ať je pěknej slejvák vždycky, když je v plánu cyklo nebo jakýkoli jiný výlet, když zrovna máte jediný den čas okopávat záhonky a když se vám zrovna nechce učit.

Nic přátelé, je sobota večer, venku leje jako z konve a já jdu spát, abych byla ready na zítřejší vycházku;)

Měním se, přátelé, měním…

2009-11-27T03:03:00.000-08:00

Ano, dneska se opět po nějaké době můžete těšit na článek, jehož hlavním účelem není pobavit, ale položit si pár zásadních, existenciálních otázek. Chtěla bych se tu zamyslet nad životem a pojmy jako je vlastenectví, národní i jakákoli jiná identita (Docentce Klusákové třikrát nazdar, že mi ukázala pravý význam tohoto pojmu),id, ego, superego (třikrát nazdar také Freudovi, že s tou podřadnou lidskou rasou ztrácel čas) a nad hodnotou modrých bot na vysokém podpatku v životě ženy.

Ve skupině mezinárodních studentů je nejběžnějším obsahem hovorů komparace čehokoli. Porovnáváme jídlo, školu, zvyky, návyky, zlozvyky, jazyky… člověk si uvědomí, že je Čech pořádně až když se dostane do kontaktu s něčím jiným, protože druhá otázka kdykoli si s někým třesete rukou (nebo ho oblíbáváte z obou stran obličeje, což je ta horší varianta) je odkud jsi. Vím toho asi víc o jednotlivých národech než o lidech samotných, což je mi trochu líto.

Nicméně, mimo to, že tahle země nejspíš způsobuje, že se mi zpomaluje mozek a všechno mi nějak později dochází. Připadám si jak děti bilingvních rodičů – mluví sice dvěma jazyky jako rodilí mluvčí, ale naučí se mluvit později než jejich vrstevníci. Já na sobě pozoruji, že se mé intelektuální schopnosti přizpůsobují úrovni, ve které jsem schopna je vyjádřit, což v angličtině není zrovna vyhra.

Zároveň mám pocit, že ztrácím i některé přirozeně vrozené české návyky a principy chování. Uvedu jeden příklad za všechny, který konec konců inicioval tyto moje hluboké úvahy. V úterý večer jsme se s kamarádkou záhadným způsobem dostaly k poukázkám na jídlo zdarma v naší oblíbené restauraci. (Jednoduše je někdo zapomněl na stole před námi). Tak jsme se rozhodli je hned následující den spotřebovat. A protože byly každá pro dvě osoby, pozvali jsme i další, ale nakonec jsme byli jen tři.

A teď. Co by udělal správně vychovaný český člověk? Odpověď je, že by si objednal čtyři jídla a to přebývající si rozdělil. Co jsme udělali my? Objednali jsme tři. A pak, když se objevil někdo čtvrtý, už jsme z nich to jídlo nedostali. A já jsem si říkala, co je to ženo s tebou? Taková základní, školácká chyba? Co bude následovat? Prvni nevyuzita vec zadarmo jen spusti lavinu a cely system se zhrouti.

Bylo mi z toho smutno a rozmrzelo mě to, tak jsem si potřebovala zlepšit náladu. Zakonverzovala jsem se se svou českou přítelkyní na rohu ulice a jen tak mimochodem jsem jí ukázala úžasné modré lodičky, za výlohou. A teď je mám na nohách. A je mi v nich trochu zima, protože jsou bez špičky. Ano, koupila jsem si modré vysoké lodičky bez špičky a po celou cestu domů jsem nepřišla na to, kam bych se v nich mohla vypravit ani co bych si k nim mohla oblíct.

Sedím teď ve svém pokoji, mám na nohou modré boty a dochází mi, že v mém životě nastal velký posun. Kdo to neví, tak když si žena koupí boty v jiné barvě než černé, hnědé nebo bílé, znamená to, že k těmto botám bude moci nosit jen určité, přesně definované, pečlivě vybrané barevně ladící oblečení. Se zvyšujícím se počtem různobarevných bot se zvyšuje počet oblečení, které k nim musí žena pečlivě vybírat. To je, přátelé, jeden z posledních stupňů na její cestě k dospělosti, kterému předchází tělesné změny, rozkol s rodiči, uvědomění si, že muž je jiná odrůda člověka, pokusy o kříženích různých odrůd lidí, smíření se s rodiči, uvědomění si, že je stejná jako její matka, boj s tím, že je jako její matka, smíření se s tím, že jako její matka a po čemž následuje už jen svatba a dítě a sebrané dílo Aloise Jiráska.

Měním se přátelé, ale nebojte se, to v těch modrých botách, to jsem pořád já… i když trochu jiná;)

První esej a co to se mnou dělá

2009-11-13T10:08:00.001-08:00

Přátelé. Nebudete tomu věřit, ale napsala jsem svou první esej v angličtině. Teda, nepřišlo mi to ani tak hrozný, ale pak jsem to poslala kamarádce na opravení a zjistila jsem o sobě jednu hroznou věc. Ale vůbec nepoužívám členy. Ale vůbec. A tím vůbec, myslím vůbec. Strávila jsem večer dopisováním the/a/an před téměř všechna podstatná jména a to jsem ignorovala její poznámky za větou typu: „tak tomuhle vůbec nerozumím…“ A „nevím, jestli jsem tvou myšlenku pochopila správně, ale nemělo by to být spíš…“ a podobně.

Moje téma: „Jak industrializace ovlivnila způsoby trávení volného času?“ Přátelé. Není to tak hrozný, jak to vypadá. Původně jsem si teda brousila zuby na něco zajímavějšího. Něco jako: „Jakými způsoby se podílela hudba na budování národní identity v Británii ve dvacátém století.“ nebo „Do jaké míry britská hudba reflektovala, případně budovala generové role a sexuální identity v průběhu dvacátého století?“ Ovšem co naplat, angláni jsou už zaběhlí a vypůjčovali mi všechny knížky ještě dřív, než jsem vůbec zjistila, jak se to dělá. (A že je to sranda, mají mašinu na půjčování i na vracení a všechny knížky na policích, je to jako v pohádce.)

Vybrala jsem si téma a zjistila, že čtení v angličtině je dost opruz, protože i když tomu náhodou aspoň trochu rozumím, trvá to všechno mnohem dýl. Tak jsem se nejprve snažila něco uvařit z vody, pak jsem použila nějaký výpisky z hospodářských dějin od Míši (díky za ně;), pak jsem použila výpisky z přednášky odtud, ale pak jsem zjistila, že to asi není úplně ono a tak jsem si půjčila asi 8 knížek a najela na obvyklý hromádkový systém.

Nejprve jsem se trochu zalekla, protože v brožurce „jak psát eseje“, kterou jsem vyfasovala z departmentu, jsem narazila na kapitolku: Proti nůžkám a lepidlu. Byla tam zhruba popsaná běžná metoda mé práce, v určitých kruzích známá jako kompilace. Poté, co jsem se asi hodinu snažila formulovat své vlastní myšlenky, jsem se rozhodla tuto kapitolu ignorovat a začala jsem citovat všechno, co se mi hodilo do konceptu.

Esej měla mít rozsah 2000-2500 slov (tedy to vychází tak na 6 stránek řádkování 1,5). To není moc. Zvlášť když máte, stejně jako já, rádi úvody. Úvodem jsem se dostala na číslo 1300 a zavětřila jsem problém. Dotáhla jsem to na nějakých 2800 bez jakékoli šance to zkrátit. Tedy myslím zkrátit bez toho, abych to musela celý přepsat. Tak jsem se byla zeptat, jako že jsem se trochu rozjela a jestli je to moc problém, když to nechám tak. Zahrála jsem na city, protože přece jenom, ten jazyk mi dělá problém a vyšlo to. Ještěže tak.

Nakonec jsem vyplnila specielní formulář, kde jsem uvedla své jméno, číslo a další náležitosti. Odevzdala jsem dvě kopie a teď čekám. Byla to pro mě novinka, ale známkování a hodnocení je anonymní. Odevzdáte do kanclu práci a oni ji očíslují a předají učiteli. Ten na to mrkne, napíše hodnocení a zase to odnese do kanceláře, aniž by měl tušení, kdo to psal. Trochu mě to vyděsilo a zmenšilo to důležitost představovacího kolotoče, který jsem povedla na začátku semestru. Naštěstí mi v žilách proudí česká krev. Je to vlastně prosté. Vzhledem k tomu, že jsem z celého departmentu asi jediná schopná citovat českou literaturu, myslím, že mám shovívavé hodnocení v kapse.

Tak uvidíme, snad to dopadne, no…

Jak nás sebrali policajti aneb „Víte, že se tady nesmí pít na ulicích?“ „No tak to teda v žádném případě nevíme!!!“

2009-11-13T07:11:00.001-08:00

Byla jsem takhle jednou na domové párty (přeloženo do slova). Když jsme přišli, skoro nikdo tam nebyl, z toho jsem polovinu lidí neznala a museli jsme hrát veselou zahřívací hru. Naštěstí náš tým byl velice úspěšný, a proto jsme si nemuseli pít panáky navzájem z břicha ani mlíko z talíře jako kočky a vesele u toho mňoukat. Jen jsem pořád nemohla přijít na to, proč tu hru hrajeme a proč mě těm lidem nikdo nepředstaví. Naštěstí začali přicházet další návštěvníci (přičemž poměr lidí, které jsem znala, se začal zmenšovat) a to nás „donutilo“ hru ukončit.

Společnost se pak rozdělila na tři skupiny, skupina hrající ale opravdu malý, malinkatý ping pong, skupina snažící se navzájem se opít házením míčků do piva (zájemcům vysvětlím pravidla na písemné požádání, hra je to mimořádně účinná, zvlášť když přiberete do týmu abstinenta s nebezpečně přesnou muškou) a třetí skupinu (do které jsem se počítala i já), která se držela své plechovky nechutného anglického carlsbergu a pokoušela se o konverzaci. A občas dostala míčkem. Prostort o byl opravdu malý.

Zhruba po třech hodinách už se v místnosti nedalo dýchat a přišel muž, kterého nikdo neznal, ale který přinesl absint a tak byl iniciačním rituálem slavnostně přijat do skupiny. Poté, co padl i absint jsme rozhodli k ústupu, nebo spíše přesunu. Uchopivší poslední plechovku něčeho, co se pivu podobalo ještě míň než zmiňovaný carlsberg, jsem se s finskou dvojicí vydala vstříc jednomu ze dvou klubů, které se v tomto bohem zapomenutém městě nachází.

V družném rozhovoru si to šineme skrz park, o kterém někteří pamětníci tvrdí, že tam stával hrad, když tu najednou z křoví vyskočí dva. Ano, dva policajti, muž a žena, žena o hlavu větší a tak o patnáct kilo těžší než muž a na rozdíl od podobných dvojic v Čechách, oba hráli klaďase.

„Hej, přátelé, jste místní?“
„No to nejsme…“
„A víte, že je tu zakázáno pít alkohol na ulicích?“
„No, na hlavní ulici je to zakázáno.“
„No to ne, tady je to všude zakázáno.“
„Aha, tak to jsme teda vůbec nevěděli, tak to se moc omlouváme, teda, co teď s tím budeme dělat, to je nám ale opravdu moc líto, ono je to ve Finsku uplně normální, teda jako povolený, ne v Čechách my pijem vlastně jen na ulicích, to mně ani nenapadlo, teda, nemohli bysme to nějak tak teda, to nás ale opravdu dost jako mrzí!“
„Ne, v pořádku přátelé, támhle je odpadkový koš, tam ty plechovky hoďte, my si tu jen teď od vás vezmeme občanky, mrknem na to, zapíšeme si vás a příště ale teda už bez alkoholu, jasný?“
„Jasný, určitě, to jste teda moc hodný, to policajti ve Finsku, to by takhle určitě nedopadlo, a čeští policajti, to si nedokážete představit, to jste na nás moc milí, ale vážně.“

Tak jsem zaregistrovaná jako alkoholik. Naštěstí si nevzali otisky prstů a můj popis, blond vlasy, modrý rifle… Myslím, že jim uteču, ale příště, přátelé. Příště to bude chtít více ostražitosti.

Začalo sviňsky pršet a byl Haloween

2009-11-13T07:01:00.001-08:00

K první části nadpisu bych chtěla říct toto: nemám ráda déšť obecně. Mám ráda bouřky, když člověk sedí v teplé místnosti, srká čaj, už je večer a nic se nemusí a venku je tma, prší, hromy, blesky… Nemám ráda, když jsem venku a fyzicky cítím dopadající vodu na svých vlasech, obličeji a po nějaké době i celém zbytku těla. Bez toho odpor Britů k jakýmkoli formám tepla, obzvláště v prostorách jako je knihovna nebo můj pokoj mě bohužel zbavuje možnosti si užít mnou preferovanou variantu deště. A čaj, do kterýho musíte narvat mlíko, bo jinak se nedá pít to bohužel nespraví.

K druhé části. Byl Halloween. Byl to můj úplně ale úplně první halloween, tedy pamatuju si nějaký English weekend tak před 6 lety (to samo o sobě je dost hrozný), kdy jsme vyráběli dýňové obličeje, ale myslím, že mnohem víc, jsem si tehdy užila puzzle (kdo si vzpomene?).

Tentokrát jsem se rozhodla se na vyřezávání dýně zaměřit, kamarádka mě pozvala na jakýsi meeting, kde se tato aktivita měla vykonávat, pozdě, takže jsem málem nesehnala dýni. Nakonec jsem ji koupila ve zdravé výživě, což znamená, že byla nechutně drahá a jak byla zdravá, tak se i blbě vyřezávala, protože v sobě měla spoustu zdravé dužiny.

Meeting jsem si „užila“ ve společnosti mladých nadějných osmnáctiletých (aspoň doufám) žen, jejichž nadšené štěbetání bylo sem tam proloženo poznámkou, jako že to čtení hlavně je problém, že po stránce prostě musí přestat a to, že včera jedna přečetla tři a půl stránky se setkalo s nezvyklým nadšením.

Důkaz, že v UK vystuduje ale úplně každý a rada pro budoucí rodiče. Když zarobíte dost peněz, můžete mít doma klidně vola, jen ho musíte poslat na správnou školu.

Když jsem se zotavila z tohoto zážitku, mohla jsem se chystat na večer. Asi tři týdny předem jsem si totiž koupila ale teda úplně nejlepší kostým. Strašně krásný, čarodějnický šaty a klobouk a šálu, no prostě nádhera. Ve skutečnosti vypadají ještě líp než na fotce, myslím, že si je vezmu příští rok na ples…

Na párty jsem nenesla žádný alkohol, nesla jsem dýni. Všem se líbila a já, protože ještě nejsem v jazyce dostatečně zběhlá, jsem nepoznala, jestli to myslí upřímně, nebo je jim mě prostě líto. Každopádně jsem si užila svou dýní chvíli slávy a příští rok vyřežu třeba jednu vám;)

Cream tea a jak jsem nabrala, co jsem shodila

2009-10-31T09:46:00.000-07:00

Přátelé. Přes všechna varování a upozornění, že Anglie je nebezpečným místem pro osobní váhu (kurňa, zvlášť když mám jednu přímo v pokoji, člověk se tomu tak vyhýbá a ona si ho vždycky najde), se mi podařilo za první měsíc shodit 4 kila. Nebylo to dáno žádnou závratnou změnou životosprávy, nezačala jsem se živit zrním a zeleninou, nezačala jsem praktikovat žádné pravidelné cvičení ani bych neřekla, že je to čokoláda příliš drahá. To, co mi nejspíš pomohlo, byl až bytostný odpor k přeplněným autobusům, vybudovaným pouhým ročním dojížděním do Roztok a univerzita na kopci. Možná bych ještě doplnila nezdravé množství tance na jednotvárnou muziku, které už mě ovšem přestalo bavit, takže si je pro příště škrtám.

Jak už jsem napsala minule, jela jsem na výlet do Exeteru. Mám tam kamarádku, jmenuje se Angela, je napůl Němka a napůl Ruska, mluvíme spolu anglicky a rusky, když mluvíme o někom, kdo je přítomen a nechceme, aby nám někdo rozuměl. Obě rády chodíme na výlety a sdílíme i vášeň pro jídlo. Jen její matka je posedlá zdravou stravou o dost víc než ta moje, takže ona se aspoň trochu drží. Já jsem výmluva, jsem návštěva a něco speciálního, takže vždycky, když jsme spolu, skončí to nekonečným obžerstvím a omluvou, že pak se to zas srovná doplněný neustálou konverzací o tom, že musíme ale určitě začít cvičit.

Když jsem dorazila do Exeteru, v sobotu byl na plánu výlet do okolí. Tak jsme mluvily o to, jak rády chodíme na výlety, jak je tu v okolí krásně a boříce se do bahna jsme se rusky smály japonským spolucestujícím, kteří vyrazili v plátěných teniskách. Výlet končil grilováním na pláži. Při čekání na druhý hamburger jsem si ještě neuvědomovala, co se tu na mě chystá. Při zmrzlině před odjezdem zpátky do města už mi to začalo pocvakávat.

Večer jsme se vydali s dalšími mladými nadějnými právníky do hospůdky (moc pěkný místo, živá hudba a ne až moc opilých Britů). Čekala mě přednáška o přednostech anglického piva, a když jsem ochutnala asi pátý (ne, že bych je všechny vypila!!!) a pořád mi žádný nechutnalo mi bylo vysvětleno, že si musím zvyknout a že hlavní je rozeznat kvalitu, kterou poznám i když mi pivo nechutná. Ochutnala jsem dalších pět a opravdu, některý byly hnusný víc než ty další. Večer byl zakončen opravdu velkou pizzou.

V neděli po spánku prodlouženém časovým posunem jsme začaly smaženými vajíčky a pak se vydaly do města shlédnout katedrálu a ochutnat pravý devonský Cream Tea. Kdo si jako já myslí, že je to čaj se šlehačkou (no co, lijou si do čaje mlíko, tak si určitě budou schopní tam nastříkat i šlehačku), není tak daleko od pravdy. Cream Tea znamená, že dostanete k čaji ale obrovskou kopu zákusků (palačinky, čokoládový dort, jakýsi placičky s marmeládou, sušenky…), sendvičů (se šunkou, sýrem a ananasem), toustíky namočený v čemsi co je jako vysmažená šťáva z masa, ovoce a šlehačky je tam taky požehnaně. Ve třech jsme si objednaly menu pro dva, ale tak pro čtyři je to akorát. Myslela jsem, že se nezvednu natož, abych se někam přesunovala.

Po prohlídce zbytku města jsme si chtěly jít někam sednout, ale teda nejdřív by to chtělo něco na večeři. Ale jen něco malýho, protože jsme ještě cítily zákusky houpající se nám v žaloudcích. Ale nechtělo se nám nic připravovat, tak že si zajdem pro nějaký to také away. Přátelé. Po celým tom odpoledni se mi do sebe podařilo narvat kari a cheesy chips (hranolky se sýrem) a zapít to neředěným džusem z granátového jablka. I teď jsem si myslela, že už se nepohnu, ale zase jsem se překonala, abych se v hospodě dorazila jakýmsi nechutně sladkým drinkem s jemně meruňkovou příchutí. To byly sny…

Snídaně – müsli. Dobrý start. Na oběd velký řecký talíř s dvojitou porcí chleba, protože jsme nenažranci nenažraní. Ke kafíčku muffin. Čokoládový. Kampus v Exeteru jsem si prohlídla za deště a věděli jste, že Joan Rowlingová se při psaní Harryho Pottera inspirovala právě Univerzitou v Exeteru? Trochu škoda je teda to, že starou budovu kolejí už zbořili. Nevyhovovala hygienickým podmínkám. Smůla…

Ještě večer před odjezdem jsem do sebe stihla narvat Cottage pie (plněný masem, mačkaný brambory, houby a hráše) a po cestě domů pytel gumových medvídků a tuňákovou bagetu. Když jsem si ráno koupila horkou čokoládu ani jsem ji celou nevypila. To se prostě nedalo.

Kdo si myslí, že mě to změnilo, tak je na omylu. K večeři jsem měla grilovaný kuře a na závěr dva zákusky. Jen ta ručička na váze je zase tam, kde byla po příjezdu. Tak pěkně žádnej autobus a určitě musím začít cvičit;)

Výlet do Exteru aneb cestování vlakem napříč Velkou Británií

2009-10-31T09:36:00.000-07:00

Tak výlet do Exeteru se mi už dostatečně rozležel, tak vám mohu poreferovat, jak se to všechno seběhlo. To, že jsem si zabukovala tak „neuvěřitelně levný“ jízdenky s sebou neslo jednu malou nepříjemnost. Nebo spíš dvě. Jednak to, že jsem cestovala přes noc a jednak to, že cesta, která normálně trvá 6 hodin, se protáhla na celých 8 na cestě tam a dokonce na 12 na cestě zpátky. Tyto nepatrné nepříjemnosti mně ovšem nemohly zadržet a v pátek večer jsem skočila do vlaku a už si to šinu kamsi kamsi.

Měla jsem trochu cestovní horečku, protože měnění vlaků mi vždycky dělalo problémy, ale vytiskla jsem si přesný itinerář a jestli něco, tak anglické dráhy jezdí na čas. Zvládla jsem první přestup, zvládla jsem i druhý, a protože to měl být už poslední vlak, který končil zároveň v mé cílové stanici, pokojně jsem si vrazila do uší sluchátka a jala se spát. Průběžně jsem procitala a upadala do bezvědomí a kolem jedné v noci, kdy jsem před sebou měla mít ještě hodinu cesty, do mě žďouchla paní průvodčí, prý kam jako jedu. Tak jsem řekla, že do Exeteru, řekla jsem to klidně a v mém hlase se odráželo vědomí, že ještě minimálně hodinku si tu pospím. Paní průvodčí už tak klidná nebyla a vypravila ze sebe něco jako, že ten vlak do Exeteru nejede.

„What????“ vypravila jsem ze sebe já a nasadila ten nejzoufalejší obličej, jakej dovedu. Vždyť mi někdo kontroloval jízdenku, tak to mi nemohl říct už tehdy, že jedu blbě? Upřímně řečeno nemohl. Ve Velké Británii mají pěkný zvyk měnit trasu vlaku za jízdy. Oni to pak sice hlásí v rozhlase, ale to je těžký, když ten rozhlas vědomě ignorujete. Bohužel jsem si nezapamatovala jméno toho města, kde jsem nakonec vystoupila, ale vím, že to bylo asi tak 100 mil od Exeteru, byla temná noc a mé zoufalství se začalo prohlubovat.

Jako už tolikrát jsem se rozhodla dělat ze sebe blbce (nebo se chovat prostě naprosto přirozeně bez jakékoli přetvářky…) a vysvětlila jsem paní, že jsem to hlášení v Bristolu sice slyšela, ale pravděpodobně jsem plně neporozuměla sdělení, které nám mělo předat, a proto jsem proti zdravému rozumu zůstala sedět a vydala se opačným směrem, než jsem původně zamýšlela. Paní byla velmi milá a řekla mi, že to ale vůbec není moje chyba a že to nějak vyřešíme. Tak jsem si představila, jak si to šinu přes noc vlakem zpátky do Bristolu (tak dvě hodinky) a pak ještě do Exeteru (další pěkné dvě hodinečky) a že se ve vlaku nedá ale vůbec spát.

Pak se ale stalo něco, čemu jsem teda taky plně nerozuměla, ale tentokrát nebyl problém v mých značně omezených jazykových schopnostech. Paní průvodčí mě totiž předala jakémusi zřízenci v blíže nespecifikovatelné stanici, který se plně ztotožnil s mým zoufalstvím a, přátelé, objednal mi taxíka. Poslušně jsem mu odevzdala svoji jízdenku a vyfasovala papír na vyúčtování, ale stejně jsem se dost bála, protože se svými 20 librami v kapse bych asi moc dobře nepochodila.

Nakonec jsem dojela úplně zadarmo až k domu svojí kamarádky (což bylo fajn, protože nádraží bylo pekelně daleko), kde mě přivítala anglicko-německo-francouzsko-kanadsko-sudanska skupina místních obyvatel, spolužáků a podobných dalších individuí. Tak jsme se společně zasmáli a šli spát. Byl před námi dlouhý víkend.

Zoufalí lidé dělají zoufalé činy

2009-10-21T02:59:00.000-07:00

Je mi 22 let. Jsem ještě ve věku, kdy mohu říct bez okolků, kolik mi je let, nejsem ve formě, kdy mohu říct, kolik vážím, ale každopádně jsem v rozpoložení, kdy mohu konat šílené, neočekávané a nelogické činy a rozhodně nemám v úmyslu jich litovat.

Tak jsem si tak jednou seděla v knihovně (ne nad knihou, ale u internetu) a říkám si, co si takhle zajet na výlet do Exeteru? Abyste to chytili (toto slovo jsem tu nechala i po druhém přečtení, abyste viděli, jak už se mi míchá angličtina s češtinou. V podstatě jsem chtěla říct, abyste to pochopili;), v Exeteru není nic zajímavého k vidění, není tam žádný významná historická památka ani aqvapark, ani zoo, ani neleží v geograficky obzvláště zajímavé lokalitě. Do Exetru jsem se rozhodla jet ještě před tím, než jsem se vůbec ocitla ve Walesu. Důvodem je moje kamarádka, která tam jakýmsi způsobem studuje.

Na první problém jsem narazila záhy. Město, ve kterém se vyskytuji (Aberystwyth), se nachází uprostřed ničeho a dostat se odtud kamkoli znamená nadlidský úkol a stojí to nekřesťanské peníze. Když jsem si tak hledala spoj, který by snad i šel, narazila jsem na úžasně výhodnou nabídku (sedněte si, pokud stojíte a chytněte se opěradla židle) – 34 liber za zpáteční jízdenku. Je to dost, ale normální cena je 60 liber a to se studentskou kartou, za kterou jsem zaplatila 26 liber už dva týdny před tím. Tak jsem celá natěšená zavolala slečně, jestli m á volný gauč, že jsem už vlastně na cestě.

Čekáte problém? Ano, jeden tu je. V té změti anglických slovíček a čísel, kterým předcházelo £, jsem si nevšimla, že ten ale teda úžasně levný vlak jede místo obvyklých 6 hodin celých 12. Ano, to je dost… Tak jsem hledala, hledala, ptala se všude možně, ale pod 60 liber to nešlo a to teda uznejte, že to je ale opravdu moc peněz.

Tak si říkám, počkám. Ale přátelé, na co čekat? Život nám tu plyne mezi prsty a my pořád čekáme na něco, co ani neumíme definovat! Musíme se zvednout ze židlí a něco dělat. Příležitost nepřijde, nezaklepe na naše dveře a neřekne nám, teď a tady. To na nás leží všechna iniciativa. To my jsme zodpovědní za rozhodnutí, která učiníme a nikdo se přece nechce jednoho dne probudit, zjistit, že je mu osmdesát a že pročekal celý život.

A tak jsem šla a koupila si tu jízdenku. A pak jsem šla a půjčila si v knihovně hodně tlustou knížku. Moje sluchátka od mp3 totiž přestaly fungovat. Taky si budu muset připravit velkou svačinu. A nějaká konverzační témata pro zvědavé spolucestující. A asi koupím nějaký piva. Každý přece rád cestuje vlakem, nebo ne?

Vzpomínky na dětství a headphone party

2009-10-18T07:43:00.000-07:00

Někde jsem slyšela, že člověk časem vytěsní všechny negativní vzpomínky a v hlavě mu zůstanou jen ty pěkný, ničím nezakalený, optimistický. To je zřejmě důvod, proč je nostalgie mezi naší populací tak oblíbená. Protože si prostě nikdo nic moc špatnýho nepamatuje. Proto se poslední dobou slyším říkat, že Irsko byl jeden z mých nejlepších výletů a přitom jsem se promočená na kost zapřísahala, že už se do Irska nikdy nevrátím a proto taky máme rádi své rodiče, protože většinu udělených výchovných lekcí jsme už zapomněli.

Přesto mi nyní velmi živě vytanula na mysl vzpomínka z dětství, na kterou jsem velmi ráda zapomněla a nemyslela jsem si, že se někdy dožiji její restaurace. Kdo z vás to zažil, pochopí… Zánět středního ucha. Pytla, to je bolest, to si nedovedete představit. Úspěšně jsem se tady snažila přechodit chřipku, i když nás opakovaný mail varoval před prasečí pandemií a ať se radši izolujeme nebo cosi, bylo to anglicky, tak jsem tomu moc nerozuměla.

Každopádně tak si v klidu přecházím a najednou mi zalehlo ucho. Opakované „bába… Bába…“ nepomohlo, ale co už, to se spraví. Nespravilo. Závažnost jsem pocítila, když jsem se v neuvěřitelných bolestech opakovaně budila, teda když se mi zrovna podařilo usnout. Nadopovaná ibalginama jsem se vydala do školy, ale více méně proto, že jsem se chtěla zeptat, kam k doktorovi.

Po vyplnění dotazníku, kde jsem musela zaškrtnout všechny očkování a pohlavní choroby mě v ordinaci přivítal příjemně vyhlížející Ind a já jsem si vzpomněla, kdo to u nás v Klementinu vysedává po nocích nad učebnicí anatomie. Mluvil rychle a já jsem kývala úplně na všechno, takže když mi v lékárně dali kapky do nosu, byla jsem mírně zmatená. Vrátila jsem se zpátky a pokusila se vysvětlit sestře, že to musí být nějaká mýlka, protože já potřebuju něco na bolest, protože to hodně bolí. Jednoduchými větami se stoupající naléhavostí, ale přesto jsem neuspěla a čekala mě další probdělá noc.

Přátelé, plakala jsem, volala jsem mamince, nalila si do ucha slivovici, naprosto totálně se zfetovala vším proti bolesti, co jsem měla u sebe (průběžně, protože po dvou hodinách prášky přestaly působit a já se zas vzbudila a musela si šlehnout další dávku) což jsem zapila tou slivovicí a ráno s kruhama pod očima se vydala znovu do nemocnice, protože tohle jako teda asi ne. Doktor nepřišel, tak jsem si ho zabukovala na odpoledne a šla do školy. Špatnej nápad. Měla jsem v sobě tolik ibalginů, že jsem viděla učitele dvakrát, když jsem momentálně nepodřimovala.

Odpoledne mi doktor vysvětlil, že jsem si ty léky měla koupit sama, ale zřejmě se mu mě zželelo a předepsal mi antibiotika. Tak jsem do sebe narvala ještě něco, usla ve tři a vzbudila se v deset. Ráno. Protože mi bylo podstatně líp a protože už jsem měla koupený lístek, rozhodla jsem se, že půjdu na Headphone party. Což znamená, že vám dají sluchátka, kde na dvou kanálech hraje hudba a nespecifikovatelná skupina lidí se v naprostém tichu svíjí v neidentifikovatelném rytmu. Přijde vám to super? Přijde vám to dost šílený, když máte zánět středního ucha? Ano, má pravidelná dávka absurdity byla naplněna a další noc jsem nespala.

Cheers

Sobota je den jako stvoření k nakupování aneb co to znamená "central Europe"

2009-10-12T03:33:00.001-07:00

Hurá, jedeme na výlet. Pomyslela jsem si v prvním okamžiku, když jsem se dozvěděla o výpravě do Cardiffu. Prý tam mají pěkný hrad:) Tak jsem se uvolila vstát v pět a jet čtyři hodiny autobusem, tím nejnepohodlnějším autobusem ever.
Když jsme dorazili, absolvovali jsme na probrání kafe ve Starbucksu, ovšem ženy probudilo až jediné slovo: SHOPPING. Proč ne, říkám si, dáme si nějaký ten šoping, stejně potřebuju kabát, a pak mrknem na ten hrad. Přátelé. Nejsem si jistá, jak rozumíte anglickému slovu shopping, ale protože se bojím, že podobně jako já a tudíž byste se mohli jako já dostat do problémů, rozhodla jsem se, že vám vysvětlím, co to slovo znamená.
Předně všeho. Co se nakupování týče, neklaďme si žádné cíle. Moje: "potřebuju nový kabát" se nesetkalo s pochopením. Takovéto konkrétní vytyčení úkolu znamená časově úsporné a systematické mapování prostoru soustředíce se na jeden jediný kus oblečení s cíleným nezájmem o cokoli dalšího kolem mě. Shopping takovýto postup předem vylučuje, dokonce požaduje oči doširoka otevřené a přístupné jakýmkoli možným variantám.
Další věc, která je pro shopping důležitá je platební karta a to s pokud možno neomezeným množstvím peněz. Střízlivé hodnocení finanční situace, ve které se člověk nachází nemá při shoppingu co dělat.
Možná bych se i nechala strhnout nadšením, které ze žen vyzařovalo, ale oblečení prodávající se v anglických obchodech je otřesné. Nevím přesně, co budu dělat, ale většinu těch věcí si na sebe oblíct fakt nemůžu. Možná se v Čechách oblékáme nudně, ale alespoň jsme schopni objektivně zhodnotit své klady a zápory a nenosíme trička bez kalhot v kombinaci s deset centimetrů vysokými podpadky v domnění, že je to sexy... není!!!
S ženami ze západní Evropy jsem absolvovala dopoledne a část odpoledne shoppingováním a zjistila jsem některé zajímavé věci. Pokud se prostě zamilujete do nějakých šatů, tak si je prostě musíte koupit, to prostě jinak nejde. Pokud si koupíte nějaký šaty, tak si k nim musíte koupit nějaký boty, to prostě jinak nejde. Pokud ty naprosto ale úplně úžasný boty stojí jen 13 liber, tak si musíte koupit alespoň dvoje (No jasně, že ti, ženo, po dvou hodinách usilovného tance umírá noha, protože ten podpatek má asi 10 centimetrů a ty boty stály jen 13 liber, co jsi čekala... ještěže si můžeš vzít taxík, protože tady jsou teda strašně levný narozdíl od Strassburku;). Dále, pokud je ten kabátek do pasu a s tříčtvrtečníma růkávama tak skvělej a úžasnej, můžeme o něm říkat, že je zimní. I když teda si budete muset koupit sadu svetrů ve správných barvách. Se ženami se západní Evropy se nemůžete vesele smát veselým kusům oblečení, protože ony si je pravděpodobně koupí (To se stalo, když jsem se dusila při pohledu na růžový lodičky). Jo a ženy taky nepůjdou na hrad, protože mají spoustu tašek a jsou docela unavený, tak by si možná radši šli sednout někam na kafe... OK. Tak se teda sejdem na nádraží?

Kdyby se všechno mělo vejít do nadpisu...

2009-10-06T10:49:00.000-07:00

Přátelé. Taky jsem se bála, stejně jako vy, že tento blog co nevidět upadne v zapomnění a to hlavně mé. Ne, že by nebyl čas psát nebo nebylo o čem. Otázka by měla být spíše položena: Jak psát? Pravdu? No to radši ne. Upravenou pravdu? Revidovanou pravdu? Cenzurovanou pravdu? Lež? Stojím před těžkým úkolem rozhodnout, co předložit čtenářstvu, které již zřejmě ochablo, a jakým způsobem.
Mám za sebou první dva týdny v tomhle úžasným městě, který je roztomile malý, ale zároveň tu nic nechybí. Jeho velikost má výhody i nevýhody. Velmi brzy poznáte hodně lidí a potkáváte je na ulici a bavíte se s nima a zajdete s nima na kafe, ale zároveň vás tu lidi velmi rychle poznají a vy je pořád potkáváte na ulici a prostě není úniku.
Za ty dva týdny jsem se prokousala vyřizováním papírů a karet snad úplně na všechno a nyní snad již konečně mohu přežít. Mohu jezdit autobusem, vlakem, vybírat peníze z účtu, kopírovat, půjčovat si knihy, chodit do studentského klubu, do tělocvičny, do bazénu, do knihovny, do druhé knihovny a dostanu slevu na pivo v jednom z mnoha podniků ve městě. Ano, to všechno jsem zvládla, dokonce jsem se i zapsala na přednášky a začala je navštěvovat. A v neposlední řadě bydlím, i když se v mém pokoji zatím ještě netopí.
Spáchala jsem první trapasy a zjistila, že Erasmu se orgasmus říká ale úplně ve všech evropských státech. Lidé se rozcházejí než jedou na erasmus, aby neměli špatný svědomí, pijí nepřiměřené množství alkoholu a neradi zůstávájí večer doma.
Co se mě týká, při místních cenách je skoro nemožné se opít a poté, co jsem si včera večer koupila Budvara a zůstala doma, tak jsem si uvědomila, jaký strašný sračky tu piju a začala jsem si víc vážit domova.
Dneska poprvé pršelo, jsem nachlazená a nemám dostatek teplého oblečení. Často chodím na pláž, nakupuju v lidlu a charity shopech a vůbec se mi tu moc líbí.
Myslím, že to bude moc pěkný rok;)

Všude žijí lidé, aneb kdo má rád Matouše 25,36

2009-09-25T05:07:00.000-07:00

Tak jsem dorazila. Ano, jsem tady, za mořem, ve Walesu. Není to tak daleko a není to popravdě ani tak děsivé. Vlastně to všechno tak nějak samozřejmě probíhá, až z toho nervózně očekávám problém.

Hlavně teda kvůli Čápovi, ale i kvůli Vám ostatním jsem se rozhodla, že nebudu psát nic delšího než jedna A4. Hned na začátek to nevyšlo, ale přetáhla jsem jen o kousek;) A to jsem vybírala jen největší pikantnosti.

Vynechám cestu z Boskovic se zastávkou v Praze, ale musím zmínit letiště. Naše drahá společnost Ryan air myslí na své cestující a proto, aby si neuhnali kýlu, pečlivě váží povolených 15 kg na zavazadlo. Po třech přeskládáních doma jsem měla 18. Neprošlo to. Stáhla jsem to na 15,6kg, ale to si nedovedete představit, čeho všeho jsem se musela vzdát. Vyndala jsem všechny dárky od vás všech (Sorry děcka, ale fakt se to nedalo), veškeré nahraditelné hygienické potřeby, fén, nespecifikovatelné kusy oblečení a další. Ale prošla jsem. Doufám, že mi brzy přiletí balíček z domova se zbytkem mých nepostradatelných věcí!!! Hlavně by to chtělo ten fén.

Let byl klidný, jen mě trochu znepokojovalo, že ale absolutně vůbec ničemu nerozumím a taky to řvoucí dítě přede mnou. V Birminghamu jsem se poměrně snadno dostala z letiště do centra (stádní pud zapracoval). Pak už to bylo krapátko horší. Měla jsem adresu, číslo autobusu a nejasné doporučení – short walk to Colmore Row. Rada pro cestovatele. Když stojíte na ulici obskládaní zavazadly a koukáte do mapy, nebude dlouho trvat a někdo se slituje a poradí vám cestu. Trochu více zorientovaná jsem se vydala na autobusovou zastávku a cestou potkala tesco. To mi umožnilo si koupit šampón, sprchový gel a vodu. Uf, to se mi ulevilo.

Samozřejmě že vím, že se v Anglii jezdí vlevo, ale to mi nezabránilo v tom, abych asi deset minut zoufale chodila po pravé straně silnice a hledala zastávku. To zapříčinilo, že mi ujel autobus a jakýsi sympatický (ženy pochopí) muž mi oznámil, že to vypadá na pěknou půlhodinku strávenou v boudečce čekáním na další. Byl to Arabáč (Míša pochopí) a nabídl mi byt. Naštěstí jsem měla dobrou výmluvu, že byt v Birminghamu je trochu z ruky. Nicméně tento mladý muž se mě moc pěkně zastal v autobuse, když jsem neměla ale ani za mák tušení, co mám dělat. Pak se vehementně tázal všech okolo, kde že to mám jako vystoupit. (Nakonec mu poradila sličná sedmnáctka s miminem). Dokonce vystoupil se mnou, což teda jako nebylo už ani za mák příjemné. Venku udělal meeting s nějakýma dvěma dědouškama z nedalekého domu s pečovatelskou službou, vyrval mi kufr a pekelnou rychlostí si to metl, ani jsem nestíhala kam. Když si uvědomím, že jsem v tom kufru měla všechny doklady, počítač, peníze, foťák i kontakty, metala jsem, jak jsem mohla, za ním.

Našli jsme ten správný dům, kde sídlila moje couchsurfingová známost Ania, doktorantka biochemie z Polska. Zrovna tam byl na návštěvě z Malajsie, který se přišel za Aniným spolubydlícím (Janis) učit řečtinu. Jeho přítelkyně je totiž Řekyně a jede tam příští týden na návštěvu. (Dobrá zpráva pro Mariku, ten chlapec se živí tím, že učí lidi řecky a bulharsky!)

Birmingham je opravdu šílené město. Vystoupila jsem na ulici, plné moderních obchodů a nákupních center, kterou zakončovaly dvě vysoké skleněné budovy. Pak přišla na řadu radnice. Jakýsi silně antický neoklasicismus. Pomník obětem občanské války se zákazem skateboardingu a pak otázka, proč všechny pomníky válkám (a té druhé světové hlavně), tak přitahují skateboardisty. Birmingham je mix ale úplně všeho. Při procházce centrem dostává estetika silný přímý zásah, možno říct smrtící. Otázka číslo dvě, mají Angličani vkus? Je to jako snažit se všechno, co by snad teoreticky mohlo být i pěkný a nacpat to na jedno místo a celý to zarámovat anglickýma cihlovýma baráčkama.

Druhý den mi jel vlak v 8:24. Došla jsem až na nádraží a lístek do Aberystwythu stál 22 liber. Což je sice mrtě moc, ale po tom, co jsem se začala smiřovat s daleko horšíma sumama, mě to příjemně překvapilo. Dokonce jsem ani nemusela přestupovat a to mě potěšilo ještě víc!!! Sedla jsem si do vlaku a střídavým spánkem a pozorováním krajiny mi utekly ty tři hodiny až překvapivě rychle.

Jen co jsem se vybabrala z vlaku a chystala se zavolat dalšímu svému hostiteli, odchytla mě jakási slečna z křesťanské unie a jako jestli teda nejsem international student. A já teda že jako jo a ona mi hned cosi strkala, jako kam teda jako musím určitě přijít. Pak se mě zeptala, jestli vím, kam mám jít a já teda jako že ne a že teda zavolám a snad to bude OK. Tak jsem zavolala a nebyla jsem o nic moudřejší, tak se mě tito obětaví studentíci ujali a dovedli mě až před dům. Heslo stůj jak blbec na ulici s mapou před obličejem se znovu potvrdilo!

Vyfasovala jsem Johna, který má šedý culík, hraje v rockové kapele a ve volné chvíli si to drandí na svým Harleyi. Ukázal mi, jak to tu chodí a vzal mě na projížďku po okolí. Tip pro biology. Mají tu mezinárodní program, ve kterém se snaží najít nový, výkonnější druh trávy. Názor krav okolo – veskrze tuto ideu podporují.

První dojmy:
Je to takový přímořský městečko, na pobřeží jsou takový až skandinávský domky, pěkně barevný a čím víc do vnitrozemí tím jsou víc a víc cihlový, britský. Kolem se pasou krávy a ovce. Univerzita má krásnou starou budovu, úplně jak z Harryho Pottera, ale tam už se skoro neučí a všechno je v nové campusu na kopci (Jo, na kopci) a ten zas tak oslnivý není. Jsem trochu hodně zmatená z nápisů ve waleštině úplně všude, vždycky než rozliším, co je angličtina, chvilku to zabere a někdo mě předběhne ve frontě. Bydlení se mi tu nelíbí. A je tu zima. Ale mají tu lidl.

Univerzita ode mě dostává deset bodů do společného bodování, protože se na mě zatím všichni pomohli a vůbec nikdo nemračil, teda kromě těch, kteří za mnou stáli frontu na zařizování internetu. Můj starý špatný počítač samozřejmě nespolupracoval a mladý sympatický muž se do toho značně zamotal. Tak jsem si říkala, že si přátelé aspoň vyzkoušeli, jaké je to studovat v Čechách aneb zdravím studijní oddělení;)

Návštěva u Prudkých

2009-09-18T15:44:00.000-07:00

Byla jsem v Brně. Brno je hrozné město. Přebrodila jsem se Brnem, abych dojela až na samý jeho konec, zhruba tam, kde mají dočasnou přežívánu Prudcí novomanželé. V bytě jsem našla Alču, šest neonek, jednoho sumečka, dvě černý rybičky, čtyři červený rybičky a prázdné terárium.

A o to hlavně šlo. Teda ne o to terárium, ale o to, co se tam mělo uhnízdit. Tak jsme s Alenou sedly do auta a vydaly se směrem chovenka. Měl tam čekat Kuře, ale přejel. Ne nic živého a bezbranného. Přejel zastávku. Čekal na konečné a to mu Alena den před tím dvakrát vysvětlovala, že to není na konečné…

Tak jsem se ocitla asi podruhé v životě v chovence. Možná jsem tam byla víckrát, ale bojím se, že všechny mé vzpomínky týkající se tohoto zařízení splynuly v jednu. Jednu jedinou, čichovou. Jestli je něco na zverimexech opravdu typické, je to jejich zápach. To mají společné se sekáčema, které navštěvuji častěji, ale to už je jiné téma…

Byla jsem konsternována tím prostředím, Měli tam gumový párky pro psi, měli tam vodítka na kočky, křečky, lasičky, kuny, myši… měli tam vodítka na zvířata, která se dají vodit i na ta, která se vodit nedají. Měli tam spoustu zvířecího žrádla a měli tam živočicha, kterej měl tělo jako mrož, oči jako kladivoun a občas vyskočil z vody na břeh, aby nám všem osvětlil, že na světě je ještě mnoho věcí, které nečekáme a které nás mohou zaskočit i v našich běžných všedních životech.

A pak jsme ji uviděli… teda spíš cosi červenýho za keřem a nápis – zamluveno paní Prudká. Ano, paní… taky mě to dost překvapilo a to i přes to, že jsem s tím docela zřejmě seznámena.

To červený, to byla prosím pěkně užovka. Užovka červená, ovšem albínka, což znamenalo, že kromě celýho těla má červený i oči. Byla to užovka celkem pěkná, ale byl to teda had. To sice užovky bývají, ale stejně mě to zaskočilo, i když jsem s tím byla docela zřejmě seznámena.

Snažila jsem se odvézt řeč jinam, obzvláště k těm vodítkům, ale nakonec se ukázalo všechno marné a užovka putovala do pytlíku od papučí, který mi byl svěřen do opatrování. Kuře, který chtěl užovku od raného mládí, možno říci dětství, mi ho nakonec odebral, řečeno co už.

Tak jsme jeli s užovkou v autě a já jsem mlčela. To ostatní překvapilo. Ale je to tím, že u nás doma se v autě nemluví a to i ve chvíli, kdy se veze užovka. I když vlastně jsme užovku ještě nikdy nevezli a myslím, že by matka to ticho porušila jedním vysokým táhlým tónem. Já jsem se držela.

Dovezli jsme užovku domů, vypustili ji a pozorovali, co bude dělat. Zalezla pod pařez, přesto jsme ji ještě značnou chvíli pozorovali. Teda pozorovali jsme pařez. Když to vypadalo, že se s pařezem ani užovkou pod ním nic moc nestane, mohli jsme se věnovat konverzaci a vínu. V deseti minutových intervalech se naše zraky ale stáčely k místům, kde jsme doufali, že stále ještě je užovka. Byla. A rozhodla se vylézt na stěnu zrovna ve chvíli, kdy jsem vyprávěla obzvláště zajímavou a veselou historku. Co naplat, dnes jsme tu nebyli kvůli mně, dnes jsme tu byli kvůli užovce.

Myslím, že se u Prudkých bude mít užovka dobře…

P.S.: Fotodokumentace z internetu, ale nebojím se, že by Alča co nevidět poslala originál;)

Bilancování

2009-09-06T08:08:00.001-07:00

Zkouška...
Zkouška...
Slyšíme se?

Ačkoli jsem nikdy nebyla velkým přítelem instituce blogu, rozhodla jsem se nakonec stát se jedním z těch, kteří pravidelně zvrací na internet cokoli, co zrovna prošlo jejich trávicím traktem. Za to všechno může bilancování a ten chlápek, který mi ve snu řekl, že s didgeridoo soutěž Chcete být superstar nevyhraju.

Bilancování je zvláštní stav mysli, kdy se člověk se zjevně masochistickým potěšením zamýšlí nad minulostí, budoucností a snaží se je nějakým způsobem je spojit dohromady jehlou a přítomností. S mým nadáním na ruční práce z toho většinou vzejde jen to, že člověk už nestihl vydat knihu v osmnácti, udělat doktorát ve dvaceti a vzhledem k pocitům, které ve mně vyvolává pohled na krev, už se zcela jistě nestanu ani součástí týmu lékařů bez hranic.

Bilancování se projevuje nespavostí, duševním i fyzickým rozechvěním a emocionální přecitlivělostí. (Občas jsem si připadala jako Omar Sharif v doktoru Živagovi. Jen jemu podle mě slzely oči víc než revolučním patosem tím, že je narovnávali, když se snažili z Libanonce dělat Rusa).

Bilancování se vyznačuje tím, že nespěje k žádnému výsledku, je nelogické a nedodržuje žádná pravidla. Výhoda je v tom, že nemůžete nikdy bilancovat špatně. V bilancování se nespletete.

Člověk, který bilancuje, se dívá na svět jinak. Za vším vidí skryté a často neexistující významy, jejichž dešifrování si uložil za cíl. Bilancování s sebou nese různé vedlejší účinky jako pocity deziluze a zvýšenou citlivost na nedostatečné projevy náklonnosti ve vašem okolí.

K bilancování jsou potřeba lidé. V první fázi ti, kteří se cítí stejně jako vy, abyste společně žasli nad bezvýchodností situace, v té pozdější pak ti, kteří si myslí, že jste úplní magoři, aby vás upozornili na velký blikající nápis EXIT, který každých patnáct minut zahraje veselou písničku.

Každopádně to slovo se mi jako hodně líbí… Díky Indy ;-)